Když před dvaceti lety padlo rozhodnutí o vstupu deseti nových států včetně nás do Evropské unie, nekonala se k tomu v Paříži, a myslím že ani v žádné jiné zemi staré Evropy, žádná větší oslava. Žádný ohňostroj, žádná speciálně nasvětlená Eiffelovka, jako by to byl jen obyčejný administrativní akt.

Jediný politik, který tenkrát v Paříži cítil potřebu tu událost nějak symbolicky vyzdvihnout, byl Jacques Delors. Pozval nás, velvyslance nových zemí, k sobě na malou oslavu.

Neměl už tenkrát žádnou exekutivní funkci, disponoval ale malým institutem Naše Evropa a tam nám se skleničkou šampaňského gratuloval a řekl, jak moc je rád, že se Evropa konečně stala zase celou Evropou. Trochu jsme se v té době vídali a já jsem od něj několikrát slyšel, jak moc mu záleželo na tom, aby zmizela dělicí čára mezi tzv. Západem a tzv. Východem.

Přesvědčení před kariérou

Byl to ve světě politiky dost nezvyklý člověk, protože prvotním pro něj byl ideál a přesvědčení, a teprve druhotným oficiální post a kariéra. Politika pro něj byla nástrojem, jak svůj ideál prosadit, nikoli jak se držet u moci.

Lidé to nějak cítili, a proto byl ve své zemi hodně populární, i když nemalou část svého života, dvanáct let, strávil v Bruselu. Deset jako předseda Evropské komise, dva jako europoslanec.

Jeho nekonvenčnost se ukázala třeba ve chvíli prezidentských voleb v roce 1995, kdy ho socialisté chtěli mít svým kandidátem a kdy mu průzkumy dávaly velkou šanci na vítězství. A on v téhle situaci kandidaturu odmítl. Kandidátem socialistů se stal Lionel Jospin, volby pak vyhrál Jacques Chirac.

Jacques Delors byl z poválečné generace, která poznamenaná válkou byla přesvědčena, že v Evropě se musí něco diametrálně změnit, aby se už neopakovaly hrůzy a aby byla mezi lidmi větší sociální rovnost. A že se pro to musí něco udělat.