Když před dvaceti lety padlo rozhodnutí o vstupu deseti nových států včetně nás do Evropské unie, nekonala se k tomu v Paříži, a myslím že ani v žádné jiné zemi staré Evropy, žádná větší oslava. Žádný ohňostroj, žádná speciálně nasvětlená Eiffelovka, jako by to byl jen obyčejný administrativní akt.

Jediný politik, který tenkrát v Paříži cítil potřebu tu událost nějak symbolicky vyzdvihnout, byl Jacques Delors. Pozval nás, velvyslance nových zemí, k sobě na malou oslavu.

Neměl už tenkrát žádnou exekutivní funkci, disponoval ale malým institutem Naše Evropa a tam nám se skleničkou šampaňského gratuloval a řekl, jak moc je rád, že se Evropa konečně stala zase celou Evropou. Trochu jsme se v té době vídali a já jsem od něj několikrát slyšel, jak moc mu záleželo na tom, aby zmizela dělicí čára mezi tzv. Západem a tzv. Východem.

Přesvědčení před kariérou

Byl to ve světě politiky dost nezvyklý člověk, protože prvotním pro něj byl ideál a přesvědčení, a teprve druhotným oficiální post a kariéra. Politika pro něj byla nástrojem, jak svůj ideál prosadit, nikoli jak se držet u moci.

Lidé to nějak cítili, a proto byl ve své zemi hodně populární, i když nemalou část svého života, dvanáct let, strávil v Bruselu. Deset jako předseda Evropské komise, dva jako europoslanec.

Jeho nekonvenčnost se ukázala třeba ve chvíli prezidentských voleb v roce 1995, kdy ho socialisté chtěli mít svým kandidátem a kdy mu průzkumy dávaly velkou šanci na vítězství. A on v téhle situaci kandidaturu odmítl. Kandidátem socialistů se stal Lionel Jospin, volby pak vyhrál Jacques Chirac.

Jacques Delors byl z poválečné generace, která poznamenaná válkou byla přesvědčena, že v Evropě se musí něco diametrálně změnit, aby se už neopakovaly hrůzy a aby byla mezi lidmi větší sociální rovnost. A že se pro to musí něco udělat.

Celý život se angažoval v proudech, jež se různě prolínaly, ale šlo by je nazvat křesťanskou reformistickou levicí. Vždy v tom byla sociální vnímavost. Do konce života byl členem reformistických odborů, nejdřív křesťanského charakteru, jež se časem změnily, i za jeho přispění, v nekonfesní (CFDT).

Ve Francii je dnes několik významnějších odborových svazů, tento je ale dodnes nejotevřenější vyjednávání a na rozdíl od jiných nehrotí situaci na ostří nože. Ve svých téměř padesáti letech potom Delors vstoupil do Socialistické strany, jíž zůstal po zbytek života věrný a představoval v ní výrazně nemarxistický proud.

Od píky

Vyrůstal v lidové pařížské čtvrti Ménilmontant, na právnické fakultě získal diplom z politické ekonomie a pracovat začal jako bankovní úředník na nejnižší příčce, pracoval tam i jeho otec. Brzy se ale vypracoval až do kabinetu ředitele Francouzské národní banky.

Na pár let přešel do Komisariátu pro plán, kde projevil naplno svoje vyjednávací schopnosti. Když propukne velká stávka horníků, pozve odboráře k sobě domů na večeři a tam dohodnou kompromis.

Potom je v kabinetu premiéra Jacquese Chabana-Delmase, považovaného za jednoho z pilířů gaullismu, kde se snaží o centristickou a sociální politiku — něco, co bude potom dělat celý život. Prosadí tam řadu opatření, třeba celoživotní profesní vzdělávání.

V roce 1974 vstoupí do Socialistické strany, připojí se k proudu Françoise Mitterranda — má tam na starosti ekonomiku a finance. Když Mitterrand vyhraje v roce 1981 volby, stane se ministrem hospodářství a financí a ve vládě prosadí po jejích počátečních velmi levicových experimentech, které vedly k vysoké inflaci a devalvaci měny, racionální ozdravná opatření.

Ovlivnil Evropu jako málokdo

Od roku 1985 stráví dva mandáty v Bruselu v čele Evropské komise. V této roli se najde jako snad v žádné jiné. Tam zanechá svoji stopu v historii, během deseti let svého tamního působení ovlivní vývoj a propojování Evropy jako málokdo. Jeho jmenování doporučoval kancléř Kohl, všiml si jeho finanční politiky, Mitterrand měl nejprve jiného koně.

Delors tady objeví, že má status státníka, účastní se třeba summitů G7, a velmi se zaslouží o silnou pozici Evropské komise jako exekutivního nástroje jednotné Evropy. Pro něj Komise znamená prostředek, jak překonat egoismus národních států. Je nesmírně pracovitý, ročně vykoná přes sto různých cest, vyjednává, přesvědčuje.

Jeho hlavními úspěchy jsou Jednotný evropský akt (1986), který otevřel cestu k jednotnému trhu, a Maastrichtská smlouva (1992), která umožní měnovou unii a jednotnou evropskou měnu. Euro je jeho velkým projektem.