Svoboda! Rovnost! …a co že bylo to třetí?
Roman ŠolcJak je na tom po 225 letech heslo Velké francouzské revoluce „Svoboda, rovnost, bratrství“? Nejvíc upozaděné je bratrství, které je ale klíčové pro vzájemný vztah svobody a rovnosti.
Letos uplyne právě 225 let od pádu pařížské Bastily — tedy od události, která se stala symbolem Velké francouzské revoluce. Symbolem revoluce se stalo i heslo „Liberté, égalité, fraternité“, tedy „Svoboda, rovnost, bratrství“. Tato trojice zůstala jako vyjádření základních pilířů lidské emancipace živá dodnes, ovšem zatímco svoboda a rovnost jsou předmětem mnoha diskusí i sporů, na bratrství se tak trochu pozapomnělo. Bohužel, neboť tato trojice může plnohodnotně existovat pouze pospolu.
Svoboda a rovnost dnes bývají mnohdy dávány do protikladu a takřka ztotožňovány se sporem politické pravice a levice, kdy pravice má klást důraz na respektování člověka jako svobodné bytosti, zatímco levice obhajovat rovné pozice lidí v rámci společnosti. Tento spor je zároveň oboustranně provázen přesvědčením, že aby jedno bylo plnohodnotněji uplatněno, druhé musí být společenskými mechanismy (tedy „zvenčí“) omezeno.
Obava z naprosté převahy pouze jedné z obou hodnot se může zdát oprávněná — na jedné straně hrozí hobbesovská džungle plná vzájemně bojujících egoistů, na druhé straně orwellovská šeď unifikovaných otroků. Je nezbytné, aby svoboda a rovnost byly přítomny pospolu. Svoboda bez rovnosti je svobodou pro vyvolené. Rovnost bez svobody je rovnost v nicotě.
Ovšem jak svobodu a rovnost skloubit? Předpokládanou cestou je mocenské řešení — společnost užívá svých mocenských mechanismů, aby svobodu a rovnost regulovala. Zde ovšem narážíme na jistý problém — takováto regulace vždy přichází k člověku „zvenčí“ a musí zde být kdosi, kdo onu moc třímá a kdo stanovuje prostor pro svobodu i pro rovnost.
Taková moc může mít mnoho podob — může nabývat podoby totalitního státu, který lidi znesvobodňuje a tlačí je do unifikované rovnosti, kterou ovšem sami autenticky necítí; ale může nabývat i podoby neoliberálního kultu boje, který v lidech pěstuje egoismus a vede ke svobodě ve vzájemné nenávisti. Samozřejmě zdaleka ne vždy dosáhne moc takto extrémní formy, nicméně prvek „vnucení zvenčí“ je přítomen stále — vždy je tu někdo nadřazený (nerovný), kdo znesvobodňuje…
Existuje tedy nějaká šance, jak svobodu a rovnost plnohodnotně uplatňovat zároveň? Domnívám se, že klíčem je právě onen třetí člen trojice — bratrství, onen pocit všelidské vzájemnosti a sounáležitosti. Právě zvnitřněná idea bratrství se může stát dobrovolným uvědomělým regulativem „zevnitř“ — pokud budeme vyznávat bratrství, můžeme vstupovat do rovných vztahů a zároveň si ponechat maximum svobody.
Autenticky zvnitřněné bratrství může vést k tomu, že člověk sám omezí svou svobodu, pokud by její uplatňování bylo ke škodě jinému člověku — ale činí tak, protože se sám svobodně rozhodl, nikoli na příkaz. A může vést také k tomu, že lidé, kteří spolu vstupují do interakce, ať by byli v sebevíce nerovném postavení, se zřeknou možnosti vytvořit asymetrický vztah, ale budou spolu jednat skutečně jako rovný s rovným — ale ne proto, že musí, ale protože se navzájem rovnými ve svém lidství skutečně cítí.
Všeobecně sdílená idea bratrství tak může umožnit, abychom si mohli být rovni přes všechnu různost povahy, životní historie i společenského postavení, a abychom mohli být zcela svobodní, a přesto se nestát egoisty.
Možná, že správná odpověď na otázku „svoboda, nebo rovnost?“ zní „bratrství“.