V dnešních diskusích o společenském postavení žen se občas setkáme s tím, že stačí pojímat ženu stejně jako muže. Rozdíl mezi nimi se má vytratit. Žena se má stát stejně abstraktním nositelem práva jako jsou muži, a nemělo by se mluvit o ženách a mužích, ale o lidech. Takové odstranění rozdílů se pak vydává za nastolení rovnosti mezi nimi. Rozdíly jsou jenom výsledkem historických a kulturních nerovností v přístupu k ženám a mužům.

Adorno kdysi upozorňoval na to, že tato rovnost jako vymazání rozdílů se může vrátit jako bumerang. Jestliže se ideál rovnosti chápe tak, že to vede ke stejnosti, pak může přijít (neo)konzervativec a prohlásit, že jménem rozmanitosti musíme myšlenku rovnosti přehodnotit: Chceš rovnost, nebo rozmanitost?

Feministky a feministé se většinou snaží spojit obojí, prosazují rovnost mezi ženami a muži, a zároveň se ženu snaží nějak odlišit od prototypu ženy, který vytvořila patriarchální společnost. Tato snaha o rovnost i odlišnost však občas vede do slepé uličky.

Podívejme se na paradoxní vztah feminismu a češtiny. České feministky se pokoušejí odlišit od patriarchální civilizace také tím, že svá příjmení nepřechylují a nechávají je v mužském tvaru. Zde narážejí na problém, jak feminizovat jazyk, který je už sám feminizovaný, nebo jak to píše Pavel Eisner, je erotický (pokud možno rozlišuje mužský a ženský rod).

Feminismus v jazyce pak nemá jinou možnost, než ženu gramaticky odlišit tím, že ji defeminizuje, a místo ženského rodu začne používat rod mužský. Tak dospějeme k tomu, že kvůli „příznakovému“ odlišení muže a ženy, které má upozornit na sebevymezení ženy, se ženský rod zbaví své gramatické odlišnosti. Pokud se v češtině pokoušíme ženu odlišit, gramaticky ji připodobňujeme muži.

Mužské koncovky ženských příjmení však zároveň plní svůj účel v kontaktu s většinovou společností. Je to prostředek, jak vystoupit z většiny a projevit svou odlišnost. Proto je dnešní spor mezi odpůrkyněmi a zastánkyněmi koncovky -ová v zásadě neřešitelný. Její odpůrkyně vycházejí z toho, že vymazání -ová reálně odlišuje od ostatních, kdežto její zastánkyně poukazují na češtinu, v níž je toto odlišení dáno právě ženskou koncovkou.

Jediné řešení by snad bylo v tom, že by feministky a feministé začali zdůrazňovat, že čeština je feministický jazyk a ti, kteří jím mluví, praktikují feminismus, aniž si to uvědomují.

Ve feminismu jsou ovšem i mnohem radikálnější návrhy, jak na úrovni jazyka ženu odlišit. Luce Irigarayová navrhuje, aby se začalo s podvracením samotných principů „patriarchálního“ jazyka jako jsou dvoupólové protiklady (černý — bílý; dobrý — špatný). Místo tohoto mužského jazyka by měl vzniknout ženský jazyk, v němž by už nebyla typicky mužská zjednodušení, která se vnucují ženám. Byl by to jazyk, který se nedá shrnout do pojmů a v němž hraje hlavní roli představivost a mnohovrstevnatost, a nelze do něj zavést pevná pravidla.

Jak ale upozorňují některé feministické teoretičky, vystoupíme-li z patriarchální civilizace tímto způsobem, pak se dá jen těžko s touto civilizací zápasit. Jak vyjádřit politické požadavky a cíle jazykem, který se vzpírá pojmům a připomíná jazyk poezie?

Na druhé straně tu je konzervativní názor, že žena se odlišuje svou přirozeností. Existují „přirozené“ ženské vlastnosti jako je vnímavost, citovost, soucit. Ale tady platí to, co o tom píše Adorno, že takový ženský charakter je výtvorem mužské společnosti, která si potřebuje pěstovat svůj protipól. Ženství je ženám vnucováno. Říká to takto: „Žena, jež se cítí jakoby zraněná, když krvácí, ví o sobě víc než ta, jež si připadá jako květina, poněvadž se to jejímu muži hodí do krámu.“

Odlišnost ženy se však může vázat k něčemu úplně jinému než jsou její pozitivní vlastnosti nebo pokusy vystoupit z patriarchální civilizace. Není to nakonec tak, že žena se odlišuje právě tím, že nemá žádné vlastnosti, a k těm, které z různých důvodů přijímá za své, se chová, jako by nebyly její?

Lacanovými slovy, žena (jako soubor vlastností) neexistuje. To potom znamená, že její vztah k ideologiím všeho druhu je mnohem podvratnější než u mužů, protože v nich nehledá potvrzení svého Já, nýbrž je bere za slovo. Tím se však projevuje, že ideologie není schopna splnit, co slibuje, a ztrácí svou moc.