Podej ruce úspěchu

Komentáře volebních výsledků přinášejí užitečnou inspiraci do praktického života. Vítězit – anebo alespoň být úspěšní – podle nich můžeme reálnému stavu navzdory.

Jako zoufale nesoutěživý typ celý život přemýšlím, jak se postavit k faktu, že ho dosud nelemují trofeje, diplomy, záznamy o překonaných setinách sekundy nebo počtu snědených párků v rohlíku. Už od školních let, nebo přesněji od doby, co jsem musela prvně klusat kolem ukrutně strašlivého atletického oválu, toho zdroje bolesti, stresu a ponížení, cítím potřebu uhnout z cesty každému, jehož sípání cítím v zátylku. Prosím pěkně, až po vás, říkala bych i dneska. Jenže jak na ty zářezy?

Řešením té prekérní situace může být amalgám blábolu, vytáčky a smyslu pro krajní optimismus, který přineslo v hojné míře volební zpravodajství tohoto týdne. Na výběr je zatím z několika variant, ale dá se předpokládat, že ještě nějaké špeky přibudou.

1. I stopové množství je, když se to tak vezme, celkem dost
„Piráti i zelení získali více než jednu jednadvacetinu hlasů, a proto by měli mít nárok na zisk mandátu,“ řekl v pondělí iDnes.cz pan Liška ze Strany zelených. No jistě! Podle této logiky se doporučuje postupovat i v boji o místa ve Sněmovně: koženou sesli a vlastní sadu barevných tlačítek člověku zajistí už půlprocento voličských hlasů. Za takových okolností snad budeme moci doufat i ve slavný návrat paní Bobošíkové, která asi volby do EP nezaznamenala, a to pak bude stačit, když ji bude volit celá naše ulice.

2. Očekával jsem méně než stopové množství, protože jste na mě oškliví, takže u mě dobrý
Nastavení očekávání je základ. Kdo přestřelí, pláče, opatrník může být jedině příjemně překvapen. Jiří Paroubek byl údajně se ziskem blížícím se jednomu procentu spokojený, protože se beztak stal obětí zmanipulovaných průzkumů a nepřízně jistých zájmových skupin, které s halapartnami stráží vchod do všech institucí, kam by pan Paroubek rád. Tuto metodu hodlám použít, až dokončím svou brilantní knihu a v jejím hodnocení se ocitnu v menšině. Třeba sama.

3. Kdo je tu nejmladší? Kdo je tu nejmladší?
Mládí a nedostatek zkušeností omluví ledasco. Své o tom ví i Tomio Okamura: „Jsme ze všech stran jednoznačně nejmladší, existujeme 11 měsíců. Nemáme zafixovaný elektorát. V květnu jsme podepsali změnu stanov, budeme nabírat další členy, aby nás nebylo jen devět.“ Otázku, jak dlouho je třeba takový elektorát fixovat, si již poněkolikáté klade několikátá mladá politická strana, která nejprve elektorát uhrane, ale jakmile obsadí bednu, tento se začne rozpačitě drbat na hlavě. Já si z toho beru odhodlání trvat si na tom, že když jsem jenom jedna a je mi jenom třicet, nemůžete ode mě očekávat, že... No prakticky nic, a to zejména tehdy, pokud selhu.

Stačí o kousek překročit 5 % a z včerejších extremistů je najednou zítřejší naděje české pravice. Foto Svobodni.cz

4. Vyhrát někdy stačí jenom trochu
Na rozdíl od exaktních věd, politika připouští i situace, kdy obsazení prvního místa neznamená, že si vítěz může vybrat z mandátů, náhrad či panen. Někdy se proto vítězství ani nevyplatí: stačí prostě postoupit z pozice legračního pitomy – ta je autorce dobře známá příkladně ze zmiňovaných atletických odvětví. Zatímco předvolební období se neslo ve znamení obviňování Svobodných ze zastávání extremistických pozic a pomluv, že si inženýr Mach po večerech svítí žárovkou do kelímku s pomazánkovým máslem, zisk jednoho křesla z nich mezi mnoha komentátory již v úterý udělal ideově konzistentní stranu s nadějí na vystřídání nemrtvé ODS. A tak to máme rádi: buďme marní, budeme úspěšní!

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.