Smyslu genderových polemik velmi výrazná většina naší společnosti, mužů i žen, prostě nerozumí. Když to trochu zjednodušíme, mají za to, že vše ohledně pohlaví je vysvětleno v učebnici přírodopisu pro sedmou třídu. Nechápou, proč je pohlaví tak horké téma, a obviňují feministické neziskovky z vytváření umělého problému.

Na jednu stranu to lze chápat. Pokud nejste člověk se zálibou problematizovat a zkoumat svět kolem sebe, ba naopak, máte všeho tak nějak po krk, co vás spolehlivě rozladí? Když někdo začne zpochybňovat jednu z posledních jistot, kterou ještě pro orientaci v nepřehledném světě máte.

Sociální ekolog Bohuslav Blažek ve stati Překážky feminismu v Čechách na konci 20. století výstižně popsal náročnost situace současného člověka. Píše: „rozšíření horizontu vědění do rozměrů planetárních až kosmických působí paradoxně jako parabolické zrcadlo, které všechny paprsky svádí do ohniska osobní odpovědnosti jedince.“ Nerozhodnu-li se na schopnost kritického myšlení kompletně rezignovat, jsou pochyby například ohledně konzumování masa, létání na dovolenou, produkování odpadu, nákupu levného oblečení, míjení bezdomovců, ale také postavení ženy ve společnosti, nepříjemně neodbytné.

V České republice platí, že pokud se narodíte jako žena, máte těžší pozici než muž. Výše mzdy, postup v kariéře, působení v politice, pojetí těla v médiích a reklamě, domácí násilí, to jsou příklady fenoménů nepřípustně nepříznivých pro ženy. Vyšší hodnocení maskulinity nad feminitou vynikne, zamyslíme-li se nad zcela odlišnou situací žen a mužů, ocitnou-li se v pozici menšiny.

Je známo, že ve školství, zvláště na základních školách, je velmi málo mužů. Hovoří se o palčivém problému feminizovaného školství. Hovoří se o naléhavé potřebě dostat muže do škol. Hovoří se o potřebě mužského vzoru. V sektoru informačních technologií je naopak velmi málo žen. Žádné nářky nad maskulinizací oboru však neslyšíme. Stejně tak je málo žen v politice, ale stesk po ženských vzorech se ozývá jen zanedbatelně.

Za posledních sto let se život žen v našem kulturním okruhu dramaticky proměnil. Americký sociolog a jeden ze zakladatelů oboru mužská studia Michael S. Kimmel proměnu popisuje na rovině identity, práce, rodiny a intimity. Dle Kimmela ženy za prvé učinily svůj gender viditelným, otevřely genderovou otázku jako jeden ze základních aspektů své identity. Za druhé se výrazně vrátily na trh práce. Za třetí se proměnil rodinný život, protože namísto výběru rodina versus kariéra se dnes ženy snaží sladit obojí dohromady. Za čtvrté se proměnila ženská sexualita. I ženy si chtějí sex užít a nebojí se na tom trvat.

Feminismus již nemá za cíl radikální proměnu společnosti, před jejímiž zhoubnými důsledky varují konzervativci. Cílem dnešního feminismu je, aby ti, kteří se považují za realisty a odmítají „sociální inženýrství“, paradoxně neodmítali realitu proměny ženské identity. Feministky a feministé s konzervativci vedou spor, zda je možné, aby se ženské a mužské identity proměňovaly, zatímco ony se dramaticky proměňují. Konzervativci tedy prezentují vlastní utopii jako přirozenou danost. Feministky a feministé naopak přirozenost podřízeného postavení ženy vůči muži odmítají a trvají na tom, že i podoba vztahů mezi muži a ženami musí být předmětem demokratické diskuse.

Přínos pojmu gender spočívá v možnosti vést debatu férově. To znamená například nestavět nevědomě na paušalizaci (všichni muži jsou takoví a všechny ženy zase takové), nehodnotit jednu skupinu výše než druhou, nezabřednout do předsudků o „přirozenosti“ rolí ani nezobecňovat prožitky z peripetií našich osobních životů v prohlášení o typickém chování mužů či žen.

Americká historička Joan Wallach Scott definovala gender takto: 1. Gender je konstituční element sociálních vztahů založený na vnímání pohlavních rozdílů. 2. Gender je primárním způsobem projevu moci. Gender nám pomáhá popisovat a analyzovat, jak je prostřednictvím institucí jako rodina, škola, práce, sexualita mužská a ženská odlišnost vytvářena. Pomáhá nám také pochopit, jaké zájmy se skrývají za preferovanými volbami.

Proč však v tolika lidech budí zrovna tento pojem agresi? Zřejmě je za tím strach z neznámého. Strach z toho, co jsme se v učebnici přírodopisu nedočetli. A možná ještě tušení, že zvládat stále hlasitější výzvy již nepůjde samospádem. Jsou to příliš náročné výzvy a selský rozum došel do bodu, kdy svým selským rozumem dospěl k poznání, že zde jeho schopnosti končí. Aktuálně mlátí hlavou do zdi, která před ním stojí. Bude-li se však chtít z pasti pohnout dál, nezbude mu než si osvojit nové znalosti. Ve složitém a globalizovaném světě 21. století prostě člověk bez teorií a kritické práce s myšlenkami nemůže rozumět už ani svému „pohlaví“.

Gender jedna báseň

Obecný rozbor lze názorně přiblížit na kauze básně Jiřího Žáčka Maminka. Jeden trefný komentář režiséra Víta Klusáka vyprovokoval dlouhou řadu reakcí. Patriarchální diskurs se prostřednictvím klávesnic obsluhovaných muži i ženami ozval velmi silně. Názorně nám připomněl, že ví, které texty potřebuje v učebnicích pro nejmenší mít, aby se nemusel strachovat o svou existenci. Právě filtr, který některé texty propustí, a jiné nikoliv, funguje na principu archivu. Podobu diskursu definují texty, které byly vybrány do archivu-kánonu-čítanky.

Připomněl nám také, že s těmi, kdo si jej dovolují problematizovat, se nehodlá moc párat. Na vlastní kůži to zažil spisovatel Pavel Kosatík. V rozhlasovém pořadu Jak to vidí si dovolil zamyslet se, zda je umístění Žáčkovy básně do čítanky šťastné. Poukázal na tu zvláštní samozřejmost arbitra, který dívkám vysvětluje, k čemu jsou na světě. Poukázal též na fakt, že báseň vznikla v sedmdesátých letech minulého století za normalizace, a otázal se, zda je opravdu nutné mít ji dnes v čítance, v době naštěstí v mnoha ohledech jiné.

Část uvědomělejších reakcí se nesla v duchu: zaměřme se na podstatné problémy, jako je třeba platový rozdíl, neřešme blbosti. Takto se vyjádřila ministryně školství Kateřina Valachová i česká eurokomisařka Věra Jourová, která má genderovou rovnost ve své gesci. Obě bohužel ve svých promluvách postavených na selském rozumu zpochybnily smysl institucí, které reprezentují. Platový rozdíl je přece až důsledkem nižšího hodnocení feminity jako takové. Platový rozdíl také zásadně souvisí s našimi představami rodičovství. Ne náhodou v básni věnované klukům Jiří Žáček píše o všem možném včetně typicky středoevropského lovení vorvaňů, ale o tatínkovi nepadne ani slovo.

Rozpor konzervativních genderových představ dokumentuje typická bouře, stočí-li se kritická diskuse k jazyku. Jsou-li konzervativci přesvědčeni o přirozené danosti genderových rolí, měli by se být schopni nad polemiky o říkačkách jednoduše povznést. Ostrými reakcemi potvrzují východiska svých oponentů/tek, kteří jazyku přiznávají významnou socializační sílu.

V případě genderu si ještě nejsme schopni „mocenskou“ rovinu jazyka dostatečně uvědomit. Pokud bychom se to naučili, nebudou podobné básně jako Maminka předmětem tolik vyhroceného sporu. Nevadí nám Árijec v České sodě a klidně se mu všichni zasmějeme, protože rasismus je již rozpoznáván na vědomé rovině. V případě sexismu to zatím neplatí. (Také je něco jiného satira, slabikář a projevy v parlamentu.)

Dáme-li za závorku všechny významy spojované neodůvodněně nebo neodůvodnitelně s mužstvím (chrabrost, rozum, agresivita, …), co nám zbude? Moc. Ano, pokud chceme korektně mluvit o něčem pro mužství skutečně typickém, musíme mluvit o moci. Australská socioložka Raewyn Connell proto ve své již klasické analýze maskulinit hovoří o: hegemonii, spoluúčasti, podřízenosti a zmocňování.

Hovoří o hegemonii genderových stereotypů, které udržují a legitimizují patriarchát. Hovoří o spoluúčasti všech mužů, kteří, chtě nechtě, z dané situace těží. Nikdo jim například neklade při přijímacím pohovou dotazy, jak to zaonačí, až jim onemocní děti. Hovoří ale také o tom, že na druhou stranu muži nejsou homogenní skupina. Aby se někteří mohli podkládat za ty pravé, musí si nějaké jiné muže podřídit. Typicky se heterosexuálové vymezují vůči gay-mužům, manažeři vůči nezaměstnaným, realisté vůči sluníčkářům. A konečně hovoří o zmocňování, tedy o aktivním zneužívání patriarchátu ve svůj vlastní prospěch.

Jakmile se kauza dostala do mainstreamových médií, začali se pozornosti zmocňovat staří matadoři: Čunek, Tomský, Semín, Jakl, Klaus ml. Správně vycítili, že vyhrocením diskuse mohou získat body navíc. Autor básně Jiří Žáček se dostal do centra pozornosti vlastně jen náhodou, avšak ani on neopomněl patriarchální diskurs podepřít označením svých kritiček za genderové džihádistky. Jako by schopnost věcně kriticky analyzovat patriarchát byla u nás zmražena.