Poslední den června zemřela žena, která měla v srdcích Francouzů zvláštní místo: dlouhá léta nejpopulárnější politička, nikdy se přitom nepodbízela, měla svoji hlavu. Včera ve středu prezident Macron rozhodl, že bude uložena i se svým zemřelým mužem do Pantheonu. Simone Veilová je pro Francii ztělesněním ošklivých i obtížných momentů, jimiž země prošla za půl století, i aktivním činitelem, který nesklonil hlavu.

V Panteonu bude jako svědek a připomínka vyhlazování Židů, když jako sedmnáctileté děvče přežila Auschwitz. Bude tam jako jedna z nejvýraznějších feministek své doby, která dala Francouzkám možnost rozhodovat o svém těle a která prosadila legalizaci interrupce. Bude tam jako politička prosazující zdravý rozum a odmítající vábení snadnosti extrémů. A rozhodně jako velká zastánkyně francouzsko-německého smíření („Nemáme na vybranou, budeme muset žít zase spolu — spolu,“ říkala), jako zastánkyně integrované Evropy, která byla první přímo zvolenou předsedkyní Evropského parlamentu.

Ve Francouzích vyvolávala bez ohledu na jejich ideologickou inklinaci všeobecnou vřelost, úctu a obdiv, měla pro ně nezvyklou auru. Přitom žádná celebrita či herečka. Se svými hustými vlasy, vždy pevně sepnutými do drdolu a se svojí ušlechtilou tváří, platila za ztělesnění rovného charakteru a důstojnosti. Trochu jako v Čechách Olga Havlová, jedinec mimo běžné kategorie, uznávaný pro přímou povahu a zároveň pro citlivost vůči potřebám slabších.

Kdyby byla kandidovala na hlavu státu, měla by velkou šanci. Ale nechtěla: „Nehodím se na to, mám příliš svoji hlavu,“ komentovala jednou tohle téma. V Pantheonu, v té ohromné republikánské hrobce v centru Paříže, tak spočine mezi sedmdesátkou Voltairů, Rousseaů a Victorů Hugů, a pouze mezi čtveřicí žen (první byla Marie Curie-Sklodowská).

Rok pod dýmem z krematorií

V šestnácti už téměř mířila do plynové komory, když jí někdo v Auschwitz pošeptal, ať esesákovi při registraci řekne, že jí je už osmnáct. Deportovali ji tam spolu s celou rodinou z francouzské Nice. Zcela asimilovaná židovská rodina, tak jak to tehdy bylo ve Francii zvykem, liberální, zámožní, otec se hlásil k židovství z důvodů nikoli náboženských, ale kulturních: jako k národu Knihy, k identitě postavené na knize a na čtení. O židovských svátcích prý jedli i maso.

A najednou se ocitla ve vyhlazovacím táboře. Bachařky jí tam nedvojznačně vysvětlily, co to jsou ty dýmající komíny za baráky zač. Ke konci přežila pochod smrti sedmdesáti kilometry sněhu, transport na dobytčáku týden bez pití a jídla. Nepřežila ho její matka. Otec s bratrem také zahynuli, a až třicet let po válce se dozvěděla, že někde v lágru mezi litevským Kaunasem a estonským Tallinem. Zbyla jí jen sestra.

Celý život se potom zasazovala, aby se na hrůzy nacistického vyvražďování nezapomnělo. „Nevěřte těm, kdo tvrdí, že ti, kdo přežili válku, o ní pak nechtěli mluvit. Prostě nás mluvit nenechali, vzali nám slovo, byli jsme rušivým prvkem v jejich návratu do normálu. ‚Politické' oslavovali a hýčkali si je, ale ‚rasoví', jak nám Židům nebo Cikánům říkali, se jim do poválečných komunisticko-gaullistických aranžmá nehodili. Neměli jsme překážet, měli jsme být zticha. Bylo to strašné, jako druhý trest,“ řekla v jednom rozhovoru.

Emancipovaná žena v sešněrované společnosti

Zvláštní silou charakteru se po válce vrhla do života, v Paříži se zapsala na politologii, ještě na studiích se vdala a měla tři syny, nežili nuzně. Stihla mít děti, práci, politiku v dobách, kdy to bylo u ženy nezvykem. Francie padesátých a šedesátých let tkvěla mentálně, ve smyslu toho, co se patří a nepatří, ještě v předválečných kategoriích. Ve světě vytvářely image francouzských žen spíš herečky a emancipované intelektuálky, pařížské kavárny a Simone de Beauvoir, která vydala knihu Druhé pohlaví, bibli poválečného feminismu, v roce 1949.

Běžná Francie ale vypadala jinak. Ženy střední třídy nepracovaly, chystaly oběd a chodily vyzvedávat děti ze školy a na klavír, organizovaly večeře. Do práce chodily spíš ženy nižších vrstev, jimž nic jiného nezbylo. „My jsme byli dost netypická rodina,“ vzpomínal syn Jean Veil, „máma chodila do práce, kdežto matky spolužáků se buď scházely na bridž nebo seděly doma.“

Poprvé měly ženy právo volit do parlamentu až v roce 1944 (ano, čtvrt století po Československu), toto právo dostaly v kontextu poválečných otřesů společnosti. Tehdy se jich do parlamentu probojovalo třiatřicet (z 586 křesel), většinou takové, které vzešly z hnutí odporu a z komunistické strany. V roce 1947 přišla z tohoto okruhu také vůbec první žena ministryně.