Papež František při návratu z Gruzie a Azerbajdžánu mluvil o gendrové teorii, homosexualitě a transsexualitě. Genderovou teorii označil za ideologii.

Na tiskové konferenci mluvil o rozhovoru s jednou katolickou rodinou, ve které se u jednoho z dětí projevily sklony k transsexualitě. Otec rodiny před papežem tyto sklony dítěte interpretoval jako důsledek setkání s učebnicemi, které obsahují genderovou teorii. Právě v této souvislosti o genderové teorii papež mluvil jako o něčem, co je v rozporu s přirozeností.

Na zprávu ihned reagovala francouzská veřejnost, jelikož se informace vztahovala k francouzským učebnicím. Podle francouzské ministryně pro výchovu a vzdělávání se papež stal obětí dezinformační kampaně vedené intergisty.

Papež dále v rozhovoru mluvil o exhortaci Amoris laetitia o lásce v rodině, o bolesti rozvodu o svých setkáních s lidmi s homosexuální orientací a s transsexuály. Mluvil o nutnosti dialogu, o tom, že nikdy jako pastýř neopustil žádného „hledajícího“ věřícího s homosexuálními sklony. Bohužel je k této papežově otázce nutné dodat, že ho sice neopustil on sám, ale opustila ho morální nauka katolické církve. Zanechala v prostoru bez odpuštění, bez požehnání pro jejich životní situaci a řečeno slovy církve, bez odpuštění se dlouho žít nedá.

Řekněme si otevřeně, že genderová teorie již vyhrála. Její vítězství spočívá jen v tom, že bylo vytvořeno mnoho prostředí, ve kterých může mnoho lidí nalézt pochopení a přijetí. Feministická „revoluce“ je v řadě předchozích revolucí další, která bude vítězná, jelikož jí jde o svobodu. Svobodu od rolí nabalených na pohlaví, se kterým jsme se narodili.

↗

Vítězství genderové teorie spočívá jen v tom, že bylo vytvořeno mnoho prostředí, ve kterých může mnoho lidí nalézt pochopení a přijetí. Ilustrace www2.naz.edu

V nedávných textech reflektujících situaci takzvané nové levice jsme se setkali s reflexí oddělenosti nové levice od „lidu“. Toto oddělení vzniká také naší neochotou k dialogu. Vytříbený kritický intelekt mladých levicových intelektuálů je velmi často užívaný k hledání rozdílností, zneužití moci, skrytých a zamlčených křivd. Vše toto je zcela jistě třeba hledat. Stejně zásadní je ale také hledat ideové spojence na nečekaných místech, přetavit kritické uvažování na určitý okamžik do moudrosti. Rozumět neznamená být vždy slabý. Mít dost síly ke kritice neznamená mít vždy také dost síly k vyléčení vlastních zranění.

Nechci omlouvat výrok papeže Františka, ani se tvářit, že s ním souhlasím. Ani v kontextu, ve kterém byl pronesen, mi nepřipadá vhodný. Zároveň se snažím pochopit uvažování člověka jistě odhodlaného chránit život na světě (jak vyplývá z mnoha aktivit zaměřených na ochranu životního prostředí nebo posílení chudých).

Chápu vlny genderové teorie a feminismus jako podobné hnutí, kterým byla před stovkami let reformace. Pohyb, který nás nutí znovu definovat vše, co známe, který nás pošle až ke kořenům, abychom si uvědomili, odkud kam sahají větve dnešního světa. Hnutí, které zatřese světem, v mnohém nás osvobodí, ale může také rozpoutat konflikty, v posledku zbytečné.

Žiji v neuvěřitelně originálním vztahu, pro mnoho lidí zcela nepředstavitelné domácnosti. Žiju ve vztahu tří lidí, který mnozí rozpoznají jako rodinu až za hranicí našeho prahu. Nechci tvrdit, že polyamorie by byla jednoduše možná bez přehodnocení rolí. Nechci tvrdit, že by podobné soužití bylo možné bez celosvětového LGBT+ hnutí. Zároveň vím, jak hluboce si cením okamžiků, kdy se ocitnu v hluboce tradiční partnerské roli. Někdy jsem v roli manžela, „hlavy rodiny“, jindy v pečující roli, někdy v se všechny role smísí a vznikají nové způsoby péče lásky a odpovědnosti vůči sobě a druhým.

Při dostatku bdělosti vůči vlastní pozici, ale můžeme zas a znova zjišťovat, že nejsme ale nikdy zcela vyvázáni z tradice. Někdy jen nově skládáme staré komponenty. Znovu objevujeme staletí zapomenuté role, poučky psané na papyrus, staré Římany, Ameriku.

Nakonec se jako papež František s francouzskou ministryní školství hádám nad obědem s jedním ze svých nejlepších přátel, jestli je gender „jen“ konstrukt, nebo jde o něco esenciálního. Já esencialista pak odcházím ke svému hluboce netradičnímu vztahu a on do svého vztahu hluboce tradičního.

Nepřeme se o to, zda nazveme staletou polaritu ženského a mužského jako boj dvou myšlenkových konstruktů, ideologií, nebo jestli jí přiznáme určitou transcendentální, spirituální hodnotu. Nakonec se skutečně můžeme neshodnout pouze na tom, jakou míru svobody přiznáme jednotlivým lidským bytostem k pohybu vně nebo napříč mužstvím a ženstvím.

Výpověď papeže Františka je nejspíš jen smutným svědectvím o nedůvěře v životaschopnost další generace. Tradiční škarohlídi tak napořád stojí nad smutným rozhodnutím, jestli dříve vyčítat vyznavačům genderové teorie vymírání společnosti, nebo zakazovat stejnopohlavním párům adopce. Jestli dříve bědovat nad zánikem rodiny nebo zapovídat nové způsoby soužití.

Jak by řekl papež František, je třeba k otázce přistupovat s otevřeným srdcem.