Mezinárodní den žen není „pseudo bolševický svátek“, jak si myslí „Lotrando“ Jiří Strach. Není to dokonce ani příležitost k tomu, abychom ženě připomínali, že je definována „krásou, půvabem a mateřstvím“, jak nám svým zastřeným hlasem servíruje nezastřený sexismus Jan Přeučil.

MDŽ není oslavou zakonzervovaného ženství v podobě, kterou by mu nejradši navždy připnuli všemožní agenti staletími prověřené rovnováhy pevných mužských rukou a něžného ženského usebrání.

Je to den, kdy by si měla celá společnost připomenout, že žena je autonomní člověk, a že strůjcem svého ženství je leda ona sama. V takové perspektivě se pak chtě nechtě ukáže, že žena je v naší společnosti stále až tím „druhým pohlavím“.

Jakmile tedy odmítneme definovat ženu slovníkem minulého století a přenecháme právo na sebeurčení samotným ženám, musíme každý další mezinárodní den žen využít k novému položení starých otázek:

V jaké fázi dnes stojí kolektivní boj za ženskou emancipaci? Proč, jak a kde se k němu můžeme nejefektivněji připojit a o co bychom měli společně, bez ohledu na gender a bezpodmínečně usilovat?

„Tak se nám to od dob, kdy jsme slavili MDŽ, nějak pomíchalo. Tatínkové jsou na mateřské, ženy létají v nadzvukových tryskáčích, v nemocnici jsou zdravotní bratři, manažerky řídí nadnárodní gigantické firmy, zatímco jejich manželé nakupují, chodí do školky pro děti a vaří večeři. Pak máme skoromanželství, kde jsou tatínkové oba. Hmm, tak komu máme vlastně blahopřát?“ ptá se mistr světa etikety Ladislav Špaček a má pravdu: jestli je v roce 2016 někdo schopen vyplodit tak ubrečené patriarchální žalování, člověka se snadno zmocní pocit, že skutečně dosud není komu k čemu blahopřát.

Ptá-li se někdo přezíravě po smyslu Mezinárodního dne žen pro současnost, jde zpravidla o člověka, který sám ztělesňuje odpověď na svou otázku.

Má-li být zaostalý šovinismus dodnes považován za noblesu, je zřejmé, že Mezinárodní den žen potřebujeme o něco víc než nekonečnou sérii knížek o správném uchopení vidličky na humří páteř.

Těch bojišť, na kterých není ani zdaleka dobojováno, je u nás celá řada:

V odměňování práce je u nás mezi muži a ženami více než dvacetiprocentní rozdíl. Žádnou z etablovaných politických stran nevede žena. Podle nejnovější analýzy Nesehnutí tvoří ženy pouhou pětinu subjektů ve zpravodajství. Stejné procento žen pracuje v médiích ve vedoucích pozicích.

Sedmnáctičlenný vrcholný management České televize čítá patnáct mužů a dvě ženy. V centrální redakci zpravodajství a publicistiky sedí jediná žena. V Brně a Ostravě jsou v součtu čtyři ženy na vedoucích pozicích. Celkový podíl žen v managementu ČT tak činí tristních 12 procent.

Neplacenou pečovatelskou práci u nás vykonávají v naprosté většině ženy. Podle zprávy ČMKOS jsou pak u nás ženy o 22 procent hůř placené než muži. Z velké části je to z toho důvodu, že v drtivé většině pracují v obecně hůř placených odvětvích, jako je zdravotní péče, úklid nebo pohostinství. Podle zprávy Oranžového klubu činí roční rozdíl v průměrné mzdě u žen a mužů 76 800 korun.

Co se týká úplně všech

Feminismus se nesmí stát do sebe zahleděnou politickou agendou. Skutečná feministka i skutečný feminista musí mít na paměti, že s každou bitvou za lepší postavení žen v práci, ve škole, v domácnosti, na sportovišti i v mešitě současně bojují za spravedlivější společnost jako takovou.

Takovou otázku si patrně ještě nikdy v životě nepoložila místopředsedkyně TOP 09 Markéta Adamová. Ta si vytyčila za svůj politický cíl znovu ve společnosti oslabit intuitivní smysl pro principiální solidaritu sociálního státu…

Mateřská se vypočítává z denní mzdy a to zhruba ze sedmdesáti procent. Od 28 tisíc výš se vypočítávaná mateřská podpora snižuje. Ve výsledku je tak jen malý rozdíl mezi mateřskou dávkou pro matku s příjmem 30 a matku s příjmem 60 tisíc měsíčně. Právě tenhle rozdíl chce Markéta Adamová učinit lineárním.

Návrh by se měl projednávat v dubnu. Pravicová poslankyně tak se sebevědomím TOP 09 vlastním vykřikuje slovo „spravedlnost“ v prostředí, ve kterém na mateřskou podporu nedosahují celé skupiny lidí — nejčastěji studentky, podnikatelky, které si neplatí dobrovolné připojištění a prekarizované ženy, které pracují na dohodu.

Mateřská podpora je sociální dávka. Každá sociální dávka je solidární, nikoli zásluhový nástroj. Jejím cílem není splácet každému jeho ekonomicky definované zásluhy, ale narovnávat do udržitelné podoby tržní nerovnosti s cílem zachovat alespoň základní sociální soudržnost.

Sofiina volba mezi rodičovstvím a kariérou pak není vynucována z podstaty degresivní sociální dávkou ale samotným systémem, ve kterém diktuje tempo pracovní trh, zatímco stát kontruje slabou sociální dávkou.

Rodičovská dovolená není dovolená. Vždyť v mnohém přesahuje klasickou pracovní dobu. Právě takovou perspektivu by měl držet sociální systém vyspělé země. Nemělo by nám však jít jen o to, aby všichni rodiče dostávali stejnou „podporu“...

Problém je vůbec v tom, že něco tak zásadního, principiálně pozitivního a pro celou společnost i její ekonomickou základnu zcela nepostradatelného, jako je rodičovství, je v moderních společnostech stále nahlíženo jako rušivý element, nehoda, fraktura kariérního růstu, a je tak subvencováno sociálními dávkami. Takový systém sám přikyvuje tržnímu příkazu bezpodmínečné a nepřetržité ekonomické výkonnosti, kterou dítě zásadně brzdí.

Ženě v konfliktu „dobrá matka versus schopná manažerka“ nabízí Adamová zásluhovou odměnu a náhradu těžce vykoupeného úspěchu v mužském světě. Práci matky převádí na soukromý trh pečovatelek, často dalších žen, a namísto kladení požadavku na stát v podobě dostatku školek, volí přilepšení pro ty, co si i tak mohou dovolit tu soukromou.

Místo ideologicky zaslepených kosmetických návrhů, jako je ten z elitářské dílny TOP 09, bychom měli tváří v tvář této fatální systémové nespravedlnosti využít dnů, kdy je pozornost obrácena směrem k legitimitě zažitých ženských rolí, a klást i otázku nejradikálnější:

Pokud pomalu dospíváme do časů, kdy se „mateřství“ mění v „rodičovství“ a je tak šance, že se bude časem snižovat riziko diskriminace těhotných žen v zaměstnání, nedospěli jsme současně i do bodu, kdy bychom konečně mohli uznat existenci „rodinné práce“?

A až se jednou začneme přibližovat stavu, kdy bude stejně pečovatelek jako pečovatelů, neměli bychom si položit stejnou otázku, proč u nás necháme denně pracovat statisíce lidí bez nároku na mzdu?

Návrh TOP 09 se má dotýkat „téměř třetiny žen s příjmy nad 28 tisíc“, můj návrh se dotýká úplně všech. Rodičovská mzda je „spravedlivá“ i „zásluhová“.

Tak zní odpověď na otázku, proč by měl být každý krok k ženské emancipaci podnikán současně jako krok ke spravedlivějšímu světu.

Tak chápu heslo, podle něhož ženy patří revoluci.