Když před dvaceti lety padlo rozhodnutí o vstupu deseti nových států včetně nás do Evropské unie, nekonala se k tomu v Paříži, a myslím že ani v žádné jiné zemi staré Evropy, žádná větší oslava. Žádný ohňostroj, žádná speciálně nasvětlená Eiffelovka, jako by to byl jen obyčejný administrativní akt.

Jediný politik, který tenkrát v Paříži cítil potřebu tu událost nějak symbolicky vyzdvihnout, byl Jacques Delors. Pozval nás, velvyslance nových zemí, k sobě na malou oslavu.

Neměl už tenkrát žádnou exekutivní funkci, disponoval ale malým institutem Naše Evropa a tam nám se skleničkou šampaňského gratuloval a řekl, jak moc je rád, že se Evropa konečně stala zase celou Evropou. Trochu jsme se v té době vídali a já jsem od něj několikrát slyšel, jak moc mu záleželo na tom, aby zmizela dělicí čára mezi tzv. Západem a tzv. Východem.

Přesvědčení před kariérou

Byl to ve světě politiky dost nezvyklý člověk, protože prvotním pro něj byl ideál a přesvědčení, a teprve druhotným oficiální post a kariéra. Politika pro něj byla nástrojem, jak svůj ideál prosadit, nikoli jak se držet u moci.

Lidé to nějak cítili, a proto byl ve své zemi hodně populární, i když nemalou část svého života, dvanáct let, strávil v Bruselu. Deset jako předseda Evropské komise, dva jako europoslanec.

Jeho nekonvenčnost se ukázala třeba ve chvíli prezidentských voleb v roce 1995, kdy ho socialisté chtěli mít svým kandidátem a kdy mu průzkumy dávaly velkou šanci na vítězství. A on v téhle situaci kandidaturu odmítl. Kandidátem socialistů se stal Lionel Jospin, volby pak vyhrál Jacques Chirac.

Jacques Delors byl z poválečné generace, která poznamenaná válkou byla přesvědčena, že v Evropě se musí něco diametrálně změnit, aby se už neopakovaly hrůzy a aby byla mezi lidmi větší sociální rovnost. A že se pro to musí něco udělat.

Celý život se angažoval v proudech, jež se různě prolínaly, ale šlo by je nazvat křesťanskou reformistickou levicí. Vždy v tom byla sociální vnímavost. Do konce života byl členem reformistických odborů, nejdřív křesťanského charakteru, jež se časem změnily, i za jeho přispění, v nekonfesní (CFDT).

Ve Francii je dnes několik významnějších odborových svazů, tento je ale dodnes nejotevřenější vyjednávání a na rozdíl od jiných nehrotí situaci na ostří nože. Ve svých téměř padesáti letech potom Delors vstoupil do Socialistické strany, jíž zůstal po zbytek života věrný a představoval v ní výrazně nemarxistický proud.

Od píky

Vyrůstal v lidové pařížské čtvrti Ménilmontant, na právnické fakultě získal diplom z politické ekonomie a pracovat začal jako bankovní úředník na nejnižší příčce, pracoval tam i jeho otec. Brzy se ale vypracoval až do kabinetu ředitele Francouzské národní banky.

Na pár let přešel do Komisariátu pro plán, kde projevil naplno svoje vyjednávací schopnosti. Když propukne velká stávka horníků, pozve odboráře k sobě domů na večeři a tam dohodnou kompromis.

Potom je v kabinetu premiéra Jacquese Chabana-Delmase, považovaného za jednoho z pilířů gaullismu, kde se snaží o centristickou a sociální politiku — něco, co bude potom dělat celý život. Prosadí tam řadu opatření, třeba celoživotní profesní vzdělávání.

V roce 1974 vstoupí do Socialistické strany, připojí se k proudu Françoise Mitterranda — má tam na starosti ekonomiku a finance. Když Mitterrand vyhraje v roce 1981 volby, stane se ministrem hospodářství a financí a ve vládě prosadí po jejích počátečních velmi levicových experimentech, které vedly k vysoké inflaci a devalvaci měny, racionální ozdravná opatření.

Ovlivnil Evropu jako málokdo

Od roku 1985 stráví dva mandáty v Bruselu v čele Evropské komise. V této roli se najde jako snad v žádné jiné. Tam zanechá svoji stopu v historii, během deseti let svého tamního působení ovlivní vývoj a propojování Evropy jako málokdo. Jeho jmenování doporučoval kancléř Kohl, všiml si jeho finanční politiky, Mitterrand měl nejprve jiného koně.

Delors tady objeví, že má status státníka, účastní se třeba summitů G7, a velmi se zaslouží o silnou pozici Evropské komise jako exekutivního nástroje jednotné Evropy. Pro něj Komise znamená prostředek, jak překonat egoismus národních států. Je nesmírně pracovitý, ročně vykoná přes sto různých cest, vyjednává, přesvědčuje.

Jeho hlavními úspěchy jsou Jednotný evropský akt (1986), který otevřel cestu k jednotnému trhu, a Maastrichtská smlouva (1992), která umožní měnovou unii a jednotnou evropskou měnu. Euro je jeho velkým projektem.

Zároveň prosazuje sociální dialog a vyrovnávání úrovně mezi regiony, což dá vznik fondu soudržnosti. Za jeho předsedání Komisi se Evropské společenství rozroste o Španělsko a o Portugalsko. A vznikne program Erasmus (1987).

Prezident? Děkuji, nechci

Když mu v roce 1995 končí druhý mandát v čele Komise a Mitterrandovi mandát v čele Francie, sílí jeho obliba doma u socialistů. Stále víc se mluví o tom, že by měl za ně kandidovat v prezidentských volbách.

Zpočátku tyhle myšlenky podporuje, když už ale všechno vypadá, že je vezme naprosto vážně, vystoupí v televizi a oznámí, že kandidovat nebude. Nikdy se přesně nebude vědět, co ho k tomu vedlo, čeho se zalekl. Soudí se, že se obával, že kdyby vyhrál, neměl by v parlamentu většinu. Možná chtěl také nechat volné pole své dceři Martine Aubryové, tehdy už významné socialistické političce, která měla jednu chvíli dokonce prezidentské ambice.

Každopádně mezi levicovými Francouzi vyvolal velkou hořkost a od té doby už nikdy neměl žádnou výraznější funkci. Později si někdy kladl otázku, zda udělal dobře, ale to už bylo jen v rovině vzpomínek.

Potom už jen psal, učil, věnoval se své instituci Naše Evropa, do velké politiky se už nikdy nevrátil. Ale ještě v době covidu varoval, že nedostatek solidarity by mohl být smrtelným nebezpečím pro Evropu, a naléhal na co největší koordinaci a spolupráci mezi státy.

V jeho Pamětech lze nalézt motto: „Svět se dělí na ty, kdo chtějí být někým, a na ty, kdo chtějí něco udělat.“ Což je ve zkratce celý jeho životní přístup.

Ve Francii je dnes vnímán jako velká postava, když po Vánocích zemřel, vzdali mu hold všichni od levice po pravici, právě tak všude v Evropě. Francie mu vypravila oficiální pohřeb v Invalidovně, který je vyhrazen jen největším osobnostem francouzského života, a prezident Macron tam měl velmi emotivní projev.

Delors dostal za svého života dlouhou řadu vysokých vyznamenání od různých států, od Německa přes Španělsko, Maďarsko, Polsko až po Estonsko a další. Od Čechů nic.

Svědčí to o mizivém zájmu českých politických špiček o dění v Evropské unii a speciálně o podezřívavém pohledu na roli Komise. Ležela v žaludku všem zastáncům Unie jako pouze jednotného trhu bez dalších kompetencí unijním orgánům a bez další integrace, což byl klausovský trend, s nímž se potýkáme dodnes — třeba letitým odmítáním eura.