Na to téma narážíme stále: ženy jsou málo sebevědomé. V diskuzích o kvótách, zaměstnanosti žen, ale i sexuálním obtěžování nebo domácím násilí je jen otázkou času, kdy padne také tento postulát. Sebevědomí českých žen je problematická věc. Ne však v tom smyslu, ve kterém se je pokoušejí posílit „ženské“ časopisy a podobně zaměřená produkce (názorný je v tomto směru reklamní slogan jisté firmy vyrábějící spodní prádlo „Sebevědomí ženy začíná pod šaty“).

Ty svým monotematickým důrazem na vzhled či kondici řadu žen spíše deprimují, protože aktuálně uznávaná varianta krásy je z různých důvodů mimo jejich dosah — frustrovat ostatně může i známý axiom „Každá žena může být krásná, stačí udělat to a to.“ Navíc kladení rovnítka mezi sebevědomí a krásu zužuje prostor pro ženskou úspěšnost — snad s výjimkou modelingu — jen na oblast vztahů, či dokonce sexu bez vztahu.

Samozřejmě nechci přehlížet ani to, že být slušivě upraven zvýší alespoň zčásti sebejistotu muži stejně jako ženě, ani fakt, že krásní lidé jsou, jak doložily psychologické výzkumy, okolím lépe přijímáni, a tedy mají jisté předpoklady k hladšímu uplatnění. Ovšem také ženy — stejně jako muži — se chtějí, či snad spíše potřebují uplatnit i v dalších sférách, než je vztah nebo sex. A stejně jako svůj vzhled by tedy měly umět „prodat“ — nebo alespoň integrovat do vlastního sebepojetí — i další své přednosti a talenty.

Ostatně ani poměr mezi krásou a sebevědomím zdaleka není samozřejmý. Obojí spolu může, ale nemusí souviset. Ženě, která neumí brát vážně sama sebe, své pocity, svá přání a svoje myšlenky a stát si na nich, ani atraktivní vzhled k sebevědomí nepomůže. Jistota vlastní ceny a práva na osobitost — tedy to, aby žena nezpochybňovala sama sebe — jsou nezbytným základem pro to, aby ji bralo vážně také její okolí: nejenom, ale také to mužské.

Při šetřeních na školách se před několika lety zjistilo, že nadané žákyně mají sklon úmyslně podávat horší výkony, aby příliš nevynikaly. Možná leží příčina v obvyklé dětské nechuti ve třídě „trčet“; možná bychom však mezi motivacemi našli i prostý strach „být dobrá“.

↗

„Ženské“ časopisy svým monotematickým důrazem na vzhled či kondici řadu žen spíše deprimují, protože aktuálně uznávaná varianta krásy je z různých důvodů mimo jejich dosah. Foto en.wikipedia.org

Zatímco generace mužů formovaly věty typu „kluci přece nebrečí“, které jim pak jako vložený šém mnohokrát komplikují sebepojetí i vztahy, děvčátka byla setrvale více vedena k poddajnosti, poslušnosti a vychovávána v malých očekáváních ohledně svých intelektuálních výkonů.

U dívek máme i dnes sklon připisovat případné úspěchy spíš okolnostem než jejich vlastnímu přičinění. Jako tzv. syndrom podvodníka pak tento přístup ženy v dospělosti často opakují vůči sobě samým, když své úspěchy připisují náhodě, omylu či okolnostem, místo aby se z nich uměly radovat a být na ně hrdé.

Malé sebejistoty českých žen si před nedávnem všimla v rozhlasovém vysílání ekonomka Ilona Švihlíková, když se pozastavila nad komunikačními vzorci mezi ženami a muži. Ženy sice mají vlastní názory, ovšem poměrně rychle z nich slevují, projeví-li nějaký muž nesouhlas — což se stává vcelku spolehlivě, neboť ve společnosti přežívá tendence názory žen bagatelizovat a nebrat je vážně.

Co silně zraňuje v partnerských vztazích („co to zase plácáš“, „kvůli tomu přece nemůžeš být naštvaná“, „proč jsi tak protivná“, nebo přímo „ty jsi ale blbá“), odráží se i v běžném či profesním styku a ženy pak snadno podléhají přesvědčení, že jejich pocity či názory jsou pomýlené, mimochodné a že na ně nemají právo.

Nejde přitom o akademický problém. Nedostatečné sebevědomí má přímé důsledky pro osobní život žen a například i pro jejich profesní dráhu a ekonomickou situaci. Uveďme příklady. Karolíně je třiatřicet, vystudovala dvě vysoké školy — „ten diplom mi dali nejspíš z lítosti“. Od dvaceti let střídá více či méně neuspokojivé partnery. První od ní odešel po pěti rocích, které strávila nespokojená s tím, že se jí málo věnuje.

„Kdybych mu řekla, ať je se mnou častěji, určitě by mě opustil, protože by ho to omezovalo.“ Je neprovdaná, přestože velmi touží po rodině. „Nechtěla jsem s ním mluvit o svatbě, aby mi neutekl. Je jasné, že o dětech jsem s ním nemohla mluvit už vůbec. Nemohla jsem po něm přece něco chtít,“ říká na adresu zatím posledního z partnerů, se kterým se rozešla po dvou letech, protože jejich vztah „nikam nesměřoval“. Teď žije sama. „S tím, kolik mi je, už stejně stěží někoho najdu.“

Mariana studuje postgraduál. Od nástupu na vysokou školu se sama živila, podílela se na mezinárodním výzkumu, cestovala po mnoha exotických místech. Partnera dlouho neměla, ačkoliv si to přála. Když si pak přítele našla, vztah se nevyvinul podle jejích představ. 

„Jako katolička jsem s ním nechtěla hned spát, ale bála jsem se, že by mě kvůli tomu opustil. Ve svědomí jsem se s tím ale úplně nesrovnala. Vadilo mi taky, že se při milování neohlíží, co se mi líbí a co ne. Časem už mi to pak bylo všechno jedno, svoje tělo jsme si prostě odmyslela. Nevyhovovalo mi to, ale neměla jsem odvahu se s ním rozejít. Určitě už bych si nikoho nenašla.“