Dalo by se polemizovat s mnoha tezemi, ale zůstanu u dvou.
Čeština není feministický, ale mačistický jazyk. Koncovka v příjmení -ová není odlišení ženy, ale je to jazykový relikt, který ženy a dcery přiřazoval jejich mužským majitelům. Podobně paní doktorová je manželka pana doktora na rozdíl od doktorky. Ženská koncovka by pak měla být podle tohoto vzoru -ka, jako třeba Tožička... Navíc pokud jde o shodu podnětu s přísudkem, ženskou skupinu "oživí" pouze přítomnost muže, jinak zůstane neživotná s tvrdým y, neživotná jako hrnce na nichž vařily.
Vyrovnaný - inkluzivní jazyk, neznamená, že se zřekneme pojmů - jakkoli je to past řecké filosofie, které stejně naprostá většina lidí na této planetě nerozumí, ačkoli kvůli nim neustále umírají. Jde jen o to, abychom postupnou změnou jazykových paradigmat a forem dokázali, že sám jazyk bude usnadňovat vyjadřování úcty a společenství a ztěžovat rozdělování a dehonestaci.

Nemyslím si, že ostraňování mačistických a jiných reliktů z jazyka, je šťastná cesta. Tak by se dalo odstranit i samotné příjmení, protože původně ho používali jen měšťané, takže to je zase buržoazní relikt, a podobně to je s vykáním. Nejde o to, jak co vzniklo, ale jakou roli to hraje v současném užívání jazyka. Samotné zrušení tvrdého y ve shodě podmětu s přísudkem u ženského rodu by podle mne z nikoho většího feministu neudělalo. Spíš by to na feminismus vrhlo podobné světlo jako kdysi snahy o proletarizaci češtiny (tykání místo vykání, zrušení rozdílu y a i) na KSČ.

Netroufám si příliš se mísit do sporu, jen se domnívám, že autor netvrdí, že čeština je feministický jazyk,pouze to navrhuje jako imaginární řešení. Přípona "-ová" opravdu vyjadřuje označení vlastněného majetku, ale,Vámi navrhovaná (a logická) koncovka "-ka" by působila spíš pejorativně..V úctě Hauserka

Ale přátelé, já nechci měnit češtinu, jen jsem se pokoušel s trochou nadsázky ukázat, že naše řeč je diskriminační. A nechal bych spát komunisty, neboť ti ČJ neměnili tolik, jako obrozenci, nebo jako se mění v čase. Ať už rusizací, jak tomu bylo "několik let zpátky", nebo anglikanizací - víme "o čem to je". Zrovna bez těchto změn bych se obešel, i když tak mluví i dámy a páni z akademie.
Ale jsem rád, že se čeština zbavila degradujícího onikání. Takže se nechme překvapit, kam se vyvinou snahy po větší inkluzivitě - a spolu s Vámi doufám, že Tožička jednou nebude ženský tvar příjmení. Ale nechme se překvapit, vždyť jak pravil veliký Amos - Omnia spontes fluant...

Dobrý den, nejsem feministka a klidně si "ová" dám, ale přecejen bych úplně nevylučovala možnost, že "ka" zní pejorativně také proto, že není "ová".

Ráda bych reagovala na několik chybných tvrzení, která tu zazněla:

1. Přípona "-ová" neznačí majetek muže. Jedná se o derivační sufix, který tvoří z podstatného jména jméno přídavné (zelenina -> zeleninová). Existují příjmení, která tuto koncovku postrádají.

2. Rody v češtině neodpovídají pohlaví označovaného a označení "mužský", "ženský" a "střední" je záležitost konvence. Například slovo "děvče" je rodu středního, o muži můžeme říci, že je bábovka nebo chudinka, "dítě" je rodu středního (a v plurálu dokonce ženského), kočka může označovat jak samce, tak samici, stůl, kámen, škola nebo svetr pohlaví nemají...

vtáhnout do diskuse čtyři roky starý článek. Jestlipak ti, co pod ním tehdy diskutovali, ještě žijí?
Já se lingvistickými tvrzeními zabývat nebudu, ale zaujala mě věta v závěru článku: "její vztah k ideologiím všeho druhu je mnohem podvratnější než u mužů, protože v nich nehledá potvrzení svého Já, nýbrž je bere za slovo".
Zajímalo by mě, proč se vlastně některé ženy (jako například paní Semelová, o níž jsme nedávno diskutovali pod jiným článkem) identifikovaly s ideologií minulého režimu? Proč k ní proboha nezaujaly podvratný vztah?

Nejsem si jist, že ženy vedou k volbě nepřechylovaného jména vždy nebo převážně feministické důvody. Dnes je u nás daleko víc lidí, kteří mají za manžela či manželku cizince nebo plánují v cizině pobývat, než kdykoliv jindy v minulosti. Řada cizojazyčných příjmení se těžko přechyluje, zní to divně, není jasné, jak se to má vyslovovat a skloňovat. Navíc jen u nás je jasné, že třeba Marek Marková mají stejné příjmení.

Paní Recmanová má jistě pravdu v tom, že koncovka -ová není přivlastňovací. Ovšem u řadu příjmení je to tak, že základní bezpříznaková podoba příjmení je ta v mužském rodě, ženská je příznaková, odvozená.

Příjmení "Marek" nemá mužskou koncovku, nemá koncovku žádnou. To vypadá, že mužská podoba označuje všechny lidi s tím příjmením, „Marková“ je pro ten zvláštní případ, kdy je nositelem toho příjmení žena.

Na Islandu je každá žena „-dóttir“, dcera, každý muž „-son“, syn. To je pěkné řešení, nikdo není zvláštní případ a nikomu se nebere jeho genderová identita.
Sdílet

...jsem si nevšimla - za což se omlouvám - byl mi přeposlán další osobou, takže jsem usoudila, že jde o novinku.

Nemáte přece zač se omlouvat. Koneckonců není zakázáno diskutovat pod starými články.

Nevidím vůbec žádný důvod proč diskutovat jen o článcích, které vyšly tak nanejvýš před dvěmi týdny. Samozřejmě pokud se netýkají nějaké aktuální události. I u článků na obecná témata platí jakési nepsané pravidlo diskutovat o nich jen zatepla; to mi přijde naprosto nemyslné.

Může dojít k posunu převádajících názorů i v krátké době čtyř let, ale to je přece zajímavé. Třeba nepřechylování ženských příjmení se za tu dobu rozšířilo a je více akceptováno. Myslím si ale, že to není vlivem feminismu, ale proto, že přibývá lidí, kterým přechylování dělá z výše uvedených důvodů problémy.

Ano, měly by se vyhledávat starší články a diskutovat o nich. Už proto, že v diskusi bylo třeba opomenuto něco důležitého, co chtěl autor sdělit.

Ivanu Recmanovou jsem tituloval "paní Recmanová", protože si myslím, že oslovovat neprovdané dospělé ženy "slečno" je zvyk, od kterého se upouští. Není to zdvořilé, což je vidět na tom, že se neříká například "slečno doktorko" nebo "slečno ředitelko". Navíc je absurdní rozlišovat slečny a paní v kontextu, kdy nehraje žádnou roli, to jestli je ta osoba vdaná či ne a třeba se to ani neví.

V Rakousku je dokonce v úředním styku zakázáno používat oslovení "Fräulein", pokud nejde o dítě, v Německu se neužívá snad už vůbec, kromě snad nějakých starších lidí někde na venkově. "Fräulein" je ovšem zdrobnělina, takže ten důvod je pádnější.


(Slečna je myslím kontrakce slova "šlechtična", snad s nějakým vlivem slova "sličný", to asi paní Recmanová bude vědět přesněji.)

Tohle myslím není off-topic, spíš pokus o metalog (tedy dialog, který ilustruje sám sebe).

Nechci diskutovat o gramatice, ale "-ová" v ženském jméně mělo pochopitelně v sociální rovině význam přivlastnění -- Marková je prostě ta, co patří k Markovi, Markovic děti jsou děti, které patří k rodině Markových a Markovič byval Markův syn.
Jde o to, co to znamená "být někomu vlastní", k někomu patřit
-- může se tím vyjadřovat vlastnický nárok na ženu, dítě atd. obdobný vlastnickému nároku na otroka – to odpovídá patriarchální rodině s otcem, pánem domácnosti (pán po řecku despota)
-- a může se tím vyjadřovat pocit vzájemné sounáležitosti a spoluodpovědnosti, tak jako když použiji nesporně přivlastňovací zájméno a mluvím o "svém příteli, parťákovi" anebo o "své (to jest mé domovské) katedře či své Praze".

Převládal ovšem důraz na to první a žena musela svého času být něcí; a byl to malér, když nenašla toho, kdo by jí dal své jméno a ona zůstala pouhou "slečnou". A ta použitá, co už o ní nikdo moc nestál, se stigmatizovala nálepkou "vdova"; zvlášť v anglické literatuře se najde spousta situací, kdy sousedská pospolitost volá ženu, která tu nálepku dostatečně nezdůrazňuje v běžné komunikaci, docela drsně k pořádku.

Ale to už je historie, dneska je vlastně diskriminační ten mužský tvar; u ženy se připomíná, že patří do sounaležitosti několika blízkých lidí, že je s nimi spojena vzájemnou láskou a starostí (anebo se tím připomíná, že by to tak mělo být, ale alespoň to), muž zůstává ničí.

Pan Houba a pan Kroupa jdou spolu na oběd. Pan Houba si dá kroupovou polévku, pan Kroupa houbovou polévku. Teď je Houbova polévka kroupová, Kroupova polévka houbová.

"-ova" a "-ová" jsou skutečně různé přípony. S Ivanou Recmanovou bych se o lingvistice raději nepřel, myslím, že se v jiné diskusi zmiňovala, že nějaký jazkovědný obor studuje.

Ivaně Recmanové se omlouvám za nekorektní oslovení. Jsem strašně staromódní a netušila jsem, že oslovení "slečna" se už nepoužívá.
M. Profantovi: Znám jeden případ, kdy muž koncovkou svého jména dává najevo, že patří nějaké ženě. Bohužel jde jen o pohádkovou postavu - Drdova Zapomenutého čerta Trepifajksla. Když byl povolán zpátky do pekla, kde měl uvést své jméno, prohlásil, že je "Mates Plajznerčinej". Za to ho čerti vyobcovali (vždyť ta bába ho docela polidštila) a mohl se k ní vrátit.