Bratrstvo fundamentalistických euroskeptiků
Martin HančlSpolupráce českých, italských a polských euroskeptiků není „fašistická osa“. Znamená ale pošlapání hodnot, na nichž Evropa stojí, a jejich nahrazení utilitaristicky chápanými národními zájmy.
K euroskeptické frakci Evropských konzervativců a reformistů patří momentálně premiéři tří členských států Evropské unie a nedávná zpráva o plánované užší spolupráci Čecha Petra Fialy, Poláka Mateusze Morawieckého a Italky Georgie Meloniové vzbudila pozornost nejen v České republice.
Italský deník La Stampa použil ve zprávě oznamující budoucí intenzivnější koordinaci mezi třemi euroskeptickými stranami slovo „osa“ — samozřejmě v kontextu toho, že ideje italského fašismu hrají zřejmě stále v životě některých členů Fratelli d´Italia, aktuální italské premiérské strany, důležitou roli. Vzpomeňme na osobu Ignazia La Russa, momentálně předsedu italského senátu a zároveň hrdého majitele sbírky fašistických memorabilií.
Politici ODS odmítli jakékoli spojování své strany s fašismem a užší spolupráci v rámci frakce evropských konzervativců považují ve chvíli, kdy Radě Evropské unie přibylo zástupců jejich politické rodiny, za logickou a žádoucí. V tomto ohledu je třeba jim dát za pravdu. Schůzky premiérů nebo prezidentů ze stejné frakce tvoří standardní náplň programu vrcholných politiků v průběhu evropských summitů. Například Andrej Babiš by pravděpodobně měl méně momentek s Emmanuelem Macronem, nebýt různých pracovních obědů či večeří tohoto druhu.
ODS také určitě není stranou fašistickou. Charakterizuje ji spíše stále něco z toho, co už v roce 2008 zformuloval pro Respekt někdejší Havlův kancléř Ivan Medek, když řekl, že „ODS je především fundamentalistická strana, nepřipouští alternativu a je závislá na idejích svého zakladatele“.
V ekonomických otázkách tuto svou charakteristiku ODS potvrdila při hlasování o zrušení superhrubé mzdy. Její vztah k Evropě stále charakterizuje euroskeptické odmítání další integrace, které do české politiky vnesl po vzoru Margaret Thatcherové Václav Klaus.
Věrní žáci Ryszarda Legutka
Euroskepticismus není nálepka. Je to politický program, který nejdříve vedl ODS k odchodu z Evropské lidové strany a k založení frakce Evropských konzervativců a reformistů a který dnes tmelí spojenectví největší české pravicové strany se stranou Meloniové, s podobně problematickou španělskou stranou Vox nebo s polskými ultrakonzervativci z Práva a spravedlnosti.
"V českém prostředí panuje přesvědčení, že nedůvěru k evropské integraci do naší společnosti vnáší hlavně ruská propaganda a dezinformační weby. Ve skutečnosti však nedůvěru k Evropské unii vytvářejí hlavně naši domácí euroskeptici."
Ano, často si vystačíme sami. Putin ale nepotřebuje získat na svou stranu primárně pro-ruské euroskeptiky, kterých už je u nás a v EU beztak dost; stačí mu pouze rozmnožovat řady euroskeptiků (a třeba i anti-ruských). Euroskeptici každopádně dlouhodobě a systematicky oslabují důvěru v EU, podemílají evropský projekt. Tohle si Putin vyhodnocuje jako jeho základní slabinu a nejrůznějšími prostředky ji přiživuje; protože (ne neoprávněně) věří, že to nakonec povede k jeho selhání a otevře cestu ruské expanzi na západ.
Fiala a konzervativně-liberální pravice nejsou ani v nejmenším fašisté a svým euroskepticismem nechtějí EU zničit, jenom ji chtějí přetvořit, dokonce "reformovat", podle neoliberálních měřítek. To se jim do značné míry daří, ale zatím ne úplně. Neoliberalismus ale činí projekt EU jako demokratický (!) projekt neudržitelný. A to vytváří příhodné podmínky pro fašizaci společnosti; k údivu a pohoršení neoliberálů.
Pane Novotný, současná Evropská unie byla ve svém vlastním kořenu sama "neoliberální"; jednalo se tehdy o "Společenství uhlí a oceli", tedy o ryze komerční záležitost. Byť i na bázi vzájemné výhodnosti.
Právě v tom se skrývá celé dilema, respektive niterný protimluv EU: na jedné straně chce rozvíjet a podporovat pospolitost, solidaritu, ale na straně druhé jejím nejvlastnějším základem je sféra komerce, která je nevyhnutelně založena na privátních, navzájem si konkurujících zájmech.
Svým způsobem je tedy pouze přirozené, že mnoho lidí vnímá (byť třeba jen intuitivně) tento schizofrenní charakter Evropské unie, a zaujímá vůči ní přinejmenším distancovaný postoj.
"na jedné straně chce rozvíjet a podporovat pospolitost, solidaritu, ale na straně druhé jejím nejvlastnějším základem je sféra komerce, která je nevyhnutelně založena na privátních, navzájem si konkurujících zájmech."
Tahle Vaše věta ale říká, že to s onou "neoliberální" EU není asi tak jednoznačné. Spíše se v ní objevují dvě tendence (i více), neoliberální je jedna z nich.... Kdyby tato ale definitivně zvítězila, Unie by zřejmě nepřežila ani den navíc, což zjevně nejsou pro-unijní neoliberálové schopni dohlédnout.
Kromě toho, komerční vztahy nebo šířeji - tržní vztahy - nemusí "nutně" existovat v neoliberálním rámci. Kdyby tomu tak bylo, tak náš boj proti neoliberalismu by byl "nutně" bojem proti trhu, obchodu, a víme, kam tohle nakonec vede... Trh je možné regulovat v zájmu solidarity.
Konečně - Společenství uhlí a oceli nebyl neoliberální projekt..... Uhlí a ocel byly hlavními komoditami válečného průmyslu v "suverénních" národních státech a věřilo se, že když budou pod nadnárodní politickou kontrolou zemí, které spolu doposud vedly války, k těmto válkám už nedojde. Neoliberalismus je ideologií "osvobozování" tržní ekonomiky z politické kontroly, obecně proces de-politizace v éře pokročilé globalizace. (Trhy se uvolňují z národních regulačních rámců a zpětně se snaží vtiskovat svoji logiku národním státům.) Cílem je stará libertariánská představa - žádný "stát" nad ekonomikou nebo nanejvýš "minimální stát". Společenství a z něj vyrůstající idea EU byly pravým opakem.
Ale jistě, pane Novotný, že EU není jenom a pouze "neoliberální", sám jsem napsal že je v daném smyslu vnitřně rozpolcená, až přímo schizofrenní.
Jenže ona svůj neoliberalismus nikdy nemůže plně překonat, stejně jako ho nemůže nikdy definitivně odložit samotná tržní ekonomika.
Neoliberalismus svého času totiž naprosto nebyl pouze snahou komerční (kapitálové) sféry osvobodit se z "politické kontroly"; klíčovou příčinou byl holý ekonomický fakt, že ona "politická kontrola" svými opatřeními "v zájmu solidarity" natolik přetížila, či přímo zadusila samotnou produkční sféru, že tato už nebyla schopná štědrý sociální stát dále financovat. Respektive nebyla schopná už vůbec sama efektivně fungovat.
Jde právě o to, že ona "solidarita" má za podmínek tržní (to jest: kapitalistické) produkce své nepřekročitelné hranice. Ale protože předem nikdy není možno jednoznačně určit, pak je jediným možným stavem neustálá oscilace mezi sociálním státem na straně jedné, a mezi "neoliberalismem", tedy méně reglementovanou produkční sférou na straně druhé.
Sám o sobě funguje tento systém vzájemného vyvažování celkem dobře; ale za prvé je to stav, který je založen na neustálé vzájemné nevraživosti, nedůvěře, který tedy nikdy nemůže vést k celospolečenskému konsensu. Společnost tu natrvalo zůstává rozpolcena ve stavu trvalého vzájemného boje.
A za druhé, tento stav nikdy nemůže vést k definitivnímu odstranění příkrých sociálních rozdílů, pouze k jejich zmírňování; ale tyto sociální protiklady jsou panujícím produkčním způsobem (kapitalismem) produkovány vždy znovu a znovu.
Co se otázky trhu, tržní ekonomiky týče: bezpochyby, celá zkušenost reálného socialismu naprosto jasně říká, že bez volného trhu a bez principu konkurence není možno provozovat efektivní ekonomiku.
Na straně druhé ovšem nadále trvá otázka, zda má být věčným osudem člověka zůstat pasivní loutkou zcela podřízenou slepým mechanismům trhu, kapitálu a diktátu zisku.
Vše o co se jedná je tedy otázka, jestli přece jenom není možné nějakým způsobem separovat kapitalismus od trhu. Zda tedy přece jenom není možno vytvořit takový produkční model, kde by byly zachovány pozitivní elementy tržní ekonomiky, ale přitom se eliminoval (nebo alespoň podstatně zmínil) onen diktát kapitálového zisku nad životem člověka a společnosti.