Provokace zabrala, chtělo by se říct. Musím přiznat, že jsem po napsání drobného článku o ženách v politice nečekal, že následující diskuse mi nejen přinese řadu zajímavých argumentů a polemik, ale zejména, že mi dovolí více nahlédnout způsoby, jak se takovéto diskuse mohou vést. Nyní bych rád opět přispěl sám v poněkud obsáhlejší podobě v odpověď na argumenty, ale též v odpověď na formy a způsoby vedení diskuse pod mým původním textem.

Reakce, s nimiž jsem se setkal, by se daly pracovně rozdělit do dvou skupin — do jedné ty, které diskusi rozvíjejí třeba i kritikou a nesouhlasem (říkejme jim „konstruktivní“), do druhé ty, které diskusi víceméně utínají (říkejme jim „destruktivní“). Onou druhou skupinou začneme.

Bojovnost a stereotypybojovníků proti stereotypům

Mezi „destruktivní“ reakce bych vedle některých komentářů na facebookových profilech Deníku Referendum a mém osobním, kde byl článek vyvěšen, řadil zejména článek Johany Chylíkové, resp. jeho část (druhá je věnována jistému incidentu, který není předmětem naší diskuse). Autorka zde po uvedení citace jedné věty z mého původního článku vyvozuje, koho údajně obviňuji ze „sexismu“ — dle ní jsou to „lidé obeznámení se specifickými problémy tradičně diskriminovaných skupin“, či ti, kdo „trvají na validitě toho, že práce mužů a žen je jinak hodnocena (jak finančně, tak symbolicky)“ — ovšem s vlastním textem článku prakticky vůbec nepolemizuje. Autorka se s článkem vypořádala jednoduše tím, že si jej v duchu označila za nepřátelský a hlouběji se jím již nezabývala. 

Pominu fakt, že z textu článku nijak nevyplývá, že bych výše uvedené považoval za „sexisty“. Nepovažuji. Co mi připadá zajímavější, jsou dvě skutečnosti, které jsou typické nejen pro tento článek, ale pro celou tuto kategorii reakcí. Jejich autoři totiž nevedou polemiku, ale boj. Na článku kolegyně Chylíkové se to projevuje už samotným předpokladem, že se za mým textem skrývají úvahy o tom, kdo je „sexista“.

Ovšem toto můj text nijak neřeší, samotné slovo „sexismus“ či „sexista“ se v něm dokonce ani jednou neobjevuje, a rozhodně nebylo mou snahou (ani implicitně) obviňovat kohokoli z čehokoli. Nevnímám diskusi jako osobní konfrontaci „jedněch“ a „druhých“, kteří spolu bojují — můj článek nebyl nijak osobní (ani co do jednotlivců, ani co do skupin lidí). Mou snahou je polemizovat, nikoli bojovat. Ovšem mnoho diskutujících si diskusi už jinak než jako boj nedokáže představit — a samozřejmě očekávají, že tímto způsobem diskutují všichni (pročež kolegyně Chylíková mohla usuzovat, že i já chci někoho z něčeho osočit — ačkoli věřím, že při důslednějším čtení bez hledání mezi řádky něčeho, co tam není, by si tuto skutečnost uvědomila sama). 

S představou „boje“ se rozvíjí i druhý rys „destruktivních“ reakcí — totiž určité černobílé vidění světa a utváření vlastních stereotypů. Tyto reakce se nesou v duchu „buď jsi s námi (chápeš lidi jako rovné bytosti, jsi proti diskriminaci, uznáváš „faktor pohlaví“, chceš ženy v politice, chceš stejné zastoupení v reprezentacích, jsi pro kvóty), anebo jsi proti nám (jsi proti kvótám, nechceš rovné zastoupení v reprezentacích, nechceš ženy v politice, neuznáváš „faktor pohlaví“, nejsi proti diskriminaci, neuznáváš rovnost lidí)“ — buď anebo, jinou alternativu autoři těchto reakcí příliš nepřipouštějí. V rámci tohoto stereotypního černobílého myšlení například stačí odmítání kvót k zařazení do kategorie „šovinista“ a naopak vede k závěrům, že každý, kdo chce rovnost žen a mužů, musí přece zákonitě také podporovat kvóty. A diskuse není polemika, ale boj, v němž se předpokládá, že každý stojí na nějaké straně zákopů. A nepředkládáme si různé myšlenky, alternativy a ideje nad šálkem kávy či sklenkou vína, ale střílíme po sobě z pušek a děl.

Myslím, že velmi dobře ilustrativní je komentář na facebookovém profilu Deníku Referendum: „Zase jeden hypersofistikovaný a überintelektuální článek o tom, že ženy patří do kuchyně. Proč to autor nenapíše takhle, ale vynaloží neuvěřitelné množství času a energie na sepsání tohoto cancu, to je mi vážně záhadou.“ Odpověď zní — protože autor si nemyslí, že „ženy patří do kuchyně“, jen nechce vidět svět jednoduše a černobíle.A vzhledem k tomu, že v článku několikrát explicitně říká, že ženy a muži jsou si rovni, že ženy do politiky patří a že sám volil v prezidentských volbách Táňu Fischerovou, tak už neví, jak to má ještě zdůraznit…

Cíle, nebo prostředky ?

I s ohledem na výše uvedené si velmi cením poměrně velkého množství „konstruktivních“ reakcí, z nichž nejobsáhlejší jsou článek Karla Chlouby, článek Veroniky Šprincové a též komentář Ivany Recmanové (v diskusi pod mým článkem). Tyto reakce spojuje to, že skutečně pracují s textem mého článku — s něčím souhlasí, s něčím nesouhlasí, ale hlavně argumentují, a tím rozvíjejí diskusi. Musím zopakovat, že si velmi cením toho, že můj text těmto lidem stál nejen za přečtení, ale i za polemiku, a že si velmi vážím skutečnosti, že se stále ještě najde dost lidí, kteří se nezakopou na svých pozicích, ale kteří jsou ochotní diskutovat a konfrontovat myšlenky.