Druhá únorová středa roku 2025 změnila dějiny Evropy a evropské integrace. V bruselské centrále NATO vystoupil nový americký ministr obrany Pete Hegseth a prohlásil, že Spojené státy nepovažují obnovení územní celistvosti Ukrajiny za realistický cíl, a vyloučil jakoukoli budoucí přítomnost amerických jednotek na území Ukrajiny. Hegseth spojencům také potvrdil, že Spojené státy se již primárně nebudou soustředit na evropskou bezpečnost, ale na ohrožení, které pro ně představuje Čína.

Ve stejný den americký prezident Donald Trump poprvé telefonoval s ruským prezidentem Putinem. Podle Trumpa oba prezidenti vzpomněli spojenectví svých zemí za druhé světové války a zmínili přínos, který by pro oba státy představovala v budoucnu obnovená vzájemná spolupráce. Nejprve se však domluvili na zahájení jednání o ukončení války na Ukrajině. První americko-ruské jednání bez účasti Ukrajiny se uskutečnilo několik dní poté v Saúdské Arábii.

Kaja Kallasová, vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, označila tento vývoj, kdy Američané slibují Rusku mnoho věcí ještě před zahájením jednání, za appeasement. Britský ministr obrany John Healey prohlásil, že nelze vyjednávat o Ukrajině bez Ukrajiny, a přislíbil navýšení britské pomoci Ukrajině. Evropané si rychle uvědomili, že řád věcí ustavený po druhé světové válce se začíná měnit. Američané přestávají být zárukou evropské bezpečnosti.

Našli se však i tací, kteří neviděli situaci dramaticky. V českém prostředí například podcaster Michal Půr situaci vyhodnotil tak, že „Zelenskyj se logicky přidá na stranu Trumpa“. Podle experta z Univerzity Karlovy Vlastislava Břízy také ještě není vše ztraceno, protože „Zelenskyj pochopil byznysové nastavení amerického prezidenta“ a již mu nabídl nákup amerického vybavení a dodávky ukrajinských nerostných surovin. Politik ODS Ondřej Šimíček potom na síti X jednoduše prohlásil, že Ukrajinu nezradil Trump, ale Evropa, která „místo prosperity a bezpečnosti zvolila politiku úpadku“.

Vanceův mnichovský políček Evropě

Dva dny po telefonátu Trumpa s Putinem vystoupil na Mnichovské bezpečnostní konferenci americký viceprezident J. D. Vance. O Ukrajině neřekl ani slovo a místo toho Evropanům sdělil, že bezpečnostní riziko nepředstavuje Rusko, nýbrž snaha bruselských byrokratů regulovat svobodu slova. Jeho projev vyzněl jako zpochybnění toho, že Evropa a Spojené státy sdílí stejné hodnoty. Americký viceprezident se poté sešel s předsedkyní krajně pravicové — většina Němců by řekla neonacistické — strany AfD Alicí Weidelovou.

Proti Vanceovu proslovu i jeho legitimizaci AfD se ohradili němečtí vládní i opoziční politici. Sociálnědemokratický ministr obrany Pistorius Vanceovi vzkázal, že demokracie musí být především schopna bránit se extremistům. Lídr křesťanskodemokratické opozice Merz dodal, že Německo je velkým obhájcem svobody slova, ale fake news a vyvolávání nenávisti jsou zde omezovány zákonem. Alice Weidelová samozřejmě Vanceův projev označila za skvělý.

Mnichovské školení J. D. Vance dále přispělo k pocitu, že Američané opouští Evropu. Kaja Kallasová se nechala slyšet, že Vanceovo vystoupení působilo, jako kdyby chtěl s Evropou vyvolat roztržku. Bývalý britský konzervativní premiér John Major vyjádřil pro BBC své obavy z toho, že Spojené státy opouštějí roli vůdce svobodného světa. Podle Majora americký izolacionalismus ohrožuje demokracii nejen v Evropě, ale všude na světě. Poslední kroky Američanů ve vztahu k Ukrajině podle Majora způsobily, že vůdci Ruska a Číny dnes „tančí radostí“.

J. D. Vance tak sklidil kritiku od evropských politiků napříč spektrem. Od britského konzervativce, přes estonskou liberálku až po německé sociální demokraty, všichni jeho projev odsoudili. Podle bývalého Macronova ministra zahraničí Jean-Yves Le Driana se Vanceův projev v mnohém podobal projevům Putina.

Na podcastera Michala Půra však projev amerického viceprezidenta působil jako „svěží vítr“. Půr dokonce na síti X dodal, že „je prostě neoddiskutovatelný fakt, že nikoli nepodstatná část evropských politiků se domnívá, že svému odchodu zabrání přitažením svobod“.

Vyřeší vše byznys?

Nejen čeští fanoušci Trumpa to mají každý den těžší a těžší. Teorie o byznysovém nastavení skončily tím, že ukrajinský prezident Zelenskyj odmítl podepsat Trumpem navrženou dohodu o nerostných surovinách a charakterizoval ji jako koloniální.

Teoretizování o tom, jak Trump bude s Putinem jednat z pozice síly, skončila tím, že Trump označil nikoli Putina, ale Zelenského za diktátora. Nejen čeští trumpisté by měli uznat, že někdejší zaměstnanec britských odborů a obhájce práv postižených, dnes britský ministr obrany John Healey, je větším odpůrcem Putina než Trump s celým svým „byznysovým nastavením“.

Podle týdeníku The Economist byl poslední týden nejchmurnějším týdnem Evropy od pádu železné opony. Ředitel britské zpravodajské služby MI6 z let 2014—2020 Alex Younger pro BBC řekl, že svět postupně přestane stát na pravidlech a multilateralismu a stane se světem stojícím na dohodách silných hráčů, jako je Čína, Rusko nebo USA.

Nepěkná realita prvního měsíce vládnutí Donalda Trumpa vyvolala u některých uživatelů sociálních sítí pochopitelnou potřebu vyzvat dosavadní Trumpovy fanoušky, aby přiznali svůj omyl a omluvili se všem, kterým svými názory popletli hlavu.

Víme, že se to ve většině případů nestane, stejně jako k tomu nedošlo v případě propagátorů Visegrádu pod ideologickým vedením Viktora Orbána nebo obhájců brexitu.

Je však možné a potřebné si myšlenkový svět Trumpových fanoušků připomínat a analyzovat, protože jen tak získáme náhled na současné přelomové dění očištěný od různých ideologických nánosů, které bohužel i nadále budou dosavadním zastáncům Trumpa bránit v tom, aby se stali energickými obhájci zájmů demokratické Evropy.

Deziluze českých euroskeptiků

Pro velkou část české pravice bude snaha vyrovnat se se současnou rolí Spojených států ve světě dvojnásob obtížná. Mnoho politiků včetně Petra Fialy totiž přichází o další významnou část svého světonázoru.

Nejdříve to byl euroskepticismus, který přestal být atraktivní po brexitu, covidové krizi a Putinově invazi na Ukrajinu, dnes je to transatlantická vazba, která dosud euroskeptické pravici sloužila jako útočiště, ze kterého hlásala, že jsou sice proti evropské integraci, ale jsou prozápadní, protože Západ je civilizace, do které patří i Spojené státy. Dnes, kdy tuto západní civilizaci reprezentuje více Evropská unie než Spojené státy, je to pro řadu dřívějších euroskeptiků jen velmi těžko zvládnutelná situace.

Za výrokem Petra Fialy o tom, že neformální schůzka části evropských státníků u francouzského prezidenta Macrona nic nevyřeší a je třeba místo toho revidovat Green Deal a omezit evropskou byrokracii, stojí — možná víc než uražená ješitnost na schůzku nepozvaného politika — právě celkové rozčarování z rozpadu dosavadních jistot.

Pro politiky z ODS je dnes jednodušší opakovat řeči o tom, že Evropa je byrokratický skanzen pod vládou progresivistů, než jasně podpořit Macrona nebo budování evropské armády, protože to vždy odmítali.

Fialovo rádoby silné Česko

Dokument z dubna 2017, který se jmenuje Silné Česko v Evropě 21. století, formuloval pozici ODS k Evropské unii. Vydal jej think-tank Pravý břeh a mezi pětici jeho autorů patřili Petr Fiala, Jan Zahradil nebo současný europoslanec Ondřej Krutílek. V dokumentu například stojí, že „Evropská unie je často prezentována jako mírový projekt, a proto by její kompetence neměly přesahovat meze mírové spolupráce mezi členskými státy“.

To je zřejmě východisko, které autory textu vedlo k závěrečnému doporučení „zmrazit budování evropské armády“, které mělo být realizováno zároveň s doporučeními „opustit logiku budování stále užší unie“ a „začít proces návratu kompetencí na národní úroveň“.

Petr Fiala ve svých knihách psal, že žádné evropské zájmy nejsou a eurozóna je odsouzena k zániku, ale také, že není radno podceňovat nebezpečí ze strany Ruska. Je to pozitivní stránka politiky ODS, která dnes přispívá k tomu, že se Česká republika odlišuje od států, jako je Maďarsko nebo Slovensko.

Ostražitost vůči Rusku se však v podání ODS nikdy nepřenesla přes horizont zkušenosti studené války. Za garanta bezpečnosti považovala ODS vždy výhradně NATO a Spojené státy, zatímco Evropská unie měla jen roli trhu, na kterém se má realizovat co nejméně regulovaná směna zboží.

Nelze si nevšimnout, že i ve vztahu k nebezpečí Ruska se postoj ODS podobal postoji Margaret Thatcherové, pro niž byla evropská integrace hlavně projektem, který měl v době studené války udržet západní Evropu jednotnou. Tak o tom píše v novém vydání Durosellova monumentálního díla Evropa: dějiny kontinentu Anthony Teasdale z London School of Economics.

Podobnost politiky ODS s politikou Thatcherové je ale samozřejmě hlavně v tom, že ani Margaret Thatcherová v minulosti, ani ODS v současnosti nejsou schopni konstruktivně reagovat na situaci, kdy úspěch vnitřního trhu, jak píše Teasdale, nastartoval proces nadnárodní integrace.

Evropané i v situaci po Putinově invazi na Ukrajinu v únoru 2022 těžili ze struktur a procesů vytvořených v rámci budování „stále užší unie“. Potřeba rychle podpořit Ukrajinu však vedla i k tomu, že jednotlivé členské státy poskytovaly takovou podporu, jakou zrovna poskytnout mohly, a v rámci Unie vznikaly skupiny států řešící v užší kruhu různé dílčí problémy.

Zejména politici ODS tudíž mohli tvrdit, že Unie přestává být ideologická, a místo toho se prosazuje flexibilní integrace, kdy si každý členský stát určuje míru zapojení do společných projektů.

Na vnitřní politiku česká vláda rezignovala

Principiální postoj české vlády k Putinově agresi přinesl jistě mnoho dobrého a pozitivně zviditelnil Českou republiku v zahraničí. V zahraniční politice bylo najednou vše jednodušší, neboť jako za dob Margaret Thatcherové bylo znovu potřeba pod vedením Spojených států neutralizovat agresora přicházejícího z Ruska.

V této situaci se Češi jednoduše zorientovali. Česká vláda však přitom rezignovala na vnitřní českou politiku. Petr Fiala má sice motto „Děláme, co je třeba“, ale jako by zapomněl, že to hlavní, co je třeba udělat, je porazit ve volbách Andreje Babiše.

Zřejmě ze zoufalství nad dlouhodobým vedením Andreje Babiše ve volebních průzkumech vznikají zcela nové pohledy na českou realitu. Od vstupu do Evropské unie jsme například slýchali, že euroskepse většiny české veřejnosti vůči evropské integraci je jenom reakcí na domácí politiku, a pokud se zlepší domácí ekonomická situace, zlepší se i náhled českých občanů na Evropskou unii.

Byl to vždy hlavně pokus omluvit chabé výsledky české proevropské osvěty, stejně ale překvapí, když dnes komentátor Seznam Zpráv Václav Dolejší tvrdí, že tématem nadcházejících voleb bude poprvé zahraniční politika. Zahraniční politika má najednou vládě vyhrát volby i v situaci, kdy ekonomická situace není nijak zázračná.

Ukrajinské téma v českých parlamentních volbách

Ani v případě, že by se hlavním tématem volební kampaně stal postoj k Ukrajině, nebude mít česká vláda příliš dobrou výchozí pozici. Zvolení Donalda Trumpa způsobilo, že americký prezident dnes mluví o Ukrajině ještě horším způsobem než Andrej Babiš nebo Viktor Orbán, což je samozřejmě problém pro vládu, která svou prozápadní orientaci nemůže dostatečně důvěryhodně ilustrovat na svém vztahu k Evropské unii.

ODS Evropskou unii hájit neumí a na rozdíl od polské Občanské platformy v ní není nikdo, kdo by dnes jako polský ministr zahraničí Radek Sikorski vyzval všechny, kteří si stěžují na slabost Evropy, aby se konečně rozhodli, zda má být Evropská unie zónou volného obchodu, nebo mocností schopnou vzdorovat Putinovi.

Češi tak dlouho a důsledně dohlíželi na západní Evropu, aby nedomluvila na účet Ukrajiny nějaký druhý Mnichov, až přestali mít pod kontrolou vlastní zastánce appeasementu. Například analytik Seznam Zpráv Martin Jonáš v podcastu 5:59 nesmyslně říká na adresu Francie a Německa, že „místo toho, jak připravit Evropu na případnou válku, řeší, jak to dopadne politicky u nich doma“.

Možná, že bychom ale také měli řešit, jak to dopadne doma, protože jen ten, kdo uspěje doma, může potom ovlivňovat dění v Evropě. To ví nejen Němci a Francouzi, ale i Donald Tusk, který také podřizuje svou zahraniční politiku politice vnitřní, což dokládá například jeho odmítání Migračního paktu.

Proti Rusku, ale ne pro Evropu

Je možné, že se stane zázrak a Andrej Babiš nebude schopen po volbách sestavit vládu, ale pokud se mu to podaří, bude to také proto, že česká politika není schopna využít téma Evropy a evropské integrace.

Čeští vládní politici se profilují zejména jako odpůrci Ruska. Češi ale nemají hranici s Ruskem ani s Ukrajinou jako Polsko, nebyli součástí carské říše ani Sovětského svazu jako baltské státy a české armáda určitě nemá větší zkušenost s ruskou armádou než například armáda švédská. Nikoho v Evropě nezajímá názor Jana Lipavského na Rusko více než názor Gabrieliuse Landsbergise, stejně jako nikoho v Evropě nezajímá názor Petra Fialy na Rusko více než názor Donalda Tuska.

Česká veřejnost dlouhodobě pomíjí to, co chápal Václava Havel, totiž že evropská integrace je také výsledkem poučení se z Mnichova 1938. Havel v roce 1993 v rozhovoru s Václavem Bělohradským v Lidových novinách říká, že „generace politiků, jako byl Adenauer, de Gaulle, Spaak a další“, selhání Evropy v roce 1938 reflektovala „a založila pokus vytvořit struktury a způsoby spolupráce, které budou vylučovat další selhání“.

Česká demokratická politika by proto měla odpor k ruskému imperialismu doplnit o jasnou podporu evropské integrace. Je to přirozené téma státu ve středu Evropy, je to tradiční téma politického myšlení Masaryka i Havla.

Evropa bez federalizace neobstojí

V průběhu „nejchmurnějšího týdne Evropy od pádu železné opony“ promluvil v Evropském parlamentu také bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi, který jednoduše řekl, že s ohledem na současné výzvy „je stále zřejmější, že musíme postupovat, jako kdybychom byli jeden stát“.

Čeští politici ve své většině stále jakékoli úvahy o federalizaci Evropy odmítají nebo se bojí toto téma opravdu otevřít. V debatě převažuje mudrování, jaké ve své rubrice Evropské peřeje předvedl na portálu Datarun Martin Kovář. Evropa podle něj, „nedokáže-li zaujmout jednotný a jasný postoj k jakékoli mezinárodní krizi, bude k smíchu“. Zároveň však Kovář tvrdí, že „rezignovat na právo veta ze strany národních států by totiž znamenalo jasné houellebecqovské podvolení“.

Tento typ nepřemýšlení o Evropě popsal již v roce 1937 Carlo Sforza, italský ministr zahraničí, diplomat a odpůrce fašismu. V knize Evropa a Evropané charakterizuje „skupiny, které nepřestávají považovati dále za zločin jakýkoli sebemenší ústupek z našich nacionálních suverenit ve prospěch zájmů a organismů širších a složitějších než je kterýkoli z našich současných států.“

Sforza, který v roce 1922 rezignoval na svůj post italského velvyslance ve Francii a od roku 1926 žil v exilu, se nakonec dočkal prvních kroků sjednocování Evropy. Jako italský ministr zahraničí podepsal v roce 1951 smlouvy o vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli.

Česká realita mezitím zůstává taková, jakou ji Sforza popsal zhruba před devadesáti lety v kapitole Československo a bezpečnost Evropy: „Naneštěstí si veřejná mínění malých států zcela ještě neuvědomují onu hlubokou solidaritu, která je ovládá, neboť malé státy nemají jiných vyhlídek na život, nežli v celé Evropě stejně svobodné a stejně bezpečné.“

Michal Půr, který se podle vlastních slov vrátil v roce 2011 z Bruselu jako „zatvrzelý euroskeptik“, který na stránkách Reflexu vysvětloval, že britský krajně pravicový aktivista Tommy Robinson vlastně jen dělá to, co by dělala tradiční média, kdyby nebyla politicky korektní, který v červnu 2022 psal o tom, proč dnes není na místě přijmout euro a který podporoval Trumpa — tak tento Michal Půr dnes tvrdí, že je federalista, protože je kapitalista.

Evropa potřebuje nové vizionáře

Evropa ale nepotřebuje nějakého evropského Trumpa s heslem Europe first!, aby se stala federací. Evropa naopak potřebuje federaci, aby ji neovládl někdo, jako je Trump. Pro Trumpa je Evropská unie ideologický nepřítel, protože je to mocnost vzniklá dobrovolným sdílením suverenity, založená na pravidlech a spolupráci, nikoli mocnost vzniklá z převahy jednoho silného nad mnoha slabšími. Myšlenka evropské integrace dalece přesahuje ideu co největšího evropského volného trhu.

Euroskeptici dnes žijí z kritiky těch jevů, které sami způsobili. Současná Evropa není dostatečně silná také proto, že spotřebovává obrovské množství energie na řešení problémů, které mají původ v minulých polovičatých řešeních.

Schengen by dnes fungoval mnohem lépe, nebýt euroskeptického odporu ke společné azylové a migrační politice. Stejně tak v ekonomické oblasti nelze očekávat zázraky se společnou měnou, ale bez skutečného federálního rozpočtu.

Jak píše Anthony Teasdale, euroskeptičtí thatcheristé se nikdy nevyrovnali s tím, že jejich oblíbený vnitřní trh a ekonomická integrace daly vzniknout potřebě nadnárodní spolupráce v dalších oblastech. Další evropskou integraci aktivně bojkotovali a živili mýtus, že tak jen brání čistotu původního projektu pouhé ekonomické spolupráce.

Původní projekt, jak si jej představovali „otcové zakladatelé“, byl však projektem spojené Evropy, kde ekonomická spolupráce byla jen nástrojem postupného sjednocování Evropy. Jeden z otců zakladatelů, belgický politik Paul-Henri Spaak ve svých pamětech cituje tu část Schumanovy deklarace, ve které se říká, že „z tohoto návrhu vzejde první konkrétní základ Evropské federace“, a dodává, že „konečný cíl tedy nebyl ztracen ze zřetele“.

Chceme-li dnes vytvořit Evropu schopnou čelit Putinovi, je potřeba začít vyprávět úplně jiný než onen sterilní příběh o tom, jak Evropská unie vznikla, když se národní státy rozhodly, že už mezi sebou nebudou válčit, ale budou mezi sebou obchodovat. Je třeba vyprávět příběh o konkrétních politicích, kteří se povznesli nad tradiční koncepty národních států a národních hranic a nabídli vizi sdílené suverenity a nadnárodní spolupráce jako záruky demokracie, míru a prosperity.

Byl to tehdy odvážný a novátorský čin. Potřebujeme dnes v Evropě politiky stejných kvalit. Pokud je nenajdeme a v politice převládnou pseudokonzervativci v červených kšiltovkách, budeme moci po devadesáti letech jen opakovat s Carlem Sforzou, že „opět jednou budou „konservativci“ těmi nejvzácnějšími spojenci „ničitelů“.