Chci přispět X

Chvála zapomenutého umění zahálky

Narůstající tempo v němž prožíváme své životy, nám nedovoluje oddávat se zahálce. Přitom se nejedná o lenost, nýbrž o nutnou regeneraci těla i ducha. Dnes již pomalu lze říci, že umění zahálet je ctnost. A vzácná.

Z nedávných svátků jsem si odnesl jedno cenné poučení. Došlo mi, že se z mého života poslední rok začalo vytrácet jedno vzácné umění lidského života – umění zahálet. Bolestně jsem si uvědomil, že bez tohoto umění chřadne můj umělecký i duchovní život, vysychá moje duše. Neoliberální bič nás natolik šlehá a svými šlehy spoutává, že nejsme schopni zahálet. Na vlastní kůži jsem poznal, že tento bič je sociálním darwinismem nejhrubšího zrna. Bojem o přežití. Zahálka, rozumíme-li správně tomuto archaickému slovu, je z podobného rodu jako meditace, erotika nebo smích. To vše jsou akty lidské suverenity, jimiž se člověk pozvedá nad úroveň pouhé účelnosti, otrockého přežívání, řečeno jazykem temného francouzského filosofa a mystika Georgese Bataille.

Když mě před mnoha lety svedla na scestí poezie, netušil jsem, jak obří snahu budu muset vynaložit, abych toto osudové postižení uhájil, abych se mohl této zahálčivé kratochvíli věnovat. Nerad si stěžuji a rozhodně si nemyslím, že by se můj úděl příliš odlišoval od jiných básníků počátku tohoto století. Zaznamenávám nicméně již několik let, že patologie výkonnosti pomalu, ale jistě prorůstá i do sfér, které zůstávaly tradičně oddělené od světa moci a peněz. Jak podivný a deformovaný jazyk tato hydra plodí.

Moji přátelé výtvarníci hovoří o projektech, aniž by si jen na okamžik uvědomili, že nejsou projektoví manažeři. Nezlobím se na ně, vím, že mají odlišný vztah k jazyku a že jsou v této jazykové hře pouhou hříčkou osudu. Co hůř, moji přátelé filosofové a teologové jsou nuceni akademickým provozem k takřka akrobatickým kouskům. Myšlenka, že by filosof nebo teolog své poslání realizoval při procházce krajinou, nepřichází úředníkům ducha na mysl. „Důvěřuji jen vychozeným myšlenkám,“ napsal Friedrich Nietzsche, jehož záliba v toulkách je pověstná.

Normy, které dnes musejí akademici plnit se v mnohém podobají pětiletce. Samotná představa, že existuje činnost rodící se z kontemplace či snění se jeví jako čiré a zoufalé bláznovství. Můj dobrý přítel malíř Mikuláš, který je ve svých dvaceti sedmi zdatným skeptikem, mi popisoval, jak vyděsil paní v bance tvrzením, že se živí jako umělec. Umělec byl v představách té dobré ženy vyhynulým dinosaurem, jehož trus chodíme obdivovat do muzea.

Pseudokalvínská morálka (ať si Max Weber říká co chce, v tomhle je Kalvín nevinně) pozdního kapitalismu má jasně stanovený rámec, do něhož se mnozí i při nejlepší snaze vejít nemohou. Na tom nic nezmění ani sám vševědoucí prezident. Dovolená dvojice bohů jsou výkon a po něm – jak jinak – zasloužený konzum, plytké plýtvání přírodními zdroji i tvůrčím potenciálem. Jediným povoleným tempem se stala zběsilost, možná i v srdci. V loňském roce jsem nejčastěji slyšel slovo nestíhám. Lapat po dechu a jen tak tak doběhnout maratón, to je náš rytmus. Má to i jiné roztodivné podoby.

Naše doba je zvláštním způsobem puritánská. Ne že bychom na internetu nemohli vyhledat ty nejpodivnější obrazy sexu, avšak ono tajemné božstvo vládnoucí milencům a filosofům se z našich měst, ulic a možná i postelí začalo vytrácet. Sexuální průmysl z podstaty věci nemůže být náhradou, protože zůstává především průmyslem. „Buď máš prachy, nebo koule,“ hlásal spisovatel Henry Miller, který si v Paříži bez jediného floka v kapse připadal jako nejšťastnější muž pod sluncem. A ani další oblast lidské suverenity nezůstala nedotčena. „Po faunech a vizích světců se nám nestýská,“ napsal veliký Ezra Pound.

Mnoho let se vzhledem ke svému spirituálnímu založení pohybuji v teologických a náboženských kruzích, tradičních i netradičních. Ještě teď mi divně hučí v uších, když si vzpomenu na rozhovor s dvěma evangelickými duchovními, kteří mě přesvědčovali, že církev potřebuje ze všeho nejvíce manažery. Aniž bych ignoroval fakt, že i klášter potřebuje dobrého ekonoma, jak řekl slavný průkopník mezináboženského dialogu otec Bede Griffits, namítl jsem, že církev potřebuje především Ducha. Oba mí společníci v rozhovoru se zatvářili, jako bych spadnul z hrozitánsky vysoké višně a přešli moji prostoduchou poznámku taktním mlčením.

Ani alternativní spirituální scéna se netváří přívětivěji. Skvělé nakladatelství Malvern, vydávající nesmírně kvalitní literaturu z oblasti hermetismu, alchymie a mystiky, přežívá zřejmě jen díky alchymickým kouskům nakladatele Jakuba Hlaváčka. Zato trh s esošrotem stagnaci nejeví. Šaman sem, šaman tam a je tu zážitek jak medvěd, pořádně naporcovaný. Varování duchovních učitelů mnohých tradic, že cílem spirituality není urvat si ten „svůj“ zážitek pro „sebe“, zůstává často jen zdvořilou mantrou na úvod, než začnou šustit bankovky a čakry se lusknutím prstů samy otevírají.

Jsou to právě sváteční dny, které upomínají na jinou dimenzi existence, než je svět zisku a účelu. Miluji židovskou spiritualitu šabatu – dne odpočinku. Když jsem před několika lety pobýval v Jeruzalémě, učarovalo mi blažené ticho šabatu. Fascinovaně jsem bloumal ulicemi, v nichž se neproháněla auta a v nichž umlkl i jindy tak příjemný trhovecký šum. Svět se před mýma očima obnovoval. Ponořen do nicnedělání konečně nabýval smyslu, na povrch vyplouval tajemný Stvořitelův záměr, slavnost stvoření. Někomu mohou důsledná nařízení, jenž judaismus uplatňuje, připadat poněkud pitoreskní, avšak nesou hluboký a posvátný smysl. Upomínají nás na nutnost spočinutí, zastavení, zbrzdění našich triumfalistických, falocentrických snah, naší zpupné a v posledku i zoufalé touhy přemoci vlastními díly smrt.

I jiné duchovní tradice znají význam ne-činění, ne-konání, odpočinutí, svaté zahálky. Tomáš Akvinský kdesi definuje lenost jako nečinění toho, co je dobré. Doktor katolické víry neváže naše konání na účelovost a zisk, ale na dobro, na kvalitu činů. Zřejmě by se podivoval světu, ve kterém básník nemůže snít, vizuální umělec žasnout nad barvami a tvary a mystik se modlit a myslitel přemítat.

Musím s hořkostí a studem doznat, že si na počátku roku 2010 připadám v umění zahálky jako neopeřené kuře. Zrovna včera mi jedna dobrá přítelkyně vyčetla, že jsem si s ní dlouho nepovídal o poezii. Její výtka byla poněkud nespravedlivá, vzhledem k tomu, že jsme se setkali na jednu hodinu v přesně vymezeném čase, který určila. Poslušni zákonů přežití jsme pak oba rychle spěchali za svými pracovními povinnostmi. Přesto ji trápí totéž, co mne. Obvykle si do nového roku nedávám žádné předsevzetí, ale letos jsem se rozhodl více ztrácet čas. Vypínat si mobil, zapomínat hodiny, více bloudit a bloumat, třeba i v temném hvozdu, slastně lenošit na pohovce a číst si jen tak pro radost. Zahalit se do vábivých záhybů zahálky života.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Čtvrtek, 7.Ledna 2010, 06:34:5

Konečně měl někdo odvahu demaskovat ten zdánlivě počestný étos práce, píle, tempa, výkonu a ukázat jaká devastace člověka a přírody s tím je spojena. Díky autorovi, že to udělal elegantně, s erudicí a svěže.

Martin Raus - Praha 10

Pátek, 8.Ledna 2010, 23:01:27

Radost z hravosti, ze schopnosti vychutnávat zahálku i radost z poznávání, které není podřízeno povinnosti ani praktické využitelnosti, vyjádřil již v roce 1935 Bertrand Russell v knize “In Praise of Idleness” – vřele doporučuji k přečtení a autorovi děkuji za výborný článek.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.