Říci o ženě, že je feministka, je u nás mnohými vnímáno podobně, jako když se o někom řekne, že je lesba. A co teprve, když se řekne o muži, že je feminista? Je to přibližně stejně pejorativní označení jako říct, že je „buzna“ nebo „transka“?

Pro mnohé nálepkující i nálepkované se označení „feminista“ blíží svým významem slovu impotent. Prostě muž, kterému chybí mužnost. Ve skutečnosti je to ale právě naopak: muž-feminista není „zženštilý“, ani pod pantoflem.

Spíš lze říci, že bere ženy vážně jako sobě rovné, což mu přináší například svobodu v partnerství. Ta je totiž umožněna na základě vzájemné důvěry (nikoliv souboje) mezi pohlavími.

Ženy feministky tak nemusí nutně cítit nenávist, žárlivost, potažmo závist k mužům, jsou naštvané na společenskou zaslepenost a přetrvávající patriarchální nadvládu maskovanou za rovnost. Ženy feministky bojují za rozmanitost přístupů i rovnocennost pohlaví v oblastech soukromého i veřejného života.

Androgyn a transgender

Síla ženství a mužství má v obou podobách i velmi citlivé, zranitelné slabiny. Existují typicky ženské i typicky mužské vlastnosti, ale ty může mít muž stejně jako žena! V psýché člověka jsou u každého namíchány do speciálního koktejlu, který tvoří unikátní charakter jeho osobnosti.

Od mužské psychické menstruace přes „ženské koule“ až po životní potřebu změnit pohlaví. Někteří jsou už z určenosti a omezení vlastního genderu natolik unaveni, že se odmítají genderově vymezit pouze jako on či ona. Tito lidé nazírají svůj rod jako fluidní, přejí si být vnímáni indiferentně jako konkrétní osobnosti.

Tím se velmi blíží hermetickému pojetí duše. V rámci tohoto pradávného mýtu je lidská duše hermafrodit, jehož dokonalosti se pouze vzdáleně svými těly přibližujeme. Zatímco naše těla jsou limitována, duše zůstává bez hranic. Androgynita má zkrátka díky akutní potřebě překračovat fyzické limity těla a determinaci pohlaví velmi blízko k mystice.

Síla ženy jako archetypu je složitě zmapovatelná. Částečně je to proto, že nemá jasně definovatelné hranice, částečně z toho důvodu, že se jedná o vědomé potlačení stále panující v naší — převážně muži řízené — společnosti.

Smrt patriarchátu?

Pravidla patriarchálního systému, v němž žijeme, jsou ovšem v posledních letech viditelně nabourávána. Obětmi přebujelého systému je dnes široká masa lidí: od střední třídy po nízkopříjmové skupiny k prekarizovaným individualitám. Pro dosažení „adekvátního“ výkonu jsou běžně překračovány pracovní limity, lidská práce je finančně podhodnocena a nezaručuje už jistotu důstojného života.

Snadno může dojít k vyhazovu, a tudíž se člověk lehce ocitne na šikmé ploše vedoucí ke ztrátě domova a sociálních jistot. Mnohdy stačí nemoc, komplikovaný rozvod či dlouhodobá indispozice partnera. Navíc podle statistik je pětašedesát procent lidí přežívajících pod hranicí chudoby ženského pohlaví, a to globálně. Ženy mají nižší platy, a tím pádem nižší důchody.

Chudoba je tedy do velké míry feministický problém a systém, jehož jsme všichni součástí a který i my ženy spoluutváříme, není stejně přístupný a otevřený všem. Navíc málokdo je šťastný v práci beze smyslu, s financemi, které nestačí na vzrůstající spotřební nároky. Radost nakupování ve slevách narušuje představa dětí šijících levné oděvy za nelidských podmínek v čínské továrně nebo existence hory odpadků velikosti kontinentu v Pacifiku, či možnost teroristického útoku náhle zradikalizovaného jedince.

Mnozí se necítí bezpečně ani u nás ve střední Evropě a nejraději by volali do zbraně proti pachatelům stávající situace. Za pomyslné pachatele jsou považovány především menšiny. Kde se dnes ve společnosti bere tolik nenávisti a strachu? Na vině jsme my sami, protože lpíme na systému s totálně šovinistickými pravidly, na patriarchálním systému, který dodělává.

Zjišťujeme že ekonomický růst není věčný, že planeta je v ohrožení, demokracie i svoboda limitovaná, nemáme klíč ke zdraví ani patent na pravdu. Popíráme ženu obecně i ženský princip v sobě. Děsíme se stárnutí a smrti, času, který je nám vymezen v cyklu lidského života. Chováme se jako děti. Odmítáme odpovědnost za současný stav světa. Kdosi řekl, že pokud nějaká revoluce povede k produktivním změnám, bude to revoluce feministická. Zdá se, že možná konečně stojíme na jejím prahu.

↗

Představu, že se v člověku mísí mužský i ženský princip, vystihovala v obraznosti mýtů postava androgyna. Foto Andrew Gonzales

Podívejme se dnes kolem sebe. Vítězství Donalda Trumpa, toho bájného misogyna, rasisty a sexisty, vyvolalo silnou vlnu ženských protestů a solidarity mezi ženami po celém světě. Ženská síla zažívá poslední dobou svůj comming out. I proto byla globální demonstrace nejlepší způsob, jak oslavit mezinárodní den žen.

Popírání ženských práv by měla nahradit úcta k naší moudrosti a zkušenostem. Ženy v roli matek a pečovatelek by měly být respektovány a státem podporovány. Ženy by měly mít možnost kariérního růstu a být stejně finančně ohodnoceny jako muži. Měly by být přizvány do veřejných debat, a přitom nebýt pranýřovány pro svoje ženství, neměly by se bát jej projevit, pokud samy budou chtít.

Do hry by se měly s úctou k ženské energii vrátit témata cykličnosti přírody, a tudíž ekologie, návrat společenské důležitosti zrození i smrti, spiritualita, úcta ke kultuře, k odpočinku, k neznámu, k jinakosti, ke stáří, úcta k přirozenému řádu života.

Anima mundi

Negativní vymezení ženské síly je na první pohled vidět na ženách žijících v islámském fundamentalismu. Nesmějí skoro nikam mimo domov. Nevidíme z nich vlastně nic. Jsou neviditelné a vypadá to, že pod černým hávem neexistují (nejradikálnější forma burky nemá ani výrazné otvory pro oči).

Podobný extrém, ovšem v opačném gardu, lze zaznamenat i u nás v rámci extrémní pravice. Zde má žena místo pouze nahá v pornu (vnímáme pěkný kus masa, ústa, „kozy“, „prdelku“) nebo pěkně doma u plotny. Žena je vnímána jako doplněk, nábytek nebo majetek. Každopádně nic víc se od ní mnohdy neočekává.

Holčičky jsou vychovávány k reprezentativnosti a poslušnosti, což často vede k dokonale zvládnuté roli oběti. Jakmile žena nezapadá do společenské konvence, stává se outsiderkou a podivínkou...

Jakmile něco chce, je mrcha, jakmile si něco myslí, je to chlápek v sukni. Podobný princip funguje i v radikálním katolicismu, jakého jsme svědky třeba v Polsku, kde se těla žen stávají bojištěm ideologií.

Loni na podzim málem prošel v polském parlamentu zákon, který plošně kriminalizoval potraty a bral ženě právo rozhodovat o svém těle i budoucnosti. Figura matky je navíc v náboženském fundamentalismu obecně velmi problematická, je „svatá“, a tudíž musí být bezchybná. Zároveň ale ženy, které se rozhodnou děti nemít, jsou vnímány jako někdo, kdo nenaplnil svůj životní úděl.

Porod jako souboj

Pokud bychom měli vybrat jeden příklad, ve kterém se střet mužského a ženského odehrává extrémně výrazně, bylo by to bezesporu české porodnictví. To je i dnes stále ovlivňováno odborností doktorů, která často přehlíží potřeby a přání rodiček, a porod, který je vzácným okamžikem pro ženu i dítě, normuje do tabulkových standardů.

Správná rodička má při porodu bez námitek zaujmout jediné správné místo, a to je pěkně na sále, nejlépe roznožená na koze a pod sedativy. Vzhledem k tomu, že je přece ovlivněna hormony, stává se nesvéprávnou. Její pocity, názory a potřeby jsou bagatelizovány. Nechat se porodit znamená zachránit život sobě a miminku.

Porodník je většinou muž, nejlépe takový, který už rodí desítky let, svými slovy „porodil“ tisíce dětí, a proto má logicky mnohem víc zkušeností, než žena křičící na sále. Jako nebezpečně odvážná a inovátorská je vnímána tendence navrácení porodu matkám v plné síle jeho transformačního zážitku, kterým může být pro ně i jejich okolí.

Co mají společného žena islamisty, pornohvězda a rodička? Všechny tři jsou objektivizovány, detekovány jako nebezpečné objekty, kterým je upřena možnost volby rozhodovat o svém zjevu či prožitku.

Racionální je iracionální

Kde se bere ten stereotyp, že žena je méněcenná, protože její myšlení ovlivňují hormony a emoce? Drobným nedostatkem chladné racionality je, že se vyskytuje tím méně, čím hlouběji je o ní člověk přesvědčen. Někteří muži, kteří jsou o své rozumnosti přesvědčeni jako o přírodní danosti, často reagují na setkání s výraznější ženou nadmíru emotivně. Dalo by se klidně říct i hystericky. V přítomnosti feministky se cítí ohroženi. Bojí se, aby se náhodou skutečná „síla ženy“ nezačala projevovat. Aby nebyly lidské samičky schopnější, výkonnější a chytřejší.

Neustálá potřeba se poměřovat, soupeřit, potřeba sebepotvrzení skrývá strach z nedostatku. Tuto vlastnost bychom měli akceptovat a vědomě vzít do hry. Přímou i podvědomou nenávist, strach nebo ponižování nahradit respektem a humorem.

Feminismus je víc než genderový souboj s muži. Feminismus je opak fundamentalismu. Feminismus je svoboda být sám či sama sebou a přijmout další pohlaví či světonázor jako rovnocenného partnera do hry života.

Rovněž přijetí vlastní smrtelnosti je obrovská úleva. Ženská linie svobodných osobností mi chybí v učebnicích. Potřebujeme k historii dopsat herstorii. Zviditelnit vývojovou linii žen, která se táhne dějinami. Chtěla bych bydlet v ulici Hildegardy z Bingenu.