V rámci předvolební kampaně k volbám do Evropského parlamentu se příležitostně opětovně objevilo téma „ženy v politice“. Zazněly výroky v duchu „proč nemají ženy polovinu v zastupitelských sborech, když tvoří polovinu populace“, Fórum 50 % pořádalo debaty žen-kandidátek, Strana zelených zdůrazňovala svůj systém „zipu“ při sestavování kandidátních listin apod.

Přestože to může působit poněkud provokativně, rád bych se pozastavil nad třemi problémy, které v těchto aktivitách spatřuji.

1)Problém první — výběr kritéria

První otázka, která mi vytane na mysl, když se diskutuje o zastoupení mužů a žen v politických orgánech, je „proč právě pohlaví?“. Proč právě pohlaví má být tím kritériem, podle něhož budeme posuzovat adekvátnost zastoupení reprezentantů?

Proč by to neměl být například věk? Tak aby věková struktura členů zastupitelských sborů korespondovala s věkovou strukturou populace. Nebo majetek? Třeba tak, aby počet zastupitelů z daných příjmových skupin odpovídal poměrnému počtu občanů s daným příjmem. Či národnost — každá národnost by mohla být reprezentována proporcionálně svému zastoupení v populaci. A mohli bychom pokračovat…

Proč bychom si tedy měli zvolit právě jedno z těchto možných kritérií a ostatní potlačit? Něco jiného by bylo, kdybychom se ocitli v situaci, že části občanů jsou na základě nějakého kritéria upírána politická práva.

↗

Na podporu žen v politice zaznívají výroky v duchu „proč nemají ženy polovinu v zastupitelských sborech, když tvoří polovinu populace“. Repro Fórum 50%

V počátcích existence volebního práva hrála podstatnou roli výše majetku, ženy dlouho neměly volební právo vůbec — ale v takových situacích nyní již dlouho nejsme. Právě to bylo přeci cílem emancipace (a ženské emancipační hnutí z přelomu století je toho dobrým příkladem), aby měli stejná práva chudí i bohatí, muži i ženy, běloši i černoši… Všichni lidé se v tomto smyslu měli stát sobě rovnými „občany“, jejichž práva nejsou odvozována od žádných výše uvedených kritérií.

Ovšem ve chvíli, kdy jsme všichni „občany“, tedy jednou skupinou lidí se stejnými právy, s jednotnou reprezentací, tvořící jeden politický lid, je poněkud problematické uchopit jedno arbitrárně zvolené kritérium a skrze něj začít „občany“ dělit.

Ve chvíli, kdy namísto „občanů“ a „reprezentace občanů“ začneme rozlišovat na „muže“ a „reprezentaci mužů“ a „ženy“ a „reprezentaci žen“, popíráme vlastně výdobytek emancipace žen — tedy že na všechny občany z hlediska politických práv nahlížíme stejně, bez ohledu na jejich pohlaví.

2)Problém druhý — reprezentativnost vs. reprezentace

Druhým problémem, na který bych se rád zaměřil, je přinejmenším implicitně přítomný názor, že určitou skupinu občanů mohou (resp. mají) dobře reprezentovat pouze její příslušníci (v duchu apelu „ženy, volte ženy, protože jedině ženy mohou řádně hájit zájmy žen a vy jste přece ženy“, ale i v duchu samotné myšlenky, že mezi zastupiteli má být polovina žen právě proto, že v populaci je jich také polovina). Zde sice znovu narážíme na výše uvedené problémy volby kritérií a rozdělení „občanů“ do „skupin občanů“, nicméně pokračujme.

V duchu výše uvedené logiky můžeme dojít k závěru, že zastupitelské orgány mají být vlastně obrazem strukturované společnosti v malém měřítku (a můžeme uvažovat pohlaví, věk, národnost, profesi, vzdělání, místo bydliště…). Zastupitelský sbor by tak vlastně byl jistým reprezentativním vzorkem společnosti. Toto by ovšem znamenalo nové pojetí „demokracie založené na ideální reprezentativnosti“, oproti stávající „demokracii založené na reálné reprezentaci“.

Zastupitelský sbor by musel být sestavován expertně, tak aby byl skutečně reprezentativní, a každému občanovi by jeho pozicí ve společnosti byl vlastně předurčen jeho reprezentant (tedy představitel stejné společenské pozice). Zcela by ztratily smysl volby a vůbec princip reprezentace založené na svobodném rozhodnutí každého občané čistě na základě své vůle si zvolit svého reprezentanta.

3)Problém třetí — dvojí rovnost

Třetí problém se rovněž týká dichotomie jedince a skupiny a spočívá v otázce, které ze dvou možných chápání rovnosti má být upřednostněno. V okamžiku, kdy je pomocí různých mechanismů (např. kvót nebo zmíněného principu zipu) nastolována rovnost mezi skupinami „muži“ a „ženy“, je zvyšována nerovnost mezi jednotlivými muži a ženami jako jednotlivci.

Toto se pokusím ilustrovat následujícím příkladem. Představme si situaci, kdy máme ze sta mužů a žen vybrat dvacet nejlepších (např. pro kandidátní listinu) a to tak, aby ona vybraná dvacítka tvořila „zip“. Vybereme tedy deset nejlepších mužů a deset nejlepších žen, hodíme si korunou, zda bude první muž, či žena, a zipem sestavíme celou dvacítku. Z hlediska rovnosti skupin „muži“ a „ženy“ máme ideální stav.

Ovšem z hlediska jednotlivců tomu tak zdaleka být nemusí. Pokud bychom seřadili dvacítku pouze podle kvalit jednotlivců, mohlo by se stát, že bychom za sebe zařadili třeba dvě ženy (nebo muže). V případě zipu ale musí být takto schopné ženě (muži) předřazen méně schopný muž (žena), a to čistě na základě svého pohlaví. Podobně pokud bychom vybrali dvacet nejlepších jednotlivců ze sta bez ohledu na jejich pohlaví, mohli bychom získat např. čtrnáct žen a šest mužů, anebo třináct mužů a sedm žen.

Když ale trváme na pravidle 10+10, tak v prvním případě znevýhodníme čtyři ženy, ve druhém tři muže (přesněji čtyři „občany“, resp. tři „občany“, mezi stovkou „občanů“). Vzniká tak vlastně velmi silná nerovnost mezi lidmi, kdy jsou všichni primárně posuzováni na základě svého pohlaví a teprve sekundárně podle svých schopností.

Prezidentský dovětek

Osobně se domnívám, že člověk nemá být posuzován podle svého pohlaví, ale podle svých názorů, schopností či charakteru. Opačný přístup — směřující k diskriminaci, anebo naopak propagaci jednoho pohlaví — mi připadá poněkud zpátečnický. A pokud některé takové myšlenky rozvedeme důsledně, může nás to zavést i k paradoxním závěrům.

Pokusím se to ukázat na konkrétním příkladu prvních přímých prezidentských voleb v ČR. Otevřeně se hlásím k tomu, že jsem byl v prvním kole voličem Táni Fischerové — nikoli proto, že je to žena a já bych snad byl feminista, ale kvůli velkým sympatiím k jejím názorům a postojům.

Naopak zcela nejméně přijatelnou volbou pro mě byla Jana Bobošíková — opět nikoli proto, že je to žena a já bych snad byl šovinista, ale tentokrát kvůli hlubokým antipatiím vůči jejím názorům a postojům. Třetí kandidující ženu, Zuzanu Roithovou, jsem řadil kamsi doprostřed škály kandidátů. Osobně bych považoval zvolení Táni Fischerové za velký úspěch, zvolení Jany Bobošíkové za velkou katastrofu.

Pokud bych ale měl vzít vážně některá předvolební vyjádření např. z okruhu členek Fóra 50 % v duchu, že „bude úspěch, pokud bude zvolena žena, a ne muž“, pak by zvolení jedné nebo druhé dámy bylo vlastně víceméně rovnocenné (nebo přinejmenším lepší, nežli zvolení kteréhokoli z kandidujících mužů). „Podstatné“ kritérium (tedy ženské pohlaví) by bylo splněno a politické názory dotyčných zřejmě už tak podstatné nejsou…

Rád bych na tomto příkladu demonstroval, jak by důsledné uplatňování logiky primárního posuzování lidí podle pohlaví vedlo k zploštění a redukci spektra samotných výrazných osobností žen-političek s jejich různými schopnostmi a politickými postoji do jednorozměrné osy s pouhými dvěma hodnotami „muž — žena“.

Dalo by se říci, že ti, kdo apelují „nevolte ženy proto, že jsou to ženy“, a ti, kdo apelují „volte ženy proto, že jsou to ženy“, uvažují vlastně stejným způsobem. Způsobem de-emancipačním, který boří koncept rovnoprávného „občanství“ a který chce, abychom na ženy („občany ženského pohlaví“) a muže („občany mužského pohlaví“) v politice nahlíželi odlišným způsobem, tedy nerovně.