Svoboda být mužem
Lukáš SenftAmerická zpěvačka Rihanna natočila násilný videoklip, který je vydáván za feministický apel. O skutečně radikální emancipaci nás ale může poučit westernový hrdina Django. Jeho tažení proti otroctví by mělo inspirovat boj za práva žen.
Musí být žena být stejně agresivní jako společnost, po jejímž uznání touží? Novináři zahraničních médií se o podobných otázkách v posledních dnech zuřivě hádají. Podnětem se jim stal nový videoklip zpěvačky Rihanny. Tato zdánlivá popkulturní banalita totiž vyjevila ústřední problémy feminismu.
Video k písni „Bitch Better Have My Money“ znázorňuje brutální představu o odplatě. Samotná Rihanna hraje drsnou vyděračku, které bohatý účetní dluží peníze. Aby je získala, unese mu ženu. Slíbený obnos ale nedorazí, a proto jeho manželku svlékne a mučí. Nakonec zabije samotného účetního. V posledním záběru leží Rihanna nahá, zakrvácená a spokojená v bedně s penězi.
Explicitní násilí se samozřejmě dočkalo příkrého odsouzení. Nicméně mnoho komentátorů počin brání. Ukazuje prý sílu a odhodlání černošské hrdinky, která se o sebe dokáže postarat i v neúprosném světě.
Jistě, Rihanna se opravdu chová krvelačněji než mafián, kterému jde po krku. Postoj hrdinky skutečně můžeme označit za feministický. Jde ale o feminismus liberální. Jeho cílem je úspěch a vlivná pozice ve společnosti. To je samozřejmě důležitý apel. Takové snahy nicméně většinou nekriticky přijímají charakter společnosti, na jejíž přední místa se ženy snaží protlouci.
Pokud ženy uspějí v tvrdé soutěži, stávají se často i ony samy aktéry dalších nespravedlností, které křiví sociální uspořádání. Liberální feminismus pak degeneruje, a jeho obzor se smutně zužuje na pozice manažerky nebo burzovní makléřky. Takový boj za gender nestačí — přehlíží ostatních bolestných nerovností mužského světa a účastní se jich. Nekončí u svobody sebeurčení. Končí u naplnění maskulinních rolí. Je to jen svoboda být mužem.
Zmíněný videoklip je pak důkazem terminálního stádia tohoto projektu. Za silnou ženu je prohlášena kopie zločineckého psychopata, který svléká ženy a trápí je. Chápu, že taková podoba feminismu je pro mnohé lákavá. Hlavně pro některé muže. „Ženská ponižuje nahou ženskou? Jo, takovou emancipaci si nechám líbit!“ Ale násilí zůstává násilím i chvíli, kdy se jej dopouští žena. A to platí i pro zodpovědnost za sociální nerovnost.
Ženy na malých hřištích
Úsilí o svobodu žen se ze slepé uličky snažil vyvést diferenční feminismus. Zdůrazňoval uznání rozdílů mezi pohlavími a právo orientovat se na alternativní hodnoty. Chtěl podpořit vystoupení z koloběhu vnucených priorit. „Ženská“ perspektiva má vnést do naší každodennosti mírnost místo dravosti, nadvládu nahradit něhou a nastolit dialog oproti prosazování ega. Problém je samozřejmě s určením toho, co je skutečně ženské. Nejsou výše zmíněné atributy jen mužskými předsudky o té „správné lepší polovičce“?
Judith Butler proto přišla s důrazem na performativní povahu genderu. Pohlaví nás primárně neurčuje — charakter našeho genderu určujeme my (lépe řečeno až politické a sociální vlivy). Gender neexistuje před političnem. Otevírá se tak nutnost celkové a radikální emancipace: celý společenský prostor musí být svobodný.
Ano, je třeba prosazovat vliv žen ve společnosti a jejich uplatnění na trhu práce. Ano, je nutné destabilizovat právo silnějšího. Ale je nezbytné zkoumat a případně měnit sociální, politický i ekonomický kontext všech těchto dějů.
Jak říká feministka Remi Eddo-Lodge: „Za co to bojujeme? Za rovnost mezi mužem a ženou. To zní dobře, že? Ale moment: kterým mužům chceme být rovni? Ani muži samotní mezi sebou přece nemají rovnost. Nechci sdílet nepřiměřenou moc nad ostatními. Nechci být začleněna do současného stavu věcí. Chci rozložit systém, který mě označuje za méněcennou, a pak jej změnit. To je boj za osvobození!“
Performativní přístup se otočil zády k malému hřišti, v němž ženy hrají role přísných manažerek a vražedkyň. Upřel svůj zrak s širšímu horizontu, kde je možné požadovat skutečnou suverenitu a osobní svobodu.
Koho si tedy vzít za příklad, když ne padoušskou Rihannu? Její videoklip bývá často přirovnáván k filmu Kill Bill od Quentina Tarantina o nájemné vražedkyni. Jistě, to byla také silná žena. Vždyť měla i katanu! Navrhuji jiný snímek stejného režiséra: western Nespoutaný Django.
Černošského otroka Djanga osvobodí německý lovec lidí a společně jedou zachránit Djangovu ženu z vlastnictví maniakálních otrokářů. Django sice není žena, přesto je ale hrdinou emancipace. Jím se stává ve chvíli, kdy dostane právní status svobodného občana.
Jak se k nově nabyté nezávislosti postaví? Mohl by se zachovat jako liberální feminista a získat všechna práva tehdejší doby. Mohl by se zařadit mezi elitu divokého univerza. Pak by se ale musel sám stát otrokářem. Takovou roli je dokonce nucen nějakou dobu předstírat. Dělá to ovšem s nechutí. „Černý otrokář“ je nejvíce opovrhovanou osobou v očích ostatních černochů. Českým manažerkám a političkám, které odmítají kvóty a podporu ostatních žen, to ponechávám jako podnět k zamyšlení…
Také by ale mohl zareagovat v duchu diferenčního feminismu a stát se „pravým černochem“. Podle tehdejšího přesvědčení by tak nejspíš odplul do Afriky a tam bubnoval v křoví.
Jak se tedy rozhodne? Hrdě se postaví k odpovědnosti za svou identitu. Není zde žádný transcendentní vzor jeho podstaty. Musí ji nalézt sám. Django proto odmítne status quo i falešné představy o „černošství“.
Jeho osvícensky naladěný zachránce jej k tomu vybídne: má si vybrat své oblečení. Je to na něm. Je to jeho rozhodnutí - stejně jako ostatní volby. Django se tedy oblékne do extravagantní modré kamizoly a vydá se na složitou výpravu za svým sebeurčením: chce být zodpovědným občanem, pečlivým manželem a bojovníkem proti nespravedlnostem divokého západu. Takový úkol si zvolil.
Když porovnáme poslední záběry obou příběhů, jejich kontrast vše osvětlí. Rihanna vybila dům zbohatlíků a teď sedí sama na balíku peněz. Django vyhodil do povětří dům otrokářů a odešel bez peněz. Zato ale jede se svou manželkou.
Solidarita s druhým, rozšiřování daru svobody a náročné hledání cesty vlastního žití. To je Djangova emancipace. Proto film končí dlouhým pohledem na jejich odjezd do dáli. Svoboda znamená neustálé a bolestné hledání ve spolupráci s ostatními.
Jsme přesvědčeny, že snaha o dosažení pouhé vnější rovnosti mezi muži a ženami je nejenom marná, ale také demoralizující. Vede k naprostému nepochopení toho, v čem spočívá opravdová důstojnost ženy a její zvláštní poslaní. Vede k prosazování se (personal struggle)
a k soupeření, zatímco jediným úsilí obou částí veliké lidské rodiny by mělo být přispívat prací příslušející svému pohlaví k obecnému blahu....
z manifestu proti volebnímu právu žen, sepsaného roku 1889 Mary Ward,
podepsaného mimo jiné ovdovělou Lady Stanley z Alderly (1807 – 1895) a Lady Randolf Churchill (matka W. Churchilla).