Svaté ženy církvi navzdory

Magdaléna Šipka

Papež František se bude zabývat možností svěcení žen. Pokud nějaká instituce vnímá sebe samu jako církev, měla by vykračovat směrem ke světu a neměla by dělit lidi na dvě skupiny.

Papež František se ve čtvrtek sešel s generálními představenými ženských řeholí. V rozhovoru zazněla i otázka po svěcení žen. Řeholnice papeži navrhly, aby ustanovil komisi, která se bude zabývat touto otázkou. A papež návrh přijal.

Diskuze by se prozatím měla zabývat především možností nejnižšího, jáhenského svěcení. Jako biblický přeobraz svěcených žen jsou často uváděny diakonky. V listě Římanům apoštol Pavel odkazuje na diakonku Foibé, někteří novozákoníci nalézají v té samé kapitole dokonce odkaz k apoštolce jménem Jania.

Argumenty směřující proti svěcení se většinou opírají o Ježíšovo jednání v evangeliích — není prý například zaznamenáno, že by si Ježíš vybral některou učednici. Žádné ženy údajně nebyly přítomné ani při velikonočním hodu beránka. Právě od této události se odvozuje další radostné vysluhování chleba a vína - jádro mše. Právě sloužení eucharistie je hlavní výsadou kněží. Jak zmínil v rozhovoru i sám František, tento úkol je určen těm, kteří stojí na místě Kristově.

Ježíš však nebuduje církev jako hierarchickou strukturu. Neuděluje v Bibli s rozdílem jáhenské, kněžské a biskupské svěcení a hlavně — nikdy nevyděluje ženy ze své společnosti. Naopak se na mnoha místech dává výrazně najevo, že po jeho boku mají místo všichni — především pak ti, kterým toto místo ubíráme. Jsou to právě ženy, které poprvé uslyší zprávu, že Ježíš vstal z mrtvých a mají za úkol předat tuto zprávu ostatním.

Pokud bychom chápali nedělní mši jako znovu formulovanou zprávu o vzkříšení, mohli bychom s nadsázkou prohlásit, že ji mají zvěstovat právě ženy…

Tradice sama je pestrá a k mnoha významným ženám ve vysokých církevních pozicích odkazuje. Ve hře je spíš narušení určitého zažitého pravidla. K tomu odkazuje i otázka z křesťanského seriálu „manželství“ ze serveru Signaly.cz: „Zkuste si představit, že slova ‚Toto je moje tělo, které se za vás vydává‘ by říkala žena. Co vy na to?“

Nevím, jakou odpověď na autoři čekají. Má snad být divné, že se za nás vydává ženské tělo? Že by to mohlo rozrušit přítomné, jež přitahují ženy? Je tu přeci ještě ta část přítomných, jež přitahují muži — ta by potom měla být rozrušena pokaždé…

Základní výpovědí křesťanské víry je, že Ježíš působil na zemi jako zástupce všech lidí. Že radostná zpráva jeho vítězství nad smrtí se vztahuje ke všem. Křesťané na tuto Ježíšovu univerzalitu často zapomínají. Malují si ho jako árijce a sionistu. Chceme-li ho však rozpoznat jako Boha, musíme ho rozpoznat i jako univerzálního člověka.

Je na čase si přiznat, že vymezování se vůči kněžství žen na základě toho, že žena zde má „jinou roli“, „nemá k tomu tělesné předpoklady“ nebo „tomu tak tradičně nebylo“, má vždy šovinistický základ. Vychází z vnímání ženy jako podřazené, jako nedokonalé, jako nutně vždy primárně sexuální.

Jediné, co přitom ženu od muže tělesně odlišuje, je právě schopnost vydávat skutečně své tělo za druhého...

Tradice je pestrá a k mnoha významným ženám ve vysokých církevních pozicích odkazuje. Marie jako první nosila ve svém těla Boha, rovněž ona drží v náručí své ukřižované dítě. Foto visualcultureblog.com

V rámci církví, které svěcení žen neuznávají, dochází k neobyčejnému rozvoji mužské nadřazenosti. Velká část důležitých církevní úřadů je přístupná výlučně mužům a ženy tak mají jen pramalý vliv.

I kdybychom vnímali Ježíše jako zástupce výlučně mužského archetypu, je nutné vnímat i biblický ženský archetyp. Ženský pól náležel v souvislosti se sestupem Boha na zem a jeho zrozením, pozemským působením a smrtí jistě Marii. To ona byla prvním člověk, který ve svém těle „nosil“ Boha. To ona coby pieta drží v náruči své ukřižované dítě a trpí tím neméně než předtím Ježíš na kříži.

Církev přesto nemá žádný specificky ženský úřad. Tím jen dokazuje, že její rozdělování na mužské a ženské role je ve skutečnosti mocenské. Ti, kteří jsou zrovna u moci, se snaží potvrdit svou pozici i na ontologické úrovni.

Církev se tak zpronevěřuje svému základnímu poselství: Kristus stanul na místě nás všech a umožnil nám tak, abychom my všichni také byli na místě Kristově.

I římskokatolická církev je instituce s omezenými možnostmi. V posledních staletích si pak zvolila spíše cestu konzervativního lpění na starých pořádcích a skeptického vyhlížení, co nové pohyby ve společnosti přinesou. Výjimkou potvrzující pravidlo jsou světu se otvírající Druhý Vatikánský koncil nebo některé opatrné kroky papeže Františka.

Žádná instituce neumí naplnit všechny ideály. Významnou součástí křesťanské víry je také vědomí, že ač můžeme doufat v mnohé, vše nemusí být dosažitelné rychle a snadno. Pokud však jde o snahu o rovnost pohlaví, mohl by se i tak ohromný kolos jako katolická církev hnout z místa a odhodlat se k pohybu směrem k zaslíbené rovnosti všech lidí. Není třeba jen snít — jde to. Struktury sekulární společnost tento ideál už naplnily v daleko větší míře.

Pokud mají mít dějiny člověka nějaký význam (kromě toho, že si svým působením na zemi pomalu přibližujeme vlastní přírodní apokalypsu), je jím postupné vnášení naděje, solidarity a rovnosti do světa. Pokud už nějaká instituce vnímá sebe samu jako církev, měla by vykračovat směrem ke světu. Pokud se hlásí k odkazu Boha, který se stal člověkem, neměla by mezi lidmi stavět hradby.

Vysluhování Večeře Páně - zásadní úkon, který mohou v římskokatolické církvi zatím provádět pouze muži — odkazuje přímo k Ježíši. Jeho v podstatě jednoduchá forma (jídlo a pití) má být blízká každému člověku. Není nikdy kouzlem, které provádí jednotlivec, ale rituálem celé komunity. Dimenze širokého lidského společenství je tu naprosto zásadní.

Tento rituál znovu prostředkuje přítomnost Boha ve světě. Boha, který je tu v roli služebníka, který vidí a zastupuje i ty nejbolavější místa kosmu. Otázky ohledně možnosti vysluhovat tuto svátost by neměly rozdělovat lidstvo na dvě poloviny, na ty ontologicky vhodné a ty nevhodné.

Papež František mluvil se zástupkyněmi jeptišek také o jejich aktivismu, kterému žehná. Připomněl tak tu spoustu odvážných činů, které dělají ženy v církvi od jejího počátku. Možná jím jmenovaná komise rozhodne nespravedlivě.

Možná dál budou probíhat na celém světě mše, v rámci kterých stanou z pohledu Vatikánu „na místě Kristově“ pouze muži. Naštěstí je však ve světě stále mnoho žen (i těch katolických), které společenství s Kristem prostředkují svým životem. Církevním hierarchiím navzdory.

    Diskuse
    Nutno připomenout, že ono tvrzení katolické církve, že by si Ježíš nevybral žádnou učednici, je zcela evidentně naprosto nesmyslné.

    Marie z Magdaly (u nás známá jako Máří Magdaléna) byla zcela jednoznačně jednou z Ježíšových učednic; a to ne jen tak ledasjakou.

    Ježíš ji očividně preferoval před všemi ostatními - až se ta mužská část jeho příznivců proti tomu bouřila. A on se vyjádřil i v tom smyslu, že právě ona jeho myšlenky a ideje chápe lépe nežli všichni ostatní.

    A stejně tak je krajně málo pravděpodobné, že by Ježíš své učedníky v užším slova smyslu (apoštoly) nějak striktně odpočítal právě a pouze na počet dvanácti.

    To číslo "dvanáct" bylo do reálného Ježíšova působení zcela evidentně vloženo až evangelisty, kteří - zase jednou - potřebovali nějakou účinnou symboliku. A proto těch vyvolených apoštolů bylo prý "dvanáct" - jakousi obzvláštní náhodou stejně tolik, jako je kmenů národa izraelského.

    Jde o to, že faktická role žen v počátcích křesťanství byla maskulinní dominantní většinou následně cíleně potlačována; a to tak daleko, že v příslušných spisech byla dokonce ženská jména raně křesťanských aktivistek přeměněna na jména mužská!
    May 18, 2016 v 17.2
    Zajímavé je, že prorokyně církev uznává. I když, pravda, až po smrti. V tom bude asi ten háček.
    Háček asi dost velký; a dá se soudit, že toto pravidlo se netýká jenom prorokyň a jenom Církve svaté... ;-)
    Souhlasím pane Poláčku.
    Pokud jde o Máři Magdalénu, vidím to ještě mnohem radikálněji -- nejen učednice, byla to Kristova žena.
    Vždyť -- pro Boha živého -- co by to byl Kristus za člověka, kdyby se nezamiloval???
    Nebyl by to člověk, ale špalek masa....

    Jedině takhle mi ten příběh dává smysl. Proto mají OBĚ Marie tak výsadní postavení v Kristově životě. U jeho maminky je to samozřejmě jasné - zde jde o lásku synovskou. A u Marie z Magdaly je to zkrátka podle mě taky jasné............. :-))
    ((( mám pocit, že jsem se právě stal kacířem )))

    Jinak svěcení žen zavedli v roce 1994 v anglikánské církvi a výsledky jsou zatím řekněme rozporuplné.
    Mně osobně je to sympatické a ještě sympatičtější na anglikánské církvi pro mě je, že se kněží mohou ženit a nyní i vdávat.
    May 19, 2016 v 7.41
    Existuje i jiná láska než jen rodičovsko-synovská nebo milenecko-manželská.
    JN
    May 19, 2016 v 9.56
    Jak vyřešit neřešitelné dilema?
    Nemám vůbec nic proti kněžskému svěcení žen. Nemám vůbec nic proti těm kdo proti němu něco mají. Je to neřešitelné!

    Mám si začít říkat "dobrý šovinista – mrtvý šovinista"? Ano, je to dobré řešení, je to zpřítomnění Ježíšovy oběti. Za všechny, i za šovinisty. Je to ale řešením mého dilematu?

    Dědku raď!
    PK
    May 19, 2016 v 10.39
    Nesmyslný název článku
    Tento článek splácává opět páté přes deváté, a především má nesmyslý název. Svatost a svěcení totiž není totéž. Z hlediska spásy, tedy potažmo svatosti, pro svěcené osoby spíše platí "Komu bylo více dáno, od toho bude více žádáno".
    PK
    May 19, 2016 v 11.8
    Jestli autorka trochu zná životopis Matky Terezy,
    tak si jistě dovede představit, jak by asi tato světice zareagovala, kdyby jí autorka zkusila naznačit, že to, co Matka Tereza dělá, dělá "navzdory církvi". Myslím, že by autorka musela hodně rychle utíkat.

    A podobně spousta dalších těch opravdu zbožných a svatých žen, ať už řeholnic, nebo světských žen, které nechybí na žádné mši svaté, a vysedávají každý den v kostele se svým růžencem.

    Eh, jistě "církvi navzdory".
    PK
    May 19, 2016 v 11.14
    Opravdu to František řekl?
    Všimněme si pro zajímavost namátkou tohoto odstavce:

    "Papež František mluvil se zástupkyněmi jeptišek také o jejich aktivismu, kterému žehná. Připomněl tak tu spoustu odvážných činů, které dělají ženy v církvi od jejího počátku. Možná jím jmenovaná komise rozhodne nespravedlivě."

    Eh, opravdu František řekl "Možná mnou jmenovaná komise rozhodne nespravedlivě." ?

    Ale ne, já vím - to je jenom tak úmyslně splácáno. Takže když nic jiného, z hlediska slohu je článek nedostatečný.

    Avšak mám pro autorku dobrou zprávu: tím předjímaným nespravedlivýmn rozhodnutím se František nemusí řídit. Ze své pozice pontifexa může autoritativně rozhodnout sám, a jeho rozhodnutí v této věci je dokonce chráněno neomylností. Spadá totiž do oblasti věrouky.
    PK
    May 19, 2016 v 11.14
    Nikoliv možná, ale určitě
    Dále si všimněme tohoto:

    "Možná dál budou probíhat na celém světě mše, v rámci kterých stanou z pohledu Vatikánu „na místě Kristově“ pouze muži."

    Takže nikoliv možná, ale určitě. Ona komise, o které je řeč, se totiž bude zabývat tématem jáhenství žen, nikoliv kněžského svěcení.
    + Další komentáře