Říci o ženě, že je feministka, je u nás mnohými vnímáno podobně, jako když se o někom řekne, že je lesba. A co teprve, když se řekne o muži, že je feminista? Je to přibližně stejně pejorativní označení jako říct, že je „buzna“ nebo „transka“?

Pro mnohé nálepkující i nálepkované se označení „feminista“ blíží svým významem slovu impotent. Prostě muž, kterému chybí mužnost. Ve skutečnosti je to ale právě naopak: muž-feminista není „zženštilý“, ani pod pantoflem.

Spíš lze říci, že bere ženy vážně jako sobě rovné, což mu přináší například svobodu v partnerství. Ta je totiž umožněna na základě vzájemné důvěry (nikoliv souboje) mezi pohlavími.

Ženy feministky tak nemusí nutně cítit nenávist, žárlivost, potažmo závist k mužům, jsou naštvané na společenskou zaslepenost a přetrvávající patriarchální nadvládu maskovanou za rovnost. Ženy feministky bojují za rozmanitost přístupů i rovnocennost pohlaví v oblastech soukromého i veřejného života.

Androgyn a transgender

Síla ženství a mužství má v obou podobách i velmi citlivé, zranitelné slabiny. Existují typicky ženské i typicky mužské vlastnosti, ale ty může mít muž stejně jako žena! V psýché člověka jsou u každého namíchány do speciálního koktejlu, který tvoří unikátní charakter jeho osobnosti.

Od mužské psychické menstruace přes „ženské koule“ až po životní potřebu změnit pohlaví. Někteří jsou už z určenosti a omezení vlastního genderu natolik unaveni, že se odmítají genderově vymezit pouze jako on či ona. Tito lidé nazírají svůj rod jako fluidní, přejí si být vnímáni indiferentně jako konkrétní osobnosti.

Tím se velmi blíží hermetickému pojetí duše. V rámci tohoto pradávného mýtu je lidská duše hermafrodit, jehož dokonalosti se pouze vzdáleně svými těly přibližujeme. Zatímco naše těla jsou limitována, duše zůstává bez hranic. Androgynita má zkrátka díky akutní potřebě překračovat fyzické limity těla a determinaci pohlaví velmi blízko k mystice.

Síla ženy jako archetypu je složitě zmapovatelná. Částečně je to proto, že nemá jasně definovatelné hranice, částečně z toho důvodu, že se jedná o vědomé potlačení stále panující v naší — převážně muži řízené — společnosti.

Smrt patriarchátu?

Pravidla patriarchálního systému, v němž žijeme, jsou ovšem v posledních letech viditelně nabourávána. Obětmi přebujelého systému je dnes široká masa lidí: od střední třídy po nízkopříjmové skupiny k prekarizovaným individualitám. Pro dosažení „adekvátního“ výkonu jsou běžně překračovány pracovní limity, lidská práce je finančně podhodnocena a nezaručuje už jistotu důstojného života.