Dá se spojit to, že ženy jsou rovné mužům, a zároveň se od nich liší? Možná ano, ale s jistou dávkou paradoxu.

V dnešních diskusích o společenském postavení žen se občas setkáme s tím, že stačí pojímat ženu stejně jako muže. Rozdíl mezi nimi se má vytratit. Žena se má stát stejně abstraktním nositelem práva jako jsou muži, a nemělo by se mluvit o ženách a mužích, ale o lidech. Takové odstranění rozdílů se pak vydává za nastolení rovnosti mezi nimi. Rozdíly jsou jenom výsledkem historických a kulturních nerovností v přístupu k ženám a mužům.

Adorno kdysi upozorňoval na to, že tato rovnost jako vymazání rozdílů se může vrátit jako bumerang. Jestliže se ideál rovnosti chápe tak, že to vede ke stejnosti, pak může přijít (neo)konzervativec a prohlásit, že jménem rozmanitosti musíme myšlenku rovnosti přehodnotit: Chceš rovnost, nebo rozmanitost?

Feministky a feministé se většinou snaží spojit obojí, prosazují rovnost mezi ženami a muži, a zároveň se ženu snaží nějak odlišit od prototypu ženy, který vytvořila patriarchální společnost. Tato snaha o rovnost i odlišnost však občas vede do slepé uličky.

Podívejme se na paradoxní vztah feminismu a češtiny. České feministky se pokoušejí odlišit od patriarchální civilizace také tím, že svá příjmení nepřechylují a nechávají je v mužském tvaru. Zde narážejí na problém, jak feminizovat jazyk, který je už sám feminizovaný, nebo jak to píše Pavel Eisner, je erotický (pokud možno rozlišuje mužský a ženský rod).

Feminismus v jazyce pak nemá jinou možnost, než ženu gramaticky odlišit tím, že ji defeminizuje, a místo ženského rodu začne používat rod mužský. Tak dospějeme k tomu, že kvůli „příznakovému“ odlišení muže a ženy, které má upozornit na sebevymezení ženy, se ženský rod zbaví své gramatické odlišnosti. Pokud se v češtině pokoušíme ženu odlišit, gramaticky ji připodobňujeme muži.

Mužské koncovky ženských příjmení však zároveň plní svůj účel v kontaktu s většinovou společností. Je to prostředek, jak vystoupit z většiny a projevit svou odlišnost. Proto je dnešní spor mezi odpůrkyněmi a zastánkyněmi koncovky -ová v zásadě neřešitelný. Její odpůrkyně vycházejí z toho, že vymazání -ová reálně odlišuje od ostatních, kdežto její zastánkyně poukazují na češtinu, v níž je toto odlišení dáno právě ženskou koncovkou.

Jediné řešení by snad bylo v tom, že by feministky a feministé začali zdůrazňovat, že čeština je feministický jazyk a ti, kteří jím mluví, praktikují feminismus, aniž si to uvědomují.

Ve feminismu jsou ovšem i mnohem radikálnější návrhy, jak na úrovni jazyka ženu odlišit. Luce Irigarayová navrhuje, aby se začalo s podvracením samotných principů „patriarchálního“ jazyka jako jsou dvoupólové protiklady (černý — bílý; dobrý — špatný). Místo tohoto mužského jazyka by měl vzniknout ženský jazyk, v němž by už nebyla typicky mužská zjednodušení, která se vnucují ženám. Byl by to jazyk, který se nedá shrnout do pojmů a v němž hraje hlavní roli představivost a mnohovrstevnatost, a nelze do něj zavést pevná pravidla.

Jak ale upozorňují některé feministické teoretičky, vystoupíme-li z patriarchální civilizace tímto způsobem, pak se dá jen těžko s touto civilizací zápasit. Jak vyjádřit politické požadavky a cíle jazykem, který se vzpírá pojmům a připomíná jazyk poezie?

Na druhé straně tu je konzervativní názor, že žena se odlišuje svou přirozeností. Existují „přirozené“ ženské vlastnosti jako je vnímavost, citovost, soucit. Ale tady platí to, co o tom píše Adorno, že takový ženský charakter je výtvorem mužské společnosti, která si potřebuje pěstovat svůj protipól. Ženství je ženám vnucováno. Říká to takto: „Žena, jež se cítí jakoby zraněná, když krvácí, ví o sobě víc než ta, jež si připadá jako květina, poněvadž se to jejímu muži hodí do krámu.“

Odlišnost ženy se však může vázat k něčemu úplně jinému než jsou její pozitivní vlastnosti nebo pokusy vystoupit z patriarchální civilizace. Není to nakonec tak, že žena se odlišuje právě tím, že nemá žádné vlastnosti, a k těm, které z různých důvodů přijímá za své, se chová, jako by nebyly její?

Lacanovými slovy, žena (jako soubor vlastností) neexistuje. To potom znamená, že její vztah k ideologiím všeho druhu je mnohem podvratnější než u mužů, protože v nich nehledá potvrzení svého Já, nýbrž je bere za slovo. Tím se však projevuje, že ideologie není schopna splnit, co slibuje, a ztrácí svou moc.

    Diskuse (17 příspěvků)
    TT
    Tomáš Tožička
    March 5, 2010 v 16.0
    Dalo by se polemizovat s mnoha tezemi, ale zůstanu u dvou.
    Čeština není feministický, ale mačistický jazyk. Koncovka v příjmení -ová není odlišení ženy, ale je to jazykový relikt, který ženy a dcery přiřazoval jejich mužským majitelům. Podobně paní doktorová je manželka pana doktora na rozdíl od doktorky. Ženská koncovka by pak měla být podle tohoto vzoru -ka, jako třeba Tožička... Navíc pokud jde o shodu podnětu s přísudkem, ženskou skupinu "oživí" pouze přítomnost muže, jinak zůstane neživotná s tvrdým y, neživotná jako hrnce na nichž vařily.
    Vyrovnaný - inkluzivní jazyk, neznamená, že se zřekneme pojmů - jakkoli je to past řecké filosofie, které stejně naprostá většina lidí na této planetě nerozumí, ačkoli kvůli nim neustále umírají. Jde jen o to, abychom postupnou změnou jazykových paradigmat a forem dokázali, že sám jazyk bude usnadňovat vyjadřování úcty a společenství a ztěžovat rozdělování a dehonestaci.
    MH
    Michael Hauser, filosof
    March 5, 2010 v 17.51
    Nemyslím si, že ostraňování mačistických a jiných reliktů z jazyka, je šťastná cesta. Tak by se dalo odstranit i samotné příjmení, protože původně ho používali jen měšťané, takže to je zase buržoazní relikt, a podobně to je s vykáním. Nejde o to, jak co vzniklo, ale jakou roli to hraje v současném užívání jazyka. Samotné zrušení tvrdého y ve shodě podmětu s přísudkem u ženského rodu by podle mne z nikoho většího feministu neudělalo. Spíš by to na feminismus vrhlo podobné světlo jako kdysi snahy o proletarizaci češtiny (tykání místo vykání, zrušení rozdílu y a i) na KSČ.
    ??
    March 5, 2010 v 17.53
    Netroufám si příliš se mísit do sporu, jen se domnívám, že autor netvrdí, že čeština je feministický jazyk,pouze to navrhuje jako imaginární řešení. Přípona "-ová" opravdu vyjadřuje označení vlastněného majetku, ale,Vámi navrhovaná (a logická) koncovka "-ka" by působila spíš pejorativně..V úctě Hauserka
    TT
    Tomáš Tožička
    March 8, 2010 v 23.11
    Ale přátelé, já nechci měnit češtinu, jen jsem se pokoušel s trochou nadsázky ukázat, že naše řeč je diskriminační. A nechal bych spát komunisty, neboť ti ČJ neměnili tolik, jako obrozenci, nebo jako se mění v čase. Ať už rusizací, jak tomu bylo "několik let zpátky", nebo anglikanizací - víme "o čem to je". Zrovna bez těchto změn bych se obešel, i když tak mluví i dámy a páni z akademie.
    Ale jsem rád, že se čeština zbavila degradujícího onikání. Takže se nechme překvapit, kam se vyvinou snahy po větší inkluzivitě - a spolu s Vámi doufám, že Tožička jednou nebude ženský tvar příjmení. Ale nechme se překvapit, vždyť jak pravil veliký Amos - Omnia spontes fluant...
    Markéta Hrbková - Bidlová, učitelka překladatelka
    March 20, 2010 v 18.46
    Dobrý den, nejsem feministka a klidně si "ová" dám, ale přecejen bych úplně nevylučovala možnost, že "ka" zní pejorativně také proto, že není "ová".
    IR
    Ivana Recmanová, studentka a lingvistka
    March 13, 2014 v 18.14
    Lingvistická kritika
    Ráda bych reagovala na několik chybných tvrzení, která tu zazněla:

    1. Přípona "-ová" neznačí majetek muže. Jedná se o derivační sufix, který tvoří z podstatného jména jméno přídavné (zelenina -> zeleninová). Existují příjmení, která tuto koncovku postrádají.

    2. Rody v češtině neodpovídají pohlaví označovaného a označení "mužský", "ženský" a "střední" je záležitost konvence. Například slovo "děvče" je rodu středního, o muži můžeme říci, že je bábovka nebo chudinka, "dítě" je rodu středního (a v plurálu dokonce ženského), kočka může označovat jak samce, tak samici, stůl, kámen, škola nebo svetr pohlaví nemají...
    Eva Hájková, penzistka
    March 13, 2014 v 19.19
    To je dobré, slečno Recmanová,
    vtáhnout do diskuse čtyři roky starý článek. Jestlipak ti, co pod ním tehdy diskutovali, ještě žijí?
    Já se lingvistickými tvrzeními zabývat nebudu, ale zaujala mě věta v závěru článku: "její vztah k ideologiím všeho druhu je mnohem podvratnější než u mužů, protože v nich nehledá potvrzení svého Já, nýbrž je bere za slovo".
    Zajímalo by mě, proč se vlastně některé ženy (jako například paní Semelová, o níž jsme nedávno diskutovali pod jiným článkem) identifikovaly s ideologií minulého režimu? Proč k ní proboha nezaujaly podvratný vztah?
    Jiří Kubička, psycholog
    March 13, 2014 v 19.45
    Nejsem si jist, že ženy vedou k volbě nepřechylovaného jména vždy nebo převážně feministické důvody. Dnes je u nás daleko víc lidí, kteří mají za manžela či manželku cizince nebo plánují v cizině pobývat, než kdykoliv jindy v minulosti. Řada cizojazyčných příjmení se těžko přechyluje, zní to divně, není jasné, jak se to má vyslovovat a skloňovat. Navíc jen u nás je jasné, že třeba Marek Marková mají stejné příjmení.

    Paní Recmanová má jistě pravdu v tom, že koncovka -ová není přivlastňovací. Ovšem u řadu příjmení je to tak, že základní bezpříznaková podoba příjmení je ta v mužském rodě, ženská je příznaková, odvozená.

    Příjmení "Marek" nemá mužskou koncovku, nemá koncovku žádnou. To vypadá, že mužská podoba označuje všechny lidi s tím příjmením, „Marková“ je pro ten zvláštní případ, kdy je nositelem toho příjmení žena.

    Na Islandu je každá žena „-dóttir“, dcera, každý muž „-son“, syn. To je pěkné řešení, nikdo není zvláštní případ a nikomu se nebere jeho genderová identita.
    Sdílet
    IR
    Ivana Recmanová, studentka a lingvistka
    March 13, 2014 v 21.16
    To, že je článek čtyři roky starý...
    ...jsem si nevšimla - za což se omlouvám - byl mi přeposlán další osobou, takže jsem usoudila, že jde o novinku.
    Eva Hájková, penzistka
    March 13, 2014 v 21.23
    Nemáte přece zač se omlouvat. Koneckonců není zakázáno diskutovat pod starými články.
    + Další komentáře