O ženách v politice a de-emancipaci

Roman Šolc popisuje tři problémy, které spatřuje v aktivitách na podporu žen v politice. Domnívá se, že člověk nemá být posuzován podle svého pohlaví, ale podle svých názorů, schopností či charakteru.

_olc

Roman Šolc

30.05.2014 08:29

Související

V rámci předvolební kampaně k volbám do Evropského parlamentu se příležitostně opětovně objevilo téma „ženy v politice“. Zazněly výroky v duchu „proč nemají ženy polovinu v zastupitelských sborech, když tvoří polovinu populace“, Fórum 50 % pořádalo debaty žen-kandidátek, Strana zelených zdůrazňovala svůj systém „zipu“ při sestavování kandidátních listin apod.

Přestože to může působit poněkud provokativně, rád bych se pozastavil nad třemi problémy, které v těchto aktivitách spatřuji.

1) Problém první – výběr kritéria
První otázka, která mi vytane na mysl, když se diskutuje o zastoupení mužů a žen v politických orgánech, je „proč právě pohlaví?“. Proč právě pohlaví má být tím kritériem, podle něhož budeme posuzovat adekvátnost zastoupení reprezentantů?

Proč by to neměl být například věk? Tak aby věková struktura členů zastupitelských sborů korespondovala s věkovou strukturou populace. Nebo majetek? Třeba tak, aby počet zastupitelů z daných příjmových skupin odpovídal poměrnému počtu občanů s daným příjmem. Či národnost – každá národnost by mohla být reprezentována proporcionálně svému zastoupení v populaci. A mohli bychom pokračovat…

Proč bychom si tedy měli zvolit právě jedno z těchto možných kritérií a ostatní potlačit? Něco jiného by bylo, kdybychom se ocitli v situaci, že části občanů jsou na základě nějakého kritéria upírána politická práva.

Na podporu žen v politice zaznívají výroky v duchu „proč nemají ženy polovinu v zastupitelských sborech, když tvoří polovinu populace“. Repro Fórum 50%

V počátcích existence volebního práva hrála podstatnou roli výše majetku, ženy dlouho neměly volební právo vůbec – ale v takových situacích nyní již dlouho nejsme. Právě to bylo přeci cílem emancipace (a ženské emancipační hnutí z přelomu století je toho dobrým příkladem), aby měli stejná práva chudí i bohatí, muži i ženy, běloši i černoši… Všichni lidé se v tomto smyslu měli stát sobě rovnými „občany“, jejichž práva nejsou odvozována od žádných výše uvedených kritérií.

Ovšem ve chvíli, kdy jsme všichni „občany“, tedy jednou skupinou lidí se stejnými právy, s jednotnou reprezentací, tvořící jeden politický lid, je poněkud problematické uchopit jedno arbitrárně zvolené kritérium a skrze něj začít „občany“ dělit.

Ve chvíli, kdy namísto „občanů“ a „reprezentace občanů“ začneme rozlišovat na „muže“ a „reprezentaci mužů“ a „ženy“ a „reprezentaci žen“, popíráme vlastně výdobytek emancipace žen – tedy že na všechny občany z hlediska politických práv nahlížíme stejně, bez ohledu na jejich pohlaví.

2) Problém druhý – reprezentativnost vs. reprezentace
Druhým problémem, na který bych se rád zaměřil, je přinejmenším implicitně přítomný názor, že určitou skupinu občanů mohou (resp. mají) dobře reprezentovat pouze její příslušníci (v duchu apelu „ženy, volte ženy, protože jedině ženy mohou řádně hájit zájmy žen a vy jste přece ženy“, ale i v duchu samotné myšlenky, že mezi zastupiteli má být polovina žen právě proto, že v populaci je jich také polovina). Zde sice znovu narážíme na výše uvedené problémy volby kritérií a rozdělení „občanů“ do „skupin občanů“, nicméně pokračujme.

V duchu výše uvedené logiky můžeme dojít k závěru, že zastupitelské orgány mají být vlastně obrazem strukturované společnosti v malém měřítku (a můžeme uvažovat pohlaví, věk, národnost, profesi, vzdělání, místo bydliště…). Zastupitelský sbor by tak vlastně byl jistým reprezentativním vzorkem společnosti. Toto by ovšem znamenalo nové pojetí „demokracie založené na ideální reprezentativnosti“, oproti stávající „demokracii založené na reálné reprezentaci“.

Zastupitelský sbor by musel být sestavován expertně, tak aby byl skutečně reprezentativní, a každému občanovi by jeho pozicí ve společnosti byl vlastně předurčen jeho reprezentant (tedy představitel stejné společenské pozice). Zcela by ztratily smysl volby a vůbec princip reprezentace založené na svobodném rozhodnutí každého občané čistě na základě své vůle si zvolit svého reprezentanta.

3) Problém třetí – dvojí rovnost
Třetí problém se rovněž týká dichotomie jedince a skupiny a spočívá v otázce, které ze dvou možných chápání rovnosti má být upřednostněno. V okamžiku, kdy je pomocí různých mechanismů (např. kvót nebo zmíněného principu zipu) nastolována rovnost mezi skupinami „muži“ a „ženy“, je zvyšována nerovnost mezi jednotlivými muži a ženami jako jednotlivci.

Toto se pokusím ilustrovat následujícím příkladem. Představme si situaci, kdy máme ze sta mužů a žen vybrat dvacet nejlepších (např. pro kandidátní listinu) a to tak, aby ona vybraná dvacítka tvořila „zip“. Vybereme tedy deset nejlepších mužů a deset nejlepších žen, hodíme si korunou, zda bude první muž, či žena, a zipem sestavíme celou dvacítku. Z hlediska rovnosti skupin „muži“ a „ženy“ máme ideální stav.

Ovšem z hlediska jednotlivců tomu tak zdaleka být nemusí. Pokud bychom seřadili dvacítku pouze podle kvalit jednotlivců, mohlo by se stát, že bychom za sebe zařadili třeba dvě ženy (nebo muže). V případě zipu ale musí být takto schopné ženě (muži) předřazen méně schopný muž (žena), a to čistě na základě svého pohlaví. Podobně pokud bychom vybrali dvacet nejlepších jednotlivců ze sta bez ohledu na jejich pohlaví, mohli bychom získat např. čtrnáct žen a šest mužů, anebo třináct mužů a sedm žen.

Když ale trváme na pravidle 10+10, tak v prvním případě znevýhodníme čtyři ženy, ve druhém tři muže (přesněji čtyři „občany“, resp. tři „občany“, mezi stovkou „občanů“). Vzniká tak vlastně velmi silná nerovnost mezi lidmi, kdy jsou všichni primárně posuzováni na základě svého pohlaví a teprve sekundárně podle svých schopností.

Prezidentský dovětek
Osobně se domnívám, že člověk nemá být posuzován podle svého pohlaví, ale podle svých názorů, schopností či charakteru. Opačný přístup – směřující k diskriminaci, anebo naopak propagaci jednoho pohlaví – mi připadá poněkud zpátečnický. A pokud některé takové myšlenky rozvedeme důsledně, může nás to zavést i k paradoxním závěrům.

Pokusím se to ukázat na konkrétním příkladu prvních přímých prezidentských voleb v ČR. Otevřeně se hlásím k tomu, že jsem byl v prvním kole voličem Táni Fischerové – nikoli proto, že je to žena a já bych snad byl feminista, ale kvůli velkým sympatiím k jejím názorům a postojům.

Naopak zcela nejméně přijatelnou volbou pro mě byla Jana Bobošíková – opět nikoli proto, že je to žena a já bych snad byl šovinista, ale tentokrát kvůli hlubokým antipatiím vůči jejím názorům a postojům. Třetí kandidující ženu, Zuzanu Roithovou, jsem řadil kamsi doprostřed škály kandidátů. Osobně bych považoval zvolení Táni Fischerové za velký úspěch, zvolení Jany Bobošíkové za velkou katastrofu.

Pokud bych ale měl vzít vážně některá předvolební vyjádření např. z okruhu členek Fóra 50 % v duchu, že „bude úspěch, pokud bude zvolena žena, a ne muž“, pak by zvolení jedné nebo druhé dámy bylo vlastně víceméně rovnocenné (nebo přinejmenším lepší, nežli zvolení kteréhokoli z kandidujících mužů). „Podstatné“ kritérium (tedy ženské pohlaví) by bylo splněno a politické názory dotyčných zřejmě už tak podstatné nejsou…

Rád bych na tomto příkladu demonstroval, jak by důsledné uplatňování logiky primárního posuzování lidí podle pohlaví vedlo k zploštění a redukci spektra samotných výrazných osobností žen-političek s jejich různými schopnostmi a politickými postoji do jednorozměrné osy s pouhými dvěma hodnotami „muž žena“.

Dalo by se říci, že ti, kdo apelují „nevolte ženy proto, že jsou to ženy“, a ti, kdo apelují „volte ženy proto, že jsou to ženy“, uvažují vlastně stejným způsobem. Způsobem de-emancipačním, který boří koncept rovnoprávného „občanství“ a který chce, abychom na ženy („občany ženského pohlaví“) a muže („občany mužského pohlaví“) v politice nahlíželi odlišným způsobem, tedy nerovně.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Pátek, 30.Května 2014, 10:31:16

V mnoha věcech máte pravdu.

1) Je to tím, že žen (ve stranách) je hodně a dlouhodobě se hlásí o svá práva. Mladých lidí je ve stranách málo, tudíž se mohou jen obtížně hromadně bránit, nicméně v ČSSD existuje desetiprocentní kvóta pro mladé do 30 let z hlediska konferencí. Pohlaví (nebo spíš rod) je snadno zachytitelné, protože se píše do přihlášky. Národnostní nebo etnické menšiny se do přihlášky nepíší, takže zajistit např. vyrovnaný počet Romů na kandidátce je nemožné. Nebo třeba počet lidí s postižením, především neviditelným (kolik znáte politiků s autismem, depresí atd. - až teprve nedávno Pavel Bělobrádek oznámil, že má roztroušenou sklerózu). Být ženou a snažit se prosadit je IMHO jednodušší než se prosadit jako Rom nebo člověk s postižením (a je mi jasné, že se tyhle charakteristiky mohou prolínat).

2) Tohle vidím také jako problém, protože pro vyznavače druhé vlny feminismu je žena nějakým způsobem typická, nejen tím biologickým, jenomže se už dávno ukázalo, že je to překonané. Nicméně lidí s tímto názorem je stále dost, jednou z takových žen je např. Jindřiška Maršová, která Vítězslavu Jandákovi, když řekl, že ženy do politiky nepatří, protože tam přinášejí hysterii, oponovala, že ženy jsou důležité, protože řídí různé neziskovky. Já teda znám hodně žen, které nikoliv... Mimo jiné také tahle paní v jednom rozhovoru řekla, že ženy by byly dobré ministryně, pokud by řídily svůj rezort jako svoji domácnost.

Mě třeba to očekávání, že žena-politička bude řešit tzv. "ženské" věci, dost štve, protože se ode mě očekává, že se budu zabývat věcmi, o které se příliš nezajímám, např. o samoživitelství. Ne že bych si myslela, že to není důležité, ale nejsem na to expertka a mé zájmy leží jinde (školství, menšiny/rovné příležitosti, informační technologie). Nebylo by ale lepší, kdyby nám ženám byla dána skutečná svoboda, tj. abychom se mohly zabývat tím, co nás skutečně, jako jednotlivce, zajímá?

3) Parafráze mého oblíbeného výroku: Já bych všechna ta pořadí na kandidátkách zakázala. Sestavila bych nějakou vyrovnanou kandidátku, seřadila kandidáty podle abecedy a nechala voliče, ať si vyberou. Znamenalo by to, že by museli povinně kroužkovat, ale to je podle mě spíš přínosem.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čeho se pan Šolc bojí? Pátek, 30.Května 2014, 12:27:14

V politice je u nás méně žen než na počátku devadesátých let. Hrozí opravdu, že se do politiky pomocí pozitivní diskriminace dostanou nekvalifikované ženy a kvalifikovaní muži budou bez šance? Stalo se to někde ve světě, kde se kvóty uplatnily? Třeba ve Skandinávii? V Newyorské filharmonii před mnoha lety zavedli, že noví hráči jsou přijímáni bez znalosti genderu, hrají za plentou. Samozřejmě to vedlo k tomu, že je přijímáno víc žen. V politice to takto samozřejmě nejde.

Petr Litschmann - M.Žižkov

ad 3) Problém hodnocení Pátek, 30.Května 2014, 14:21:27

Článek otvírá poměrně široké téma. Zastavím se (zatím)pouze u bodu 2. Jednak je to jednodušší, jednak dnes neprší a do třetice to možná bude stačit.

Autor z politické praxe zipu (jako nástroje pro dosažení skupinové rovnosti) zavedené u některých stran vyvozuje vznik individuální nerovnosti. Zajímavý je i příklad, který dává: jak seřadit kandidáty - jednotlivé muže a ženy podle kvalit pro kandidaturu na kandidátce. Zdá se mi, že autor vychází z předpokladu, že známe exaktní pravidla jak tyto kvality nejlépe posoudit a známe i klíč k tomu, jak sestavit hodnotitelský tým, který to bude pískat. Předpokládám, že autor předpokládá, že v hodnotící komisi budou lidé (muži, ženy, možná eunuchové a intersexuání jedinci, děti asi ne(?)) ideálně vybraní, a hodnocení nebude nikterak sporné. Není mi sice jasné odkud by se taková ideální komise vzala, ale nechci to zbytečně komplikovat. Jenom mě zajímá, a na to bych se rád autora zeptal, kdo připraví pravidla pro hodnocení a jaké je složení lidí v té jeho zcela konkrétní ideální komisi (stačí třeba z hlediska poměru mužů-žen-0-popř.dětí).

V této souvislosti hodnocení kvalit lidí pro kandidátku je zajímavé, že jiný autor - vlastně teda autorka Válková ve svém také dnešním článku - http://denikreferendum.cz/clanek/18095-podej-ruce-uspechu - připomíná připodobnění volebních klání k soutěžení a sportovním utkáním. Rovněž je zajímavé, že v této oblasti lidské (sebe)organizace příliš nikomu nevadí, že různé skupiny lidí (muži-ženy-děti-dorost) nesoutěží o ta místa, z kterých mohou ovlivňovat chod vícero věcí a kterých se jinak nedostává, v jednom utkání - to je ale vedlejší. Za podstatný pokládám svůj předpoklad (spíše však adrenalinově hazardní tip), že výše zmínění autor s autorkou by se na způsobu hodnocení ani na hodnotitelském týmu spolu takúplně snadno nedomluvili.
(Pokud se (na mě) však nedomluvili už předem, rád bych doufal...)


Martin Profant - Praha 7

Starý dobrý Orwell Sobota, 31.Května 2014, 12:20:54

„Pomalu ztrácím trpělivost s lidmi, kteří zaměňují rovnost se stejností.“

Bohužel, k těm, se kterými Orwell pomalu ztrácel trpělivost se řadí i autor článku.
Ano, jsme si rovni ve svých politických právech. A někteří, protože nejsme stejní, tato svá práva uplatňují tak, že se slučují v politických stranách považujících za důležitou otázku: Zda je dobře -- a proč vůbec - když je v populaci o něco více žen než mužů, je tak málo žen v politické reprezentaci?
A rozhodli se, že to není dobře a že to souvisí s historicko-kulturní situací -- dospěli k názoru, že jde o jakýsi přežitek, který by přestal působit, pokud by se do parlamentu atd. jednou dostalo dostatečné množství žen. A stanovili si to jako politický cíl.
Řeči o dvojí rovnosti jsou tu absurdní, ti lidé se slučují dobrovolně, dobrovolně kandidují a dobrovolně přistoupili na princip zipu. Možná z různých důvodů, někteří pro výše uvedené přesvědčení, druzí v tom viděli dobrý volební tah pro politickou stranu v propadu. Tak či tak, na neporušené základě rovnosti zvýznamnili různost (ne-stejnost). A je na rozmanitosti mínění, jestliže dnes považují mnozí z nás za potřebné ve svém politickém jednání zvýznamnit právě různost pohlaví,
Formálně by bylo stejné, kdyby zelení zipovali místo podle pohlaví podle intervalu, do kterého by spadala výše IQ kandidáta či podle velikosti bot. Ale i tehdy platilo, že porušují elementární principy soudnosti, nikoli však občanskou rovnost.

Petra Hlaváčková - Brno

schopnosti Středa, 4.Června 2014, 09:05:2

Překvapuje mě autorovo přesvědčení, že muži působící v současné době ve vrcholných politických postech v ČR se tam dostávají jen na základě "svých názorů, schopností či charakteru". U žen by to ale podle něj mělo být vyžadováno.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.