Ženy patří revoluci
Petr BittnerVe společnosti stále přežívají hlasy, které zpochybňují význam MDŽ pro současnost. Kolektivní boj za ženskou rovnoprávnost je přitom v mnohém aktuálnější než kdy dřív. Musí však zůstat bojem za spravedlivější společnost jako takovou.
Mezinárodní den žen není „pseudo bolševický svátek“, jak si myslí „Lotrando“ Jiří Strach. Není to dokonce ani příležitost k tomu, abychom ženě připomínali, že je definována „krásou, půvabem a mateřstvím“, jak nám svým zastřeným hlasem servíruje nezastřený sexismus Jan Přeučil.
MDŽ není oslavou zakonzervovaného ženství v podobě, kterou by mu nejradši navždy připnuli všemožní agenti staletími prověřené rovnováhy pevných mužských rukou a něžného ženského usebrání.
Je to den, kdy by si měla celá společnost připomenout, že žena je autonomní člověk, a že strůjcem svého ženství je leda ona sama. V takové perspektivě se pak chtě nechtě ukáže, že žena je v naší společnosti stále až tím „druhým pohlavím“.
Jakmile tedy odmítneme definovat ženu slovníkem minulého století a přenecháme právo na sebeurčení samotným ženám, musíme každý další mezinárodní den žen využít k novému položení starých otázek:
V jaké fázi dnes stojí kolektivní boj za ženskou emancipaci? Proč, jak a kde se k němu můžeme nejefektivněji připojit a o co bychom měli společně, bez ohledu na gender a bezpodmínečně usilovat?
„Tak se nám to od dob, kdy jsme slavili MDŽ, nějak pomíchalo. Tatínkové jsou na mateřské, ženy létají v nadzvukových tryskáčích, v nemocnici jsou zdravotní bratři, manažerky řídí nadnárodní gigantické firmy, zatímco jejich manželé nakupují, chodí do školky pro děti a vaří večeři. Pak máme skoromanželství, kde jsou tatínkové oba. Hmm, tak komu máme vlastně blahopřát?“ ptá se mistr světa etikety Ladislav Špaček a má pravdu: jestli je v roce 2016 někdo schopen vyplodit tak ubrečené patriarchální žalování, člověka se snadno zmocní pocit, že skutečně dosud není komu k čemu blahopřát.
Ptá-li se někdo přezíravě po smyslu Mezinárodního dne žen pro současnost, jde zpravidla o člověka, který sám ztělesňuje odpověď na svou otázku.
Má-li být zaostalý šovinismus dodnes považován za noblesu, je zřejmé, že Mezinárodní den žen potřebujeme o něco víc než nekonečnou sérii knížek o správném uchopení vidličky na humří páteř.
Těch bojišť, na kterých není ani zdaleka dobojováno, je u nás celá řada: