I do českých médií, především v minulém roce, pronikly informace o sexuálních útocích a znásilnění na amerických univerzitních kampusech.

Mohlo by se zdát, že vysoké školy ve Spojených státech, včetně osmi prestižních Ivy League univerzit, jsou stiženy náhlou epidemií sexualizovaného násilí bezprecedentního rozsahu. Bližší pohled ukazuje méně bombastickou, ale o nic méně děsivou skutečnost, že za „nárůstem“ stojí pouze snaha studujících a vlády přinutit univerzity zveřejňovat data doposud namnoze úzkostně utajovaná. O nový fenomén se totiž v žádném případě nejedná.

Masivní mediální kampaň zaměřená na způsob, jímž jednotlivé školy k problému přistupují, se neobjevila na politickou objednávku. Naopak, byla výsledkem cíleného tlaku na správu jednotlivých univerzit z řad studentek, které se samy staly obětí sexualizovaného násilí (Rozdíl mezi sexuálním a sexualizovaným násilím vysvětluje Z. Chomová: „Dle odborníků a odbornic [termín sexualizované násilí] lépe [než termín sexuální násilí] vystihuje, jak je vnímána podstata tohoto typu násilí, a jasněji poukazuje na to, že jeho základem není sexuální touha, ale používání sexuality jako nástroje moci (Fröschl, Löw, Sopková, 2008, složka 3, s. 2). Termín sexualizované násilí vyjadřuje, že se nejedná pouze o fyzické napadení či kontakt, ale o jakékoliv narušování intimity či osobních hranic s cílem demonstrovat svoji moc, ponížit či degradovat”.), jejich rodin a studentských asociací, které se na téma dlouhodobě zaměřují. 

V rozporu se svým oficiálním posláním poskytovat všem studujícím ochranu vedení univerzit totiž situaci studujících se zkušeností se sexualizovaným násilím, tedy především žen, spíše zhoršují a bagatelizují.

Právní pozadí

Jak může vedení univerzity něco takového udělat? Situace na amerických univerzitách je o něco komplikovanější než v tuzemsku, kde má poškozená/ý v zásadě tři možnosti: sexuální napadení nahlásit na služebně policie, nenahlásit vůbec (absolutně nejčastější varianta) či se obrátit na některou z neziskových organizací, které se obětem sexualizovaného násilí v České republice věnují (viz persefona.cz a profem.cz/).

Pokud studujete na americké univerzitě, máte v případě sexuálního napadení navíc možnost vše nahlásit vedení univerzity, což studující často činí. Ze svého klientského vztahu k univerzitě totiž předpokládají, že jim takový postup poskytne větší anonymitu, osobní přístup a ochranu ze strany vedení stejně jako rychlejší řešení celého případu.

Realita, kterou zažila řada studujících s traumatickou sexuální zkušeností získanou na půdě univerzity, se však od ideálního postupu namnoze liší. A to do takové míry, že se jednotlivé studentky v čele s Andreou Pino a Annie Clark již v roce 2013 rozhodly k podávání federálních žalob na univerzity. Česká média si všimla především Emmy Sulkowitz, která na ignorování svého případu ze strany univerzity, kdy byla znásilněna ve vlastní posteli, upozornila svéráznou formou protestu.

Pro žaloby se využívají především dvě zákonné úpravy. První z nich je Title IX — zákon z roku 1972 schválený za účelem odstranění diskriminace na základě pohlaví v přístupu k  vysokoškolskému vzdělání a v jeho rámci. Do jisté míry paradoxně byl Title IX v poslední dekádě spojován především s povinností univerzit, čerpajících federální finanční zdroje, zajistit rovné podmínky pro provozování sportu pro studenty a studentky.

Jako takový se Title IX často setkával s odporem, protože mužský univerzitní sport je oblíbený, přináší univerzitám zisk a prestiž, a řada lidí jej tudíž vnímala jako přímo zákonem ohrožený. Paradoxní je tento přístup právě proto, že někteří obvinění (a zatím spíše výjimečně usvědčení a odsouzení jsou členy univerzitních sportovních klubů).