Komunismus je dnes již jen nestrávenou minulostí, která je používaná jako nástroj diskreditace v zostřujícím se politickém boji.

Ač je komunismus minulost, má stále aktuální význam. Mladí studenti masově volí pravici a jsou vychováváni k přesvědčení, že nerovnost mezi lidmi je přirozený stav. Komunismus, jako dědic radikálních proudů francouzské revoluce, byl založen na hodnotách rovnosti, svobody a bratrství. A k čemu to vedlo!? Všichni přece víme, jak se žilo za minulého režimu. A tak se společně s odporem k totalitní minulosti šíří pohrdání i těmito hodnotami. Společně s nimi se zdá být nenávratně zdiskreditován i onen věčný boj komunistů za mír a oslava tvořivé, společensky prospěšné práce.

Nejde tedy jen o hodnotový nihilismus, ale přímo o hodnotové obrácení, v němž je radikálně odmítnuta rovnost, stejně jako bratrství, a to ve jménu nadřazenosti úspěšných, tj. bohatých, mladých, zdravých a egoistických jedinců nad zbytkem společnosti. Svoboda je pak transformována do podoby, v níž znamená svobodu pro tuto novou elitu jít bezohledně za svým cílem. Místo solidarity utlačených a vyloučených nastupuje bezohlednost a kult síly.

Toto ještě není komplexní analýza motivace středních a nižších tříd. Mou snahou je nyní upozornit na fakt, že absence seriózní diskuse o komunistické totalitní minulosti přispívá k šíření mentality násilí, nesnášenlivosti a k celkové revitalizaci totalitarismu, i když nyní s pravicovou, fašizující nálepkou.

Tomuto neblahému vývoji napomáhá široce sdílené přesvědčení, že všichni víme, všichni rozumíme tomu, co se zde odehrálo mezi lety 1948 až 1989. Avšak nic není vzdálenějšího pravdě.

Pravice nás nyní přesvědčuje, že soukromé vlastnictví je onou posvátnou krávou, bez jejíhož uctívání není možná lidská svoboda a blahobyt společnosti. Poněkud kontradiktoricky dodává mantry o svobodném trhu, na němž konkurence mění soukromé zájmy, tj. úsilí o maximalizaci soukromého prospěchu, ve společné dobro.

Pozoruhodný rozpor. Ještě podtržený nutností ochrany trhu před koncentrací vlastnictví v rukou skutečně velkých vlastníků vyjádřenou například existencí antimonopolního úřadu. Jestliže je soukromé vlastnictví zdrojem dobra a základem lidské svobody, nač zákony proti kartelovým dohodám a monopolnímu ovládnutí trhu?

Není tomu spíše tak, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků, a o to tu jde, i když zahrneme do této kategorie i servisní firmy, všechny služby, finanční sektor, prostě vše kapitalistické, přináší dobro jen těmto vlastníkům? Úměrně své velikosti jim dává do rukou společenskou sílu, díky níž mohou maximalizovat svůj soukromý prospěch, a to jak přímo svou ekonomickou aktivitou, tak nepřímo, v případě velkých majetků, svým vlivem na politické strany a stát.

A je ona svoboda zaměstnance změnit svého zaměstnavatele stejná jako svoboda zaměstnavatele vyhodit z práce zaměstnance? Když přijde zaměstnanec o práci, může si najít práci u jiného zaměstnavatele, pokud práce je. Ale i v případě úspěchu nenajde nic jiného než starou známou hierarchii. Pokud se chce uživit, musí se podřídit moci vlastníka a jeho zástupců. Všichni se rodíme svobodní, ale všichni jsme v okovech. Jsme v okovech proto, že pro svou obživu jsme nuceni prodávat svou svobodu. Základním principem života v kapitalismu je proto prostituce.

K čertu se svobodou, když prostituce vynáší. To je náš problém. Zaměňujeme svobodu za životní úroveň a tvrdíme, že je to stále ta stejná svoboda. Ale žádná svoboda není možná tam, kde není rovnost mezi lidmi. Proto se stáváme jen lépe či hůře placenými lokaji.

A tak vidíme, že soukromé vlastnictví vytváří jen prostor pro uplatnění zájmů skutečně bohatých a nemá nic společného s naší svobodou. K té má nějaký vztah až konkurence, vzájemné oslabování soukromých vlastníků ve vzájemném boji o úspěch. Ale to je jen historická náhoda, nic, co by si soukromý vlastník přál, nic, co by vyplývalo z podstaty a smyslu jeho soukromého vlastnictví. Především však prostor svobody vytvářel boj utlačených, tlak zdola, jehož však dnes nejsme schopni.

Je-li soukromé vlastnictví dobrem, mělo by stačit samo o sobě, bez onoho podstatného omezení konkurencí. A stačilo by samo o sobě bez ještě podstatnějšího omezení bojem neprivilegovaných, nebohatých, prostě zaměstnanců.

Zkusme si představit, jak by takový svět, svět vlastnictví koncentrovaného v rukou nějaké malé vlastnické elity, fungoval. Po překonání prvotního údivu, šokující poznání: ale vždyť to velice dobře známe, v tomhle jsme žili po  mnoho let.

Stačí si uvědomit, že podstatou vlastnického vztahu je moc vlastníka nad předmětem jeho vlastnictví, jež vylučuje z jeho užívání ostatní lidi. V určitém zjednodušení můžeme říci, že je-li jen jeden vlastník (třebas skupinový), není nikdo, kdo by toto jeho právo omezoval. Soukromý vlastník je tedy ten, který může — má moc, zatímco ostatní bez jeho svolení nemohou používat a využívat předmět jeho vlastnictví. Pak se již jen stačí zeptat, kdo měl v tzv. reálném socialismu v rukou moc. V tomto případě je odpověď skutečně notoricky známa. Byla to početně malá privilegovaná skupina. A právě tato skupina byla reálným vlastníkem výrobních prostředků.

Vláda komunistické strany nad námi byla tedy založena na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a z hlediska své ekonomické podstaty a moci nad celou společností to byl pravicový režim.

Odtud ona absurdita doby. Antikomunisté vysmívající se levicovým ideálům a hodnotám rovnosti, svobody a všelidské solidarity sdílejí, aniž si to uvědomují, vlastní obsah, základní principy minulého režimu. Kolo dějin tak mění svůj vnější vzhled, od vnějšně levicového po pravicový, aby se otáčelo kolem stále stejného středu — moci privilegovaných elit nad většinou společnosti. Jednou chtějí vládnout pod praporem socialismu, jindy pod praporem kapitalismu, ale je to stále ta stejná písnička a ten stejný podvod na naivním publiku.

To, co se realizovalo v zemích tzv. socialistického tábora, nebyl proto žádný protosocialismus, ale protokapitalismus, který, jakmile dospěl, vyklubal se ze své „socialistické“ kukly ke své plné kapitalistické kráse.

Vyrovnání se s totalitní minulostí bude možné, jen když pochopíme, že jsme v listopadu 1989 udělali jen poloviční krok od útlaku ke svobodě. K dosažení skutečné svobody je nutné revitalizovat víru v socialismus a osvobodit ji od zátěže, kterou pro ni představuje její zneužití za vlády komunistických stran.