Multimilionář Fred Gratzon ve své knize Líná cesta k úspěchu napsal: „Nevěřím na práci, nikdy bych nemohl mít nějakou práci a popravdě, nikdy jsem o žádnou nestál. Prodat svou svobodu za něco tak triviálního, jako jsou peníze, pro mě znamenalo vždy absolutní agónii. Podle mě je tvrdá práce největší překážkou úspěchu.“

Gratzon je zakladatelem dvou úspěšných společností. Domnívám se, že jeho úspěch tkví hlavně v tom, že dokáže vymyslet a prodávat tak úspěšné produkty, jako je i ona zmíněná knížka o lenosti, která vede k úspěchu, slávě a bohatství. Nicméně jeho kniha mi připomíná slova starého středoškolského učitele mechaniky: „Pamatujte si, vy hejhulové, že práce je síla na dráze a né, jak jste si až dosud mysleli, že je to poslední zoufalý pokus člověka zajistit si živobytí.“

Mluvit o práci jako o něčem, co omezuje lidskou svobodu a brání lidem v jejich rozvoji, je v euro-americkém kontextu poněkud šokující. Zvláště pohoršující je to v rámci náboženských společenství, která navazují na protestantskou tradici. Právě odtud totiž étos tvrdé práce vzešel. Stalo se tak na Dodrechtském synodu roku 1618. Tam se hlavním dogmatem kalvinistů stalo učení o predestinaci, kde si své vyvolené vybírá definitivně Bůh sám. Problémem ovšem bylo, jak toto Boží vyvolení poznat. Nakonec se ustálilo, že Boží milost se pozná podle úspěšné práce a skromnosti.

Vidět v tvrdé práci cosi záslužného je tedy dost nová myšlenka. Po několik tisíc let rozvoje lidstva a v mnoha civilizacích dosud není práce jako taková vnímána jako nějaká ctnost. Pracují prostě ti, kterým nic jiného nezbývá. Pro vyšší stavy, šlechtu, klérus, politiky či vojáky byla práce ponižující činností určenou pro neschopný plebs. Ale ani plebs se nevěnoval práci s nějakým láskyplným a odhodlaným nasazením.

Z drážďanských středověkých kronik se dovídáme o učních, kteří stávkovali, když jim cechovní mistři chtěli prodloužit pracovní dobu z šesti na osm hodin. Romány George Sandové z francouzského venkova ukazují, že francouzští venkované z přelomu osmnáctého a devatenáctého století žádnou posedlostí prací netrpěli. Hlavně se rádi veselili, pořádali zábavy a vůbec vedli rušný společenský život.

Problém s prací nastává, když přichází průmyslová revoluce. Kapitalisté, kteří se chtěli bohatstvím vyrovnat vlastníkům půdy, otevřeli Pandořinu skřínku přidané hodnoty ― rozdělování peněz od skutečných výrobců k těm, kteří vlastnili kapitál a výrobní prostředky. Tento problém samozřejmě existoval již dávno před tím v podobě pronájmu a byl vázán na vlastnictví půdy, která byla najímána či spravována těmi, kteří na ní skutečně pracovali, zatímco vlastníci žili z pronájmu ― renty.