Bratrstvo fundamentalistických euroskeptiků

Martin Hančl

Spolupráce českých, italských a polských euroskeptiků není „fašistická osa“. Znamená ale pošlapání hodnot, na nichž Evropa stojí, a jejich nahrazení utilitaristicky chápanými národními zájmy.

Jaká by byla Evropa, kdyby v ní získaly rozhodující slovo ideje, jež hájí český a polský premiér? Foto Ludovic Marin, AFP

K euroskeptické frakci Evropských konzervativců a reformistů patří momentálně premiéři tří členských států Evropské unie a nedávná zpráva o plánované užší spolupráci Čecha Petra Fialy, Poláka Mateusze Morawieckého a Italky Georgie Meloniové vzbudila pozornost nejen v České republice.

Italský deník La Stampa použil ve zprávě oznamující budoucí intenzivnější koordinaci mezi třemi euroskeptickými stranami slovo „osa“ — samozřejmě v kontextu toho, že ideje italského fašismu hrají zřejmě stále v životě některých členů Fratelli d´Italia, aktuální italské premiérské strany, důležitou roli. Vzpomeňme na osobu Ignazia La Russa, momentálně předsedu italského senátu a zároveň hrdého majitele sbírky fašistických memorabilií.

Politici ODS odmítli jakékoli spojování své strany s fašismem a užší spolupráci v rámci frakce evropských konzervativců považují ve chvíli, kdy Radě Evropské unie přibylo zástupců jejich politické rodiny, za logickou a žádoucí. V tomto ohledu je třeba jim dát za pravdu. Schůzky premiérů nebo prezidentů ze stejné frakce tvoří standardní náplň programu vrcholných politiků v průběhu evropských summitů. Například Andrej Babiš by pravděpodobně měl méně momentek s Emmanuelem Macronem, nebýt různých pracovních obědů či večeří tohoto druhu.

ODS také určitě není stranou fašistickou. Charakterizuje ji spíše stále něco z toho, co už v roce 2008 zformuloval pro Respekt někdejší Havlův kancléř Ivan Medek, když řekl, že „ODS je především fundamentalistická strana, nepřipouští alternativu a je závislá na idejích svého zakladatele“.

V ekonomických otázkách tuto svou charakteristiku ODS potvrdila při hlasování o zrušení superhrubé mzdy. Její vztah k Evropě stále charakterizuje euroskeptické odmítání další integrace, které do české politiky vnesl po vzoru Margaret Thatcherové Václav Klaus.

Věrní žáci Ryszarda Legutka

Euroskepticismus není nálepka. Je to politický program, který nejdříve vedl ODS k odchodu z Evropské lidové strany a k založení frakce Evropských konzervativců a reformistů a který dnes tmelí spojenectví největší české pravicové strany se stranou Meloniové, s podobně problematickou španělskou stranou Vox nebo s polskými ultrakonzervativci z Práva a spravedlnosti.

Je to program a přesvědčení, které v minulosti vedlo Petra Fialu k tvrzení, že za Brexit je odpovědná špatná politika Evropská unie, či k prohlášení, že zahájení řízení s Maďarskem ohledně dodržování zásad právního státu není v českém zájmu, nebo k návrhu, aby si Česká republika vyjednala trvalou výjimku ze závazku přijmout euro.

Evropský parlament tento týden slaví sedmdesát let. V rámci slavnostní rozpravy vystoupil Ryszard Legutko z polského Práva a spravedlnosti a řekl, že Evropský parlament není reprezentantem evropského lidu. Evropský démos podle Legutka neexistuje a existovat nebude, neboť je jen nástrojem k prosazování „takzvaného evropského projektu“. Legutko dále označil Evropský parlament za nástroj levice.

Předseda frakce evropských lidovců Manfred Weber v tu chvíli významně kroutil hlavou, a to zcela oprávněně. Evropský parlament totiž není v zajetí levice — to jen euroskeptici z frakce Evropských konzervativců a reformistů jsou naštěstí stále v menšině a fakticky mohou jen reagovat na proevropskou většinu evropských lidovců, socialistů, liberálů a Zelených.

Lucemburský liberální premiér Xavier Bettel potom v rozpravě připomněl, že onen „evropský projekt“ znamená, že on, liberál z rodiny s židovskými kořeny, žijící v manželství s mužem, může být dnes zvolen premiérem své země.

To co, co profesor Legutko vždy čas od času jménem frakce konzervativců přednáší na plénu Evropského parlamentu, má často také svou českou verzi. Například politolog Petr Kaniok ve svém článku pro Institut Petra Fialy z června letošního roku konstatoval, že Evropský parlament nezrcadlí politické postoje, ale „má zcela jiné ambice“. Podle Kanioka je Evropský parlament progresivistická instituce, jež posiluje demokratický deficit.

Článek sice předcházel poslednímu proslovu Ryszarda Legutka, ale Petr Kaniok je zde samozřejmě tím, kdo je profesorem Legutkem inspirován. Legutkovy myšlenky u nás konzervativci dlouhodobě šíří. Petr Fiala ve svém článku pro Echo 24 zmínil Legutka jako jednoho z „polských myslitelů“, na jejichž vydávání se „dlouho redakčně podílel“.

Podobně se na téma evropského lidu rozepsal také další politik ODS. Jiří Nantl v lednu pro Euractiv napsal, že „celounijní debata na úrovni veřejnosti, lidu, prakticky není možná“. Kriticky přitom dodal, že „snahy o posilování tohoto směru evropské politiky byly leitmotivem integračního vývoje v posledních dvou desetiletí“. Posilování pravomocí Evropského parlamentu je pro něj „paradoxní“.

Dnes se může zdát, že český vztah k Evropě se zlepšil. Platí to však jen do určité míry. Česká snaha udržet jednotu Evropské unie ve vztahu k Ukrajině nebo tváří v tvář energetické krizi je jistě chvályhodná, vychází ale hodně z poznání, že český stát jednoduše není schopen si s těmito problémy poradit sám.

Češi chtějí evropské řešení energetické krize, protože je jim mimo jiné jasné — jak ostatně řekl tento týden sám Petr Fiala pro Seznam Zprávy —, že český státní rozpočet nemůže v podpoře občanů a firem soutěžit s rozpočtem německým.

V této souvislosti je zajímavé připomenout, že ministr Mikuláš Bek v době před začátkem českého předsednictví prohlásil, že invaze na Ukrajinu donutila českou vládu zcela přehodnotit priority českého předsednictví.

České předsednictví tak dnes nepokračuje v realizaci nějakého širšího konceptu české evropské politiky, ale „jen“ reaguje na krizovou situaci. Bylo by zajímavé vědět, jaké priority by vláda Petra Fialy představila za normálních okolností. Bylo by to populární „britské“ odstraňování překážek na vnitřním trhu, digitalizace a ochrana vnějších hranic?

České předsednictví za měsíc skončí. Lze předpokládat, že rozpory mezi tím, co o budoucnosti Evropské unie a situaci v Maďarsku říkají ministři Bek a Lipavský, a tím, co slyšíme z ODS nejen od Jana Zahradila, začnou být zřetelnější. Krátká kauza intenzivnější spolupráce euroskeptických premiérů nám znovu připomíná, že máme premiéra z euroskeptické ODS.

Na euroskepticismus nepotřebujeme ruskou propagandu. Stačí ODS

Dnes je populární mluvit o tom, že střední Evropa je avantgardou svobodného světa. Realita je však taková, že na rozdíl od Beneluxu, odkud slyšíme hlasy jako je ten Bettelův, vládnou u nás i v Polsku žáci Ryszarda Legutka. Tito lidé neustále mluví o tom, že Evropská unie je jen kolbištěm národních zájmů, nebo o tom, že unijní elity jsou odtržené od reality a Evropský parlament je unesen levicí a škodí.

V českém prostředí panuje přesvědčení, že nedůvěru k evropské integraci do naší společnosti vnáší hlavně ruská propaganda a dezinformační weby. Ve skutečnosti však nedůvěru k Evropské unii vytvářejí hlavně naši domácí euroskeptici.

Je to prosté. Pokud veškerou evropskou politiku zredukujeme na hájení zájmů a tvrzení, že v Evropské unii jsme jen proto, že je to výhodné, nelze se divit, že v době krize se běžný člověk ptá, zda neexistují ještě jiné, momentálně výhodnější způsoby hájení našich národních zájmů.

Český premiér fakticky posiluje legitimitu Fratelli d´Italia a sama Giorgia Meloniová v říjnu prohlásila, že „budeme vládnout jako naši přátelé v Česku“. Cítí-li nad tím dnes někdo nelibost, měl by zareagovat úsilím o snížení vlivu euroskeptiků v české politice.

Bojovat proti dezinformacím nestačí. Je potřeba odmítnout Legutkovy teze a aktivně prosazovat euroskeptiky tolik vysmívaný evropský projekt.

advertisment
advertisment
Diskuse
ON
November 25, 2022 v 16.15
Poznámka

"V českém prostředí panuje přesvědčení, že nedůvěru k evropské integraci do naší společnosti vnáší hlavně ruská propaganda a dezinformační weby. Ve skutečnosti však nedůvěru k Evropské unii vytvářejí hlavně naši domácí euroskeptici."

Ano, často si vystačíme sami. Putin ale nepotřebuje získat na svou stranu primárně pro-ruské euroskeptiky, kterých už je u nás a v EU beztak dost; stačí mu pouze rozmnožovat řady euroskeptiků (a třeba i anti-ruských). Euroskeptici každopádně dlouhodobě a systematicky oslabují důvěru v EU, podemílají evropský projekt. Tohle si Putin vyhodnocuje jako jeho základní slabinu a nejrůznějšími prostředky ji přiživuje; protože (ne neoprávněně) věří, že to nakonec povede k jeho selhání a otevře cestu ruské expanzi na západ.

Fiala a konzervativně-liberální pravice nejsou ani v nejmenším fašisté a svým euroskepticismem nechtějí EU zničit, jenom ji chtějí přetvořit, dokonce "reformovat", podle neoliberálních měřítek. To se jim do značné míry daří, ale zatím ne úplně. Neoliberalismus ale činí projekt EU jako demokratický (!) projekt neudržitelný. A to vytváří příhodné podmínky pro fašizaci společnosti; k údivu a pohoršení neoliberálů.

JP
November 26, 2022 v 11.42

Pane Novotný, současná Evropská unie byla ve svém vlastním kořenu sama "neoliberální"; jednalo se tehdy o "Společenství uhlí a oceli", tedy o ryze komerční záležitost. Byť i na bázi vzájemné výhodnosti.

Právě v tom se skrývá celé dilema, respektive niterný protimluv EU: na jedné straně chce rozvíjet a podporovat pospolitost, solidaritu, ale na straně druhé jejím nejvlastnějším základem je sféra komerce, která je nevyhnutelně založena na privátních, navzájem si konkurujících zájmech.

Svým způsobem je tedy pouze přirozené, že mnoho lidí vnímá (byť třeba jen intuitivně) tento schizofrenní charakter Evropské unie, a zaujímá vůči ní přinejmenším distancovaný postoj.

ON
November 26, 2022 v 12.37
Panu Poláčkovi

"na jedné straně chce rozvíjet a podporovat pospolitost, solidaritu, ale na straně druhé jejím nejvlastnějším základem je sféra komerce, která je nevyhnutelně založena na privátních, navzájem si konkurujících zájmech."

Tahle Vaše věta ale říká, že to s onou "neoliberální" EU není asi tak jednoznačné. Spíše se v ní objevují dvě tendence (i více), neoliberální je jedna z nich.... Kdyby tato ale definitivně zvítězila, Unie by zřejmě nepřežila ani den navíc, což zjevně nejsou pro-unijní neoliberálové schopni dohlédnout.

Kromě toho, komerční vztahy nebo šířeji - tržní vztahy - nemusí "nutně" existovat v neoliberálním rámci. Kdyby tomu tak bylo, tak náš boj proti neoliberalismu by byl "nutně" bojem proti trhu, obchodu, a víme, kam tohle nakonec vede... Trh je možné regulovat v zájmu solidarity.

Konečně - Společenství uhlí a oceli nebyl neoliberální projekt..... Uhlí a ocel byly hlavními komoditami válečného průmyslu v "suverénních" národních státech a věřilo se, že když budou pod nadnárodní politickou kontrolou zemí, které spolu doposud vedly války, k těmto válkám už nedojde. Neoliberalismus je ideologií "osvobozování" tržní ekonomiky z politické kontroly, obecně proces de-politizace v éře pokročilé globalizace. (Trhy se uvolňují z národních regulačních rámců a zpětně se snaží vtiskovat svoji logiku národním státům.) Cílem je stará libertariánská představa - žádný "stát" nad ekonomikou nebo nanejvýš "minimální stát". Společenství a z něj vyrůstající idea EU byly pravým opakem.

JP
November 27, 2022 v 13.29

Ale jistě, pane Novotný, že EU není jenom a pouze "neoliberální", sám jsem napsal že je v daném smyslu vnitřně rozpolcená, až přímo schizofrenní.

Jenže ona svůj neoliberalismus nikdy nemůže plně překonat, stejně jako ho nemůže nikdy definitivně odložit samotná tržní ekonomika.

Neoliberalismus svého času totiž naprosto nebyl pouze snahou komerční (kapitálové) sféry osvobodit se z "politické kontroly"; klíčovou příčinou byl holý ekonomický fakt, že ona "politická kontrola" svými opatřeními "v zájmu solidarity" natolik přetížila, či přímo zadusila samotnou produkční sféru, že tato už nebyla schopná štědrý sociální stát dále financovat. Respektive nebyla schopná už vůbec sama efektivně fungovat.

Jde právě o to, že ona "solidarita" má za podmínek tržní (to jest: kapitalistické) produkce své nepřekročitelné hranice. Ale protože předem nikdy není možno jednoznačně určit, pak je jediným možným stavem neustálá oscilace mezi sociálním státem na straně jedné, a mezi "neoliberalismem", tedy méně reglementovanou produkční sférou na straně druhé.

Sám o sobě funguje tento systém vzájemného vyvažování celkem dobře; ale za prvé je to stav, který je založen na neustálé vzájemné nevraživosti, nedůvěře, který tedy nikdy nemůže vést k celospolečenskému konsensu. Společnost tu natrvalo zůstává rozpolcena ve stavu trvalého vzájemného boje.

A za druhé, tento stav nikdy nemůže vést k definitivnímu odstranění příkrých sociálních rozdílů, pouze k jejich zmírňování; ale tyto sociální protiklady jsou panujícím produkčním způsobem (kapitalismem) produkovány vždy znovu a znovu.

Co se otázky trhu, tržní ekonomiky týče: bezpochyby, celá zkušenost reálného socialismu naprosto jasně říká, že bez volného trhu a bez principu konkurence není možno provozovat efektivní ekonomiku.

Na straně druhé ovšem nadále trvá otázka, zda má být věčným osudem člověka zůstat pasivní loutkou zcela podřízenou slepým mechanismům trhu, kapitálu a diktátu zisku.

Vše o co se jedná je tedy otázka, jestli přece jenom není možné nějakým způsobem separovat kapitalismus od trhu. Zda tedy přece jenom není možno vytvořit takový produkční model, kde by byly zachovány pozitivní elementy tržní ekonomiky, ale přitom se eliminoval (nebo alespoň podstatně zmínil) onen diktát kapitálového zisku nad životem člověka a společnosti.