Po téměř dvou stech dnech ve Strakově akademii vybrala česká vláda kandidátku na eurokomisařku, kterou je současná ministryně pro místní rozvoj za ANO Věra Jourová. Největší debata se kupodivu nestrhla kolem toho, proč byla nominována až relativně pozdě, ani kolem její způsobilosti pro to nebo ono portfolio, ale kolem toho, že byla nominována jako žena.

Je to žena!

Poměrně zkratkovité rámování nominace Věry Jourové na eurokomisařku přejala v nějaké podobě snad všechna česká média. Prý je výhodnější volbou, než sociálnědemokratický kandidát Mertlík, protože je žena a budoucí předseda komise Jean-Claude Juncker minulý týden v Bruselu řekl premiéru Sobotkovi, že by jich chtěl mít v komisi minimálně devět z celkových dvaceti osmi komisařů, což je stávající stav. Mimo jiné i po prohlášení Martina Schulze, že parlament, jemuž předsedá, neposvětí takovou komisi, v níž bude žen méně.

Požadavek na větší genderovou vyváženost komise je v českém veřejném diskurzu něco natolik šokujícího, že minimálně vyrovnal, ale spíše zastínil debatu o tom, proč máme kandidátku na eurokomisařku až tak pozdě nebo pro která portfolia by byla nejvhodnější vzhledem ke své kvalifikaci. Koneckonců hned po jednání vlády, na kterém byla Jourová po poměrně dlouhých jednání nominována, se na tiskové konferenci preemptivně bránila právě argumentu, nakolik její nominaci ovlivnil fakt, že je žena.

↗

Věra Jourová podle Lenky Zlámalové není žádná aktivistická feministka, ale sympatická, přirozeně ženská, kultivovaná a elegantní dáma, která rozumí svému oboru a vládu příjemně oživuje. Foto web hnutí ANO

Jak poznamenala ve svém komentáři v Lidových novinách z úterý 22. července Kateřina Šafaříková, celá kauza kolem žen v komisi je poněkud trapná. Jak z pohledu nutnosti vlastní obhajoby žen, které musí dokazovat daleko více než muži, že na tom nebo onom místě nejsou jen pro své pohlaví, ale také z toho pohledu, že svět politiky stále není tak úplně schopen automaticky hledat vedle vhodných kandidátů i kandidátky.

Poměrně hezky to ilustruje i příklad českého ministerstva práce a sociálních věcí, do jehož čela se dostala Michaela Marksová-Tominová jako jedna z pěti kandidátek, které ale byly nominovány až dodatečně.

„Příjemné oživení“?

Paradoxně jeden z komentářů, které poměrně dobře ilustrují určitý velice kritický proud ve vnímání otázek žen v politice, napsala také žena — Lenka Zlámalová. Hned na začátku svého článku konstatuje, že je to právě „nepřirozené“ prosazování žen do vysokých pozic, které ženy poškozuje a schopné ženy zejména, ale že Jourová je naštěstí dostatečně uvědomělá, aby si tento „hendikep“ uvědomovala.

Sama Jourová přitom konstatovala, že ač není přílišnou zastánkyní kvót, připadá jí smysluplné, aby zastoupení žen bylo nějak regulováno, jelikož „ženský pohled a styl uvažování“ je v politice třeba.

Z hlediska vnímání žen a „ženské otázky“ v politice je ale nejpodstatnější tento odstavec textu Lenky Zlámalové: „Tady je potřeba říct, že Andrejovi Babišovi slouží ke cti, že obě ženy, které do kabinetu vyslal, nejsou na rozdíl od sociálně demokratické nominantky Michaely Marksové-Tominové, žádné aktivistické feministiky, ale sympatické, přirozeně ženské, kultivované a elegantní dámy, které rozumí svým oborům a vládu příjemně oživují. Dělají svou práci a aktivistickou agendou nikoho neobtěžují.“

Ponechám stranou protiklad mezi zřejmě neelegantními a nesympatickými feministkami (jak typické) a naopak příjemně ženskými dámami, které rozumí svým oborům. Zlámalová dost možná nevědomky odhaluje chápání žen v politice nikoliv jako něčeho žádoucího, přispívajícího k diverzitě v rozhodování a důležitého, ale jako „příjemného oživení“, tedy něčeho z definice spíše doplňkového než plnohodnotného.

Lenky Zlámalové se přirozeně můžeme ptát, jestli se i ona cítí být příjemným oživením v redakci Echa. Ať už by odpověděla jakkoliv, je zřejmé, že z hlediska rovných příležitostí v české společnosti stále převažuje poněkud patriarchální duch, který logicky nijak výrazně nepodporuje větší zapojení žen do rozhodování.

Zkušenosti a úskalí pro eurokomisařku

Věra Jourová je bezpochyby kandidátkou, u níž hraje gender roli až posledního kritéria. Trochu se zapomíná i na to, že ANO, které Jourovou vysílá, je součástí liberální frakce ALDE, která bude jistě chtít v komisi své zástupce, i když je až čtvrtá z hlediska velikosti po lidovcích (EPP), socialistech (S&D) a konzervativcích (ECR), nicméně tvoří neformálního člena koalice mezi lidovci a socialisty.

Pokud se podíváme na Jourovou optikou zkušeností, pak z hlediska preferovaného portfolia regionální politiky má více než solidní zkušenosti s evropskými fondy jako náměstkyně a ministryně, stejně tak by byla pravděpodobně schopná zastávat funkci komisařky pro dopravu či průmysl a podnikání.

V případě regionálního rozvoje může ale nastat problém v tom, že o portfoliu jedná už poměrně dlouhou dobu Rakousko, a i když není zvykem, aby to samé portfolio obsadila stejná země dvakrát po sobě, může dojít k výjimce. Samozřejmě určitou nevýhodou je i fakt, že Jourová byla nominována až relativně pozdě a tudíž nemohla začít plnohodnotná jednání o vhodném portfoliu. Stejně tak může situaci komplikovat fakt, že ČR je příjemcem dotací.

Kritici kvót a jiných regulací zastoupení mužů a žen v rozhodovacích pozicích často argumentují, že místo schopných mužů by se k moci dostaly neschopné ženy. Jejich zastánci naopak tvrdí, že jsou to právě podobné regulace, které nutí převážně mužský svět nejen politiky, ale i byznysu, ve kterém často nejsou zastoupeni ti nejschopnější, ale spíše ti s dobrými kontakty, aby se více otevíral schopným, leč často přehlíženým ženám.

Jak ukazuje i debata kolem Jourové, která je bezpochyby kompetentní kandidátkou, vyrovnávání příležitostí je něco, co minimálně část české veřejnosti velice dráždí a možná o to více, že, podobně jako v případě Marksové-Tominové, se jedná o nominaci kvalitní kandidátky až v druhém sledu.