Poslední den června zemřela žena, která měla v srdcích Francouzů zvláštní místo: dlouhá léta nejpopulárnější politička, nikdy se přitom nepodbízela, měla svoji hlavu. Včera ve středu prezident Macron rozhodl, že bude uložena i se svým zemřelým mužem do Pantheonu. Simone Veilová je pro Francii ztělesněním ošklivých i obtížných momentů, jimiž země prošla za půl století, i aktivním činitelem, který nesklonil hlavu.

V Panteonu bude jako svědek a připomínka vyhlazování Židů, když jako sedmnáctileté děvče přežila Auschwitz. Bude tam jako jedna z nejvýraznějších feministek své doby, která dala Francouzkám možnost rozhodovat o svém těle a která prosadila legalizaci interrupce. Bude tam jako politička prosazující zdravý rozum a odmítající vábení snadnosti extrémů. A rozhodně jako velká zastánkyně francouzsko-německého smíření („Nemáme na vybranou, budeme muset žít zase spolu — spolu,“ říkala), jako zastánkyně integrované Evropy, která byla první přímo zvolenou předsedkyní Evropského parlamentu.

Ve Francouzích vyvolávala bez ohledu na jejich ideologickou inklinaci všeobecnou vřelost, úctu a obdiv, měla pro ně nezvyklou auru. Přitom žádná celebrita či herečka. Se svými hustými vlasy, vždy pevně sepnutými do drdolu a se svojí ušlechtilou tváří, platila za ztělesnění rovného charakteru a důstojnosti. Trochu jako v Čechách Olga Havlová, jedinec mimo běžné kategorie, uznávaný pro přímou povahu a zároveň pro citlivost vůči potřebám slabších.

Kdyby byla kandidovala na hlavu státu, měla by velkou šanci. Ale nechtěla: „Nehodím se na to, mám příliš svoji hlavu,“ komentovala jednou tohle téma. V Pantheonu, v té ohromné republikánské hrobce v centru Paříže, tak spočine mezi sedmdesátkou Voltairů, Rousseaů a Victorů Hugů, a pouze mezi čtveřicí žen (první byla Marie Curie-Sklodowská).

Rok pod dýmem z krematorií

V šestnácti už téměř mířila do plynové komory, když jí někdo v Auschwitz pošeptal, ať esesákovi při registraci řekne, že jí je už osmnáct. Deportovali ji tam spolu s celou rodinou z francouzské Nice. Zcela asimilovaná židovská rodina, tak jak to tehdy bylo ve Francii zvykem, liberální, zámožní, otec se hlásil k židovství z důvodů nikoli náboženských, ale kulturních: jako k národu Knihy, k identitě postavené na knize a na čtení. O židovských svátcích prý jedli i maso.

A najednou se ocitla ve vyhlazovacím táboře. Bachařky jí tam nedvojznačně vysvětlily, co to jsou ty dýmající komíny za baráky zač. Ke konci přežila pochod smrti sedmdesáti kilometry sněhu, transport na dobytčáku týden bez pití a jídla. Nepřežila ho její matka. Otec s bratrem také zahynuli, a až třicet let po válce se dozvěděla, že někde v lágru mezi litevským Kaunasem a estonským Tallinem. Zbyla jí jen sestra.

Celý život se potom zasazovala, aby se na hrůzy nacistického vyvražďování nezapomnělo. „Nevěřte těm, kdo tvrdí, že ti, kdo přežili válku, o ní pak nechtěli mluvit. Prostě nás mluvit nenechali, vzali nám slovo, byli jsme rušivým prvkem v jejich návratu do normálu. ‚Politické' oslavovali a hýčkali si je, ale ‚rasoví', jak nám Židům nebo Cikánům říkali, se jim do poválečných komunisticko-gaullistických aranžmá nehodili. Neměli jsme překážet, měli jsme být zticha. Bylo to strašné, jako druhý trest,“ řekla v jednom rozhovoru.

Emancipovaná žena v sešněrované společnosti

Zvláštní silou charakteru se po válce vrhla do života, v Paříži se zapsala na politologii, ještě na studiích se vdala a měla tři syny, nežili nuzně. Stihla mít děti, práci, politiku v dobách, kdy to bylo u ženy nezvykem. Francie padesátých a šedesátých let tkvěla mentálně, ve smyslu toho, co se patří a nepatří, ještě v předválečných kategoriích. Ve světě vytvářely image francouzských žen spíš herečky a emancipované intelektuálky, pařížské kavárny a Simone de Beauvoir, která vydala knihu Druhé pohlaví, bibli poválečného feminismu, v roce 1949.

Běžná Francie ale vypadala jinak. Ženy střední třídy nepracovaly, chystaly oběd a chodily vyzvedávat děti ze školy a na klavír, organizovaly večeře. Do práce chodily spíš ženy nižších vrstev, jimž nic jiného nezbylo. „My jsme byli dost netypická rodina,“ vzpomínal syn Jean Veil, „máma chodila do práce, kdežto matky spolužáků se buď scházely na bridž nebo seděly doma.“

Poprvé měly ženy právo volit do parlamentu až v roce 1944 (ano, čtvrt století po Československu), toto právo dostaly v kontextu poválečných otřesů společnosti. Tehdy se jich do parlamentu probojovalo třiatřicet (z 586 křesel), většinou takové, které vzešly z hnutí odporu a z komunistické strany. V roce 1947 přišla z tohoto okruhu také vůbec první žena ministryně.

Ženy nemohly mít vlastní konto v bance, pro mnoho úkonů potřebovaly souhlas manžela. Rozvod dohodou byl neznámou. V tomto kontextu musela Simone Veilová podstoupit se svým mužem ostrý střet, chtěla se stát advokátkou, jemu tu připadalo nevhodné, nakonec se shodli na kompromisu, půjde do justice. Později se jí za svůj postoj omluvil, zůstali spolu celý život.

Velkou změnu, snad větší, než byla válka, vnesly do mentalit a do postavení žen až studentské události a sociální zemětřesení v roce 1968. Tehdejší buržoazní Francii naháněly hrůzu, Simone Veilová o nich ale řekla: „Na rozdíl od jiných jsem si nemyslela, že mládež nemá pravdu, společnost, v níž jsme tenkrát žili, byla strašně sešněrovaná.“

Celá profesionální historie Simone Veilové je typickým příběhem ženy, příslušníka menšiny, který musí pracovat víc než druzí, stále dokazovat, že je na výši, kdy po těch ostatních se to nechce. Pracovala na ministerstvu spravedlnosti, léta měla jako první žena na starosti vězeňství (jež se snažila trochu humanizovat, byla alžírská válka), zase jako první žena byla tajemnicí Nejvyšší soudní rady, dostala se do kabinetu ministra.

Tři sta tisíc pokoutních potratů a MLAC

V roce 1974 je zvolen prezidentem mladý centrista Valéry Giscard d´Estaing. Bylo mu osmačtyřicet let, porazil překvapivě gaullistu. Nelze tu nevidět paralelu s dnešním Macronem, také byl ministrem financí, také chtěl zemi zgruntu zliberalizovat. Vnesl do Francie nového ducha, sám si řídil auto, když jezdil za voliči.

Tento typ mladé hlavy státu neměly jen USA v osobě JFK. Giscardovým premiérem byl tenkrát mladý Chirac, který si Simone Veilovou povolal do vlády a dal jí zdravotnictví: stala se druhou ministryní od války.

Zadání bylo jasné: ve společnosti má kredit, zná státní správu, je zorganizovaná, má za sebou výsledky, bude muset prosadit v parlamentu legalizaci potratů. Otřesy společnosti v roce 1968 hluboce zasáhly mj. vnímání žen a jejich potřeb.

Stále platil zákon ze dvacátých let, který trestal vězením ženy, jež podstoupily interrupci. Vše se odehrávalo klasickým způsobem: andělíčkářky, zmrzačené mladé ženy, krvácení, a bohatší jezdily na kliniky do Holandska či Británie, kde už byla interrupce legální. V roce 1971 bylo ve Francii takto odsouzeno 518 žen, o rok později 288, v roce 1973 ještě několik desítek. Policejní a jiné odhady mluvily o tři sta tisících pokoutních potratech ročně. Nový prezident Giscard vyhlasil amnestii a chystal nový zákon.

Levice a ženy pojímaly zákaz interrupce jako bránění ženám rozhodovat o vlastním těle. Mnoho lékařek a lékařů, sociální pracovnice, začali potraty nabízet systematicky, čelili samozřejmě kriminalizaci. V roce 1973 založili MLAC, Hnutí za svobodu interrupce a antikoncepce, dnes už ikonickou instituci. Měla pobočky ve všech regionech a větších městech Francie, méně v tehdy ještě hodně katolické Bretani.

Demonstrovaly studentky, bouřily se ženy, organizovaly se demonstrace. V roce 1971 se objevil manifest 343 známých žen filmu, kultury, literatury, módy, které prohlásily, že samy někdy podstoupily interrupci (samozřejmě nelegální). Všechny je zavřít? To nebylo dost dobře možné.

Giscard (rodinnou kulturou i vírou katolík) se rozhodl interrupce zlegalizovat. Nejdříve o tom přesvědčil vládu, premiér Chirac nesouhlasil, ale z loyality to potom podporoval. A podporoval potom i Simone Veilovou před parlamentem. Čekalo se, že debata nad novým zákonem bude bouřlivá, těsně před rozpravou vydala Lékařské komora negativní stanovisko, katolické kruhy se silně mobilizovaly.

Parlament v té chvíli znamenal 482 mužů a osm žen. O těle žen měli tedy rozhodnout muži. Ministryně Veilová předstoupila před fórum apriori nepřátelsky naladěných poslanců, kteří ji zavalili kvantem protiargumentů, urážek, osobních invektiv, vulgarismů, antisemitských výroků. Vyslechla si, že chce házet embrya do pece, ona, která přežila skutečné pece.

Parlament zažil málokdy takovou divokost. Byla přesvědčena, že vůči muži by si něco takového nedovolili. Vzpomínala, jak za ní přitom zároveň chodili poslanci a pokradmu se jí vyptávali, kde by se „to“ dalo pro jejich milenky či manželky zařídit. Pro ni to bylo nejkrutější období života: známí ji přestali zvát, jiní ji neodpovídali na pozdrav, na ulici jí nadávali.

Dostala tisíce nenávistných dopisů s výhružkami smrti, často antisemitské, její dům pokryly načmárané hákové kříže. Její dávno dospělí synové prý dodnes dostávají nenávistné dopisy v tomto duchu. Katoličtí integristé a katolický tisk proti ní rozpoutali kampaň, padaly všechny možné invektivy a nesmysly, včetně toho, že prý chce prosadit vivisekci. Před parlamentem se srocovaly skupinky modlící se růženec.

„Žádná žena se neuchyluje k interrupci s lehkým srdcem. Je to pro ni vždycky drama a dramatem vždycky zůstane,“ řekla v parlamentu ministryně. „Nikdo nezpochybňuje, že interrupce je vždy nezdarem. Nemůžeme ale zavírat oči před tři sta tisíci nelegálními potraty, které každý rok podstupují ženy této země a které je mrzačí, ponižují a traumatizují.“

Právo ženy rozhodovat o svém těle

Tenhle zápas trval tři dny, pětadvacet hodin čistého času, po celou tu dobu sama čelila poslancům, televize to přenášela v přímém přenosu. Až v půl čtvrté nad ránem se jí nakonec podařilo přesvědčit poslance, aby přijali zákon, který jako málokterý změnil na léta společnost.

Přesvědčila je neobyčejným stoicismem a chladnokrevností, s nimiž snášela útoky, pevností argumentů. Nenechala se vyprovokovat, nepřinutili ji k pláči. Získala si na svou stranu veřejnost a média. Zákon prošel díky hlasům levice, z vládního tábora zvedla ruku asi třetina, 284 hlasů proti 189. Projekt inicioval pravicový liberál Giscard, bez levice by ho ale neprotlačil. Chirac jí poslal na znak uznání velkou kytici. Výsledkem bylo do té doby něco nebývalého: právo ženy rozhodovat o svém těle.

V kombinaci s legalizací antikoncepční pilulky z roku 1967 (ano, teprve tenkrát, před padesáti lety) změnil do hloubky a natrvalo chování a mentality. Zákon byl přijat nejdřív na pět let, poté už definitivně. Po parlamentním boji znala Simone Veilovou celá Francie, vydobyla si u ní nesmírný respekt, který ji neopustil do konce života. Jejímu zákonu se stále říká Zákon Simone Veilové. A MLAC bylo možné rozpustit, cíle bylo dosaženo.

V rámci argumentů proti zákonu padalo i to, že pokud projde, země vymře, ženy přestanou rodit, zanikne národ (nejlépe s velkým „N“). Statistiky ale prokázaly něco jiného: národ nevymřel, porodnost nijak neklesla, ženy si jen začaly vědomě určovat, kdy a kolik chtějí mít dětí.

Francie tím vstoupila do éry moderní západní společnosti. Ukázalo se, že natalita a legální interrupce spolu nesouvisejí. Francie je dnes zemí s nejvyšší porodností v Evropě, má 2,08 dítěte na ženu. Což je daleko vyšší číslo, než má Česká republika, a o hodně vyšší než má Polsko, kde jsou vzhledem k síle katolické církve interrupce dodnes zakázány a kde chce teď klérus opakovaně přes svá sdružení prosadit kriminalizaci potratů i v případech poškozeného plodu či znásilnění.

V čem tkví francouzský úspěch? Činitelů je víc, důležité ale je, že Francie se snaží skloubit možnost ženy mít děti a pracovat. Vybudovala si hustou síť veřejných školek a škol i jeslí (samozřejmě zdarma), pro každé dítě od tří let je ve školce blízko bydliště místo zajištěno, ve škole od pěti.

V čele Evropského parlamentu

Po přijetí zákona využil prezident Giscard popularity Simone Veilové a nabídl jí čelo kandidátky do Evropského parlamentu za francouzské centristy. V roce 1979 si ji tato instituce zvolila, v první přímé volbě, do svého čela. Byla pro tu funkci ideálním symbolem: přežila nacistické vyhlazování Židů, zahynula tam většina její rodiny a ona se přesto zasazovala o francouzsko-německé smíření.

Zároveň morální autorita, populární postava nevyvolávající reflexy stranické a ideologické zášti. Velká obhájkyně evropské integrace, která přitom ve své funkci bez obalu upozorňovala na dobové nedostatky této konstrukce. A svůj post používala k obraně lidských práv i za hranicemi Evropského společenství.

Do konce života hrála roli ve veřejném životě, byla ještě jednou ministryní sociálních věcí a zdravotnictví, předsedala výborům a institucím, ke stáru především Nadaci pro udržení paměti holokaustu.

V roce 2010 byla přijata do velechrámu francouzského ducha, do Francouzské akademie, mezi „nesmrtelné,“ jak se jim tam říká. Do křesla, jež kdysi patřilo Racinovi. A zase jako jedna z mála žen, jako jedna z pěti. Ke vstupu pod slavnou kopuli si každý nově zvolený nechá zhotovit uniformu a symbolický meč. Paní Veilová si na něj nechala vyrýt číslo svého tetování z koncentráku, jež podle svých synů nikdy nezakrývala.

Zajímala se i o Střední Evropu, změny roku 1989 a zvlášť postava Václava Havla ji samozřejmě přitahovaly. Měl jsem tu čest hostit ji několikrát i na české ambasádě v Paříži, zajímala se o českou historii a o nedávnou opozici. S mužem (vlivným podnikatelem) tvořili příjemný pár, jaké se v tom věku vidí málokdy, bylo cítit, že je mezi nimi stále jemné pouto. Prezident Macron včera prohlásil, že budou v Pantheonu spočívat oba dva spolu.