Článek Romana Šolce trpí řadou zkratových představ, se kterými je třeba se vypořádat, neboť zkreslují nejen problematiku diskriminace žen, ale problematiku diskriminace obecně.

Iluze o emancipačním hnutí a společnosti rovných

Nejlépe začít minulostí, neboť ta je pro přítomnost konstitutivní. Společnost nelze charakterizovat právním rámcem, není možné předpokládat, že diskriminace končí a začíná v liteře zákona. Velice pochybuji, že kolega Šolc objevil v dějinách nějaké emancipační hnutí, jehož záměrem by byla pouze legislativní úprava.

Cílem emancipačního hnutí nikdy nebyly pouze stejná práva, ale svobodný a rovný prostor pro rozvoj. V reálném světě je legislativní krok pouhým uznáním legitimity emancipačního boje mocí, nikoli však uznáním společenským. Ženství je přes antidiskriminační zákon a všeobecné volební právo nadále stigmatem, které uzavírá přístup žen do rozhodovacího procesu.

Předlohou pro širší právní rámec společnosti je značnou měrou nadále bílý muž. Stačí si přečíst některé analýzy dopadů právního uspořádání na ženy, například důchodové reformy či různých partií pracovního zákoníku.

Ve skutečném světě nemůžeme posuzovat přístup do politiky pouze podle práva na něj, musíme mít na paměti historický socio-ekonomický kontext. Rozhoduje-li se o pozicích na kandidátkách v pánských saunách, nemá smysl o nějaké rovnosti mluvit. Pokud naše úvahy mají empirický základ a nestojí čistě v rovině idejí neexistující rovnosti, zjišťujeme, že kritérium Fóra 50 % není zdaleka arbitrární.