Volnem ke svobodě

Tvrdá práce je největší překážkou úspěchu. Osvobození od námezdní práce naopak vede k nárůstu tvořivosti a celospolečenskému rozvoji.

Foto11

Tomáš Tožička

18.04.2014 08:52

Související

Multimilionář Fred Gratzon ve své knize Líná cesta k úspěchu napsal: „Nevěřím na práci, nikdy bych nemohl mít nějakou práci a popravdě, nikdy jsem o žádnou nestál. Prodat svou svobodu za něco tak triviálního, jako jsou peníze, pro mě znamenalo vždy absolutní agónii. Podle mě je tvrdá práce největší překážkou úspěchu.

Gratzon je zakladatelem dvou úspěšných společností. Domnívám se, že jeho úspěch tkví hlavně v tom, že dokáže vymyslet a prodávat tak úspěšné produkty, jako je i ona zmíněná knížka o lenosti, která vede k úspěchu, slávě a bohatství. Nicméně jeho kniha mi připomíná slova starého středoškolského učitele mechaniky: „Pamatujte si, vy hejhulové, že práce je síla na dráze a né, jak jste si až dosud mysleli, že je to poslední zoufalý pokus člověka zajistit si živobytí.

Mluvit o práci jako o něčem, co omezuje lidskou svobodu a brání lidem v jejich rozvoji, je v euro-americkém kontextu poněkud šokující. Zvláště pohoršující je to v rámci náboženských společenství, která navazují na protestantskou tradici. Právě odtud totiž étos tvrdé práce vzešel. Stalo se tak na Dodrechtském synodu roku 1618. Tam se hlavním dogmatem kalvinistů stalo učení o predestinaci, kde si své vyvolené vybírá definitivně Bůh sám. Problémem ovšem bylo, jak toto Boží vyvolení poznat. Nakonec se ustálilo, že Boží milost se pozná podle úspěšné práce a skromnosti.

Vidět v tvrdé práci cosi záslužného je tedy dost nová myšlenka. Po několik tisíc let rozvoje lidstva a v mnoha civilizacích dosud není práce jako taková vnímána jako nějaká ctnost. Pracují prostě ti, kterým nic jiného nezbývá. Pro vyšší stavy, šlechtu, klérus, politiky či vojáky byla práce ponižující činností určenou pro neschopný plebs. Ale ani plebs se nevěnoval práci s nějakým láskyplným a odhodlaným nasazením.

Z drážďanských středověkých kronik se dovídáme o učních, kteří stávkovali, když jim cechovní mistři chtěli prodloužit pracovní dobu z šesti na osm hodin. Romány George Sandové z francouzského venkova ukazují, že francouzští venkované z přelomu osmnáctého a devatenáctého století žádnou posedlostí prací netrpěli. Hlavně se rádi veselili, pořádali zábavy a vůbec vedli rušný společenský život.

Problém s prací nastává, když přichází průmyslová revoluce. Kapitalisté, kteří se chtěli bohatstvím vyrovnat vlastníkům půdy, otevřeli Pandořinu skřínku přidané hodnoty ― rozdělování peněz od skutečných výrobců k těm, kteří vlastnili kapitál a výrobní prostředky. Tento problém samozřejmě existoval již dávno před tím v podobě pronájmu a byl vázán na vlastnictví půdy, která byla najímána či spravována těmi, kteří na ní skutečně pracovali, zatímco vlastníci žili z pronájmu ― renty.

Tradiční vlastníci půdy ― tedy šlechta – byli do jisté míry odpovědni i za péči o své poddané. Mnohdy ovšem nebylo o co stát. Proto se práce v průmyslu, v lákavých městech plných něčeho nového, stala symbolem pokroku a byla proklamována jako osvobození jednotlivce a oproštění se od zaostalých tradic. Průmyslová výroba jako přechod od řemeslnických dílen a manufaktur ovšem znamenala, že stále větší část zisku z produktu získával majitel, zatímco ti, kdo produkt skutečně vyráběli, měli stále méně. Inovace a racionalizace ― zavádění nových strojů ― tento proces zrychlovaly.

V devatenáctém století tento rozdíl ještě nebyl tak veliký. Dnes se dostáváme do situace, kdy rozdíly mezi majiteli nebo vrcholnými manažery a pracujícími dosahují starověkých rozdílů. V této situaci je samozřejmě tlak na étos práce pro vládnoucí ekonomicko-politický establishment klíčový. Je mnohem jednodušší mluvit o lenosti než o systémovém problému přerozdělení bohatství. Především toho obecného, které patří suverénovi (státu), a to znamená všemu lidu. Jedná se o občiny jako půda, voda, nerosty, tradiční postupy a tak dále.

Racionalizace dnes umožňuje enormní nezaměstnanost a ještě enormnější rozevírání nůžek mezi příjmy kapitálu a pracujícími. To vyhovuje samozřejmě držitelům kapitálu a také politickým stranám, jejichž sekretariáty jsou placeny z těchto peněz za udržování takových poměrů. Proto slyšíme v době krize z úst politiků hlavních stran ― zprava i zleva ― stále častěji výtky proti lenochům. Útok je nejlepší obrana.

Ukazuje se, že pro politiky je stále ještě mnohem snazší přesvědčit lidi, že málo pracují a jsou líní či neschopní, než se snažit přesvědčit své donátory, aby se se svými zaměstnanci spravedlivě dělili o zisk. O tom psal již ve třicátých letech filosof a matematik, nositel Nobelovy ceny za literaturu Bertrand Russell, ve svém eseji Chvála zahálky. Upozorňoval v něm na to, že pokrok skutečně umožňuje zahálku stále většímu množství lidí, bohužel naprostá většina je k tomuto „zahálení“ nucena. Jedná se o nezaměstnanost.

Russel uvádí hypotetický příklad firmy, vyrábějící špendlíky. Jejich cena je taková, že další zlevňování už nijak neovlivní jejich prodej. Co se stane, když přijde inovace, která za stejnou cenu zdvojnásobí produkci? Protože zlevňování nemá cenu, nabízí se prosté řešení, lidé budou pracovat za stejnou mzdu o polovinu méně... a zbytek času mohou věnovat tvořivé zahálce... Jenže to by se nestalo.

Devadesát let po Russellově článku je situace odlišná. Technologie je využita k tomu, aby byla propuštěna polovina lidí, a o zisk se rozdělí z větší části manažeři, z menší pak akcionáři. Proto jsme dnes svědky toho, jak raketově rostou rozdíly mezi platy běžných zaměstnanců a top manažerů (CEO).



Podle studie USA Today postavené na analýze dat Governance Metrics International vzrostly příjmy CEO v USA mezi lety 1978–2011 o 725 %, zatímco příjmy zaměstnanců o pouhých 5,7 %. Zatímco průměrný plat zaměstnanců překračovali CEO v roce 1978 26,5krát, v roce 2011 to již bylo průměrně 206krát, ale v některých firmách dokonce více než tisíckrát... Příjmová nerovnost je tak dle USA Today v USA větší, než byla v antickém Římě, a vyšší, než v Pákistánu či na Pobřeží slonoviny.

Matematické řešení zkrácení pracovní doby a radikálního omezení chudoby je prosté. Stačí omezit příjmy na desetinásobek (E. F. Schumacher) či dvacetinásobek (F. Hollande) nejnižších platů, omezit daňové úniky a korupci a zajistit spravedlivou planetární distribuci bohatství. Pak bude dostatek prostředků na to, aby si každý mohl dělat, co chtěl.

Zajisté bychom měli dost na to, aby bylo možno dopřát každému člověku příjem, který bude dostatečný k zajištění důstojného života. Lidé by se tím osvobodili od nutnosti přijmout každou námezdní práci, ke které je nutí nikoli jejich láska k práci, pracovitost či oddanost zaměstnavateli, ale jen a pouze prostá nezbytnost zajistit obživu sobě a případně i své rodině.

Kdyby měli možnost vymanit se z podřízenosti těm, kteří si je najímají, a mohli se svobodně rozhodnout, jakým způsobem se svým životem naloží, je nepochybné, že by to bylo ku prospěchu celé společnosti. Lidé by mohli plně rozvinout svůj talent, mohli by se podílet na komunitních projektech při zvelebování obce, mohli by pečovat o bližní, mohli by se připravovat na vlastní podnikání, či si zvyšovat vzdělání. Nebo by prostě mohli jen využívat volného času k zábavě, jak to dělala šlechta po celá staletí, či jak to dělá velká část establishmentu dodnes.

Samozřejmě se objeví ze strany takzvaných elit zděšená výtka, že obyčejní lidé nebudou vědět, co se svým časem. Že se budou bezcílně poflakovat a následně páchat kriminální činnost. Zajisté, na zahálku mají právo jen bohatí, jak to platilo vždy. Stejné námitky zněly proti zrušení otroctví, proti zrušení nevolnictví, proti zkracování pracovní doby...

Není pochyb, že mnoho lidí by rádo dělalo to, co dělá, kdyby jim zaměstnavatel dopřál důstojné podmínky a zaslouženou odměnu. Ale najednou by se ukázalo, že není dost uklízeček, není dost pokladních ani zdravotních sester. Naproti tomu by neubylo advokátů, manažerů či vysokého zdravotního personálu. Ale kdo ví. Možná, že i tihle lidé by pochopili, že v životě jsou důležitější věci, než vymýšlet finty na své bližní a tahat z nich peníze.

Umožnit lidem tvořivou zahálku otevírá prostor radostnému rodinnému životu i občanské participaci na společenských záležitostech. Námezdní práce lidskou svobodu omezuje. Z kreativních lidských bytostí dělá poslušné poskoky těch, kteří pracovat nemusí a domnívají se ― zatím oprávněně ― že za peníze si mohou koupit všechno. Nejen kniha extravagantního amerického multimilionáře, ale i historie nás učí, že tvrdá práce rozhodně není nositelkou štěstí a spokojenosti.

Potřebujeme volno, abychom mohli přemýšlet. Potřebujeme jen tak odpočívat a trávit čas s rodinou a přáteli. Navštěvovat hospůdky a stýkat se na veřejných prostranstvích. Mít čas přemýšlet o Bohu, nebo o tom, jak někdo může na něco takového vůbec myslet. Prostě stát se autentickými lidmi, nikoli jen kolečky ve strojku, který natahuje někdo jiný.

Je jasné, že tohle se vládnoucímu establishmentu nelíbilo a nelíbí. Volný čas je výsadou bohatství. Proto i ty, které systém k zahálce donutí nezaměstnaností, je třeba dostatečně šikanovat, aby neměli pocit, že se vlastně svým flákáním podobají politikům či zbohatlíkům. A to i přesto, že si mnozí na svou dávku v nezaměstnanosti šetřili mnoho let v rámci sociálního pojištění.

Zatím je ovšem problém, že sami námezdní pracující, svobodní zaměstnanci i živnostníci věří v étos práce. Nikoli ovšem v étos plodné a tvořivé práce, která přináší užitek, umožňuje rozvoj obce a sdílení hodnot. Nic takového. Ceněná práce je ta, která přinese co nejvíce peněz, a to i na úkor druhých. Práce je spojena s konkurencí a konkurence s bojem. Práce ovšem nemá smysl, pokud není spoluprací. Pokud není spojena vzájemnou solidaritou a podporou.

Aby se takovou stala, je třeba proměnit pracovní étos na étos volného času, setkávání a sdílení. Pokud námezdní práci nahradíme stroji, nic se nestane, budou-li plody produkce spravedlivě sdíleny. Pokud však přenecháme strojům či institucím péči o své blízké, o veřejný prostor, a dokonce i o vzájemnou komunikaci a politiku, přestaneme být lidmi. Budeme jen otrockými nástroji udržovanými při životě v zájmu těch, kteří si mohou dovolit zahálet a přesouvat práci na jiné. Heslem současnosti proto nemá být plná zaměstnanost. Naším cílem musí být více volného času pro každého.

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Samá pravda Pátek, 18.Dubna 2014, 17:27:36

Velmi pěkný článek plný samých pravd. Bez jednoho se ten žádoucí stav neobejde: bez zřeknutí se sobectví, bez touhy po hromadění majetku, bez skromnosti. Takovou změnu musí udělat každý sám v sobě. Čas velikonoční k tomu vybízí.
Jiří Vyleťal

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

I osmihodinová pracovní doba se nám vytrácí Neděle, 20.Dubna 2014, 10:35:27

Na Velký pátek jsem se pozdě večer vrátil z pracovní cesty, na kterou jsem odjížděl ve čtvrtek, a tak jsem nějaké dodatečné velikonoční nákupy vyřizoval na Bílou sobotu ráno v místním Albertu.

Dvě prodavačky si stěžovaly na to, že o Velikonocích doma nic nestihnou. Komentovaly jinou prodavačku, která zřejmě nepřišla. Shodly se, že to příště udělají taky tak: nepřijdou do práce a nebudou zvedat telefon.

Matr-avatar-dr

Martin Truhelka - Benešov

Toto je téma pro levici! Pondělí, 21.Dubna 2014, 13:09:32

Výtečný článek. Jen se obávám, že na to, aby se jeho téma mohlo stát předmětem reálné politické síly, kouká příliš daleko do budoucnosti.
Každopádně je zapotřebí o tom psát a mluvit, ať se ta budoucnost co nejdřív stane přítomností.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

To je zajímavé Pondělí, 21.Dubna 2014, 16:27:31

Docela nedávno mě taky napadlo, že by se mělo zrušit zaměstnanectví, stejně jako se předtím zrušilo otroctví a nevolnictví. Potřebuješ zaměstnance? Vezmi si ho za společníka a děl se s ním o to, co spolu vyděláte a vůbec o všechno.
Zároveň mě ovšem napadlo, stejně jako pana Truhelku, že je to příliš daleké předjímání budoucnosti. Vždyť se to vlastně blíží pravému komunismu. A může se snad do komunismu s takovými lidmi, jací dnes jsou?

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pondělí, 21.Dubna 2014, 21:26:57

Pracoval jsem pro jednoho majitele stavební firmy,nebyla to práce,ale spíše otročina za minimální mzdu.On si ale žil jako král a nevěděl,za co by ty peníze vyhodil o které nás obral.Můj kamarád mi ale tvrdil,že se člověk bez práce neobejde,že je nutná a že by ani nevěděl,co se svým životem počít,ještě že neříkal,že práce osvobozuje.On si nádení práci pro dnešní podnikatele představoval naivně,byl vysokoškolský profesor.Měl ale i spoustu jiných nesnesitelných názorů,třeba antikomunismus,musel jsem se s ním rozejít.

Matr-avatar-dr

Martin Truhelka - Benešov

Panuje v tomto směru na levici jednota? Úterý, 22.Dubna 2014, 06:59:35

Levice poměrně dlouho hledá téma, na kterém by se dokázala sjednotit, což ovšem často ztroskotává na ideologicky zabarvených pojmech jako je kapitalismus či socialismus. Článek Tomáše Tožičky je těchto pojmů prost, místo toho mluví o práci, volném čase a spravedlivém dělení.
Nemáme právě před sebou TO téma, které tak dlouho hledáme?

Aaaprofil

Saša Uhlová - Redaktorka a reportérka DR, Praha 3

téma pro levici? Úterý, 22.Dubna 2014, 09:55:41

Obávám se, že velká část levice je prací přímo posedlá, ale bylo by to hezké, kdyby se o tomto tématu začala uvažovat jinak.

Tomáš Tožička - Duchcov

Volno a jak na něj Úterý, 22.Dubna 2014, 15:28:29

Volno bylo pro levici tématem téměř dvě století. A teď by mělo být znovu. Pojí se s tím téma všeobecného základního příjmu, ale také otázka, kde na to vzít. A to by měla být další témata pro svobodomyslné politiky a aktivisty. Jde především o spravedlivý výběr daní a omezení daňových rájů i daňové optimalizace firem. A Eichlerův článek o omezení rozdílů ve mzdách dává další odpověď...

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Tomáši Tožičkovi - volno jako téma levice Úterý, 22.Dubna 2014, 20:20:5

Máte naprosto pravdu, volno bylo vždy tradiční téma levice a také to tak bylo v minulosti všeobecně vnímáno.

Připomenu text písně Richarda Strausse "Der Arbeitsmann" (Dělník či "muž práce") z roku 1899, na text Richarda Dehmela.

Wir haben ein Bett, wir haben ein Kind,
mein Weib!
Wir haben auch Arbeit, und gar zu zweit,
und haben die Sonne und Regen und Wind,
und uns fehlt nur eine Kleinigkeit,
um so frei zu sein, wie die Vögel sind:
nur Zeit.

Wenn wir Sonntags durch die Felder gehn,
mein Kind,
und über den Ähren weit und breit
das blaue Schwalbenvolk blitzen sehn,
o dann fehlt uns nicht das bißchen Kleid,
um so schön zu sein, wie die Vögel sind:
nur Zeit.

Nur Zeit! wir wittern Gewitterwind,
wir Volk.
Nur eine kleine Ewigkeit;
uns fehlt ja nichts, mein Weib, mein Kind,
als all das, was durch uns gedeiht,
um so [froh]1 zu sein, wie die Vögel sind:
nur Zeit.

Nemám teď čas to překládat, ale ten dělník říká, že má ženu, postel, práci, oblečení, jen čas mu chybí, ten nemá. Zajímavé je, že si Strauss, který asi měl k politické levici dost daleko, ten text vybral. Ta slova "Nur Zeit" - "jen čas" - jsou v té písni podána se vší naléhavostí, kterou hlas s klavírem umožňuje.


20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Úterý, 22.Dubna 2014, 20:29:8

No, ten dělník tam oslovuje svou ženu a mluví v plurálu, "máme dítě, máme,..atd, jen čas, ten nemáme"

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 07:00:22

v tomto článku snad není jediná nepravda a všem se snad trefuje do černého ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.