Svoboda být mužem
Lukáš SenftAmerická zpěvačka Rihanna natočila násilný videoklip, který je vydáván za feministický apel. O skutečně radikální emancipaci nás ale může poučit westernový hrdina Django. Jeho tažení proti otroctví by mělo inspirovat boj za práva žen.
Musí být žena být stejně agresivní jako společnost, po jejímž uznání touží? Novináři zahraničních médií se o podobných otázkách v posledních dnech zuřivě hádají. Podnětem se jim stal nový videoklip zpěvačky Rihanny. Tato zdánlivá popkulturní banalita totiž vyjevila ústřední problémy feminismu.
Video k písni „Bitch Better Have My Money“ znázorňuje brutální představu o odplatě. Samotná Rihanna hraje drsnou vyděračku, které bohatý účetní dluží peníze. Aby je získala, unese mu ženu. Slíbený obnos ale nedorazí, a proto jeho manželku svlékne a mučí. Nakonec zabije samotného účetního. V posledním záběru leží Rihanna nahá, zakrvácená a spokojená v bedně s penězi.
Explicitní násilí se samozřejmě dočkalo příkrého odsouzení. Nicméně mnoho komentátorů počin brání. Ukazuje prý sílu a odhodlání černošské hrdinky, která se o sebe dokáže postarat i v neúprosném světě.
Jistě, Rihanna se opravdu chová krvelačněji než mafián, kterému jde po krku. Postoj hrdinky skutečně můžeme označit za feministický. Jde ale o feminismus liberální. Jeho cílem je úspěch a vlivná pozice ve společnosti. To je samozřejmě důležitý apel. Takové snahy nicméně většinou nekriticky přijímají charakter společnosti, na jejíž přední místa se ženy snaží protlouci.
Pokud ženy uspějí v tvrdé soutěži, stávají se často i ony samy aktéry dalších nespravedlností, které křiví sociální uspořádání. Liberální feminismus pak degeneruje, a jeho obzor se smutně zužuje na pozice manažerky nebo burzovní makléřky. Takový boj za gender nestačí — přehlíží ostatních bolestných nerovností mužského světa a účastní se jich. Nekončí u svobody sebeurčení. Končí u naplnění maskulinních rolí. Je to jen svoboda být mužem.
Zmíněný videoklip je pak důkazem terminálního stádia tohoto projektu. Za silnou ženu je prohlášena kopie zločineckého psychopata, který svléká ženy a trápí je. Chápu, že taková podoba feminismu je pro mnohé lákavá. Hlavně pro některé muže. „Ženská ponižuje nahou ženskou? Jo, takovou emancipaci si nechám líbit!“ Ale násilí zůstává násilím i chvíli, kdy se jej dopouští žena. A to platí i pro zodpovědnost za sociální nerovnost.
Jsme přesvědčeny, že snaha o dosažení pouhé vnější rovnosti mezi muži a ženami je nejenom marná, ale také demoralizující. Vede k naprostému nepochopení toho, v čem spočívá opravdová důstojnost ženy a její zvláštní poslaní. Vede k prosazování se (personal struggle)
a k soupeření, zatímco jediným úsilí obou částí veliké lidské rodiny by mělo být přispívat prací příslušející svému pohlaví k obecnému blahu....
z manifestu proti volebnímu právu žen, sepsaného roku 1889 Mary Ward,
podepsaného mimo jiné ovdovělou Lady Stanley z Alderly (1807 – 1895) a Lady Randolf Churchill (matka W. Churchilla).