V mnoha věcech máte pravdu.

1) Je to tím, že žen (ve stranách) je hodně a dlouhodobě se hlásí o svá práva. Mladých lidí je ve stranách málo, tudíž se mohou jen obtížně hromadně bránit, nicméně v ČSSD existuje desetiprocentní kvóta pro mladé do 30 let z hlediska konferencí. Pohlaví (nebo spíš rod) je snadno zachytitelné, protože se píše do přihlášky. Národnostní nebo etnické menšiny se do přihlášky nepíší, takže zajistit např. vyrovnaný počet Romů na kandidátce je nemožné. Nebo třeba počet lidí s postižením, především neviditelným (kolik znáte politiků s autismem, depresí atd. - až teprve nedávno Pavel Bělobrádek oznámil, že má roztroušenou sklerózu). Být ženou a snažit se prosadit je IMHO jednodušší než se prosadit jako Rom nebo člověk s postižením (a je mi jasné, že se tyhle charakteristiky mohou prolínat).

2) Tohle vidím také jako problém, protože pro vyznavače druhé vlny feminismu je žena nějakým způsobem typická, nejen tím biologickým, jenomže se už dávno ukázalo, že je to překonané. Nicméně lidí s tímto názorem je stále dost, jednou z takových žen je např. Jindřiška Maršová, která Vítězslavu Jandákovi, když řekl, že ženy do politiky nepatří, protože tam přinášejí hysterii, oponovala, že ženy jsou důležité, protože řídí různé neziskovky. Já teda znám hodně žen, které nikoliv... Mimo jiné také tahle paní v jednom rozhovoru řekla, že ženy by byly dobré ministryně, pokud by řídily svůj rezort jako svoji domácnost.

Mě třeba to očekávání, že žena-politička bude řešit tzv. "ženské" věci, dost štve, protože se ode mě očekává, že se budu zabývat věcmi, o které se příliš nezajímám, např. o samoživitelství. Ne že bych si myslela, že to není důležité, ale nejsem na to expertka a mé zájmy leží jinde (školství, menšiny/rovné příležitosti, informační technologie). Nebylo by ale lepší, kdyby nám ženám byla dána skutečná svoboda, tj. abychom se mohly zabývat tím, co nás skutečně, jako jednotlivce, zajímá?

3) Parafráze mého oblíbeného výroku: Já bych všechna ta pořadí na kandidátkách zakázala. Sestavila bych nějakou vyrovnanou kandidátku, seřadila kandidáty podle abecedy a nechala voliče, ať si vyberou. Znamenalo by to, že by museli povinně kroužkovat, ale to je podle mě spíš přínosem.

V politice je u nás méně žen než na počátku devadesátých let. Hrozí opravdu, že se do politiky pomocí pozitivní diskriminace dostanou nekvalifikované ženy a kvalifikovaní muži budou bez šance? Stalo se to někde ve světě, kde se kvóty uplatnily? Třeba ve Skandinávii? V Newyorské filharmonii před mnoha lety zavedli, že noví hráči jsou přijímáni bez znalosti genderu, hrají za plentou. Samozřejmě to vedlo k tomu, že je přijímáno víc žen. V politice to takto samozřejmě nejde.

Článek otvírá poměrně široké téma. Zastavím se (zatím)pouze u bodu 2. Jednak je to jednodušší, jednak dnes neprší a do třetice to možná bude stačit.

Autor z politické praxe zipu (jako nástroje pro dosažení skupinové rovnosti) zavedené u některých stran vyvozuje vznik individuální nerovnosti. Zajímavý je i příklad, který dává: jak seřadit kandidáty - jednotlivé muže a ženy podle kvalit pro kandidaturu na kandidátce. Zdá se mi, že autor vychází z předpokladu, že známe exaktní pravidla jak tyto kvality nejlépe posoudit a známe i klíč k tomu, jak sestavit hodnotitelský tým, který to bude pískat. Předpokládám, že autor předpokládá, že v hodnotící komisi budou lidé (muži, ženy, možná eunuchové a intersexuání jedinci, děti asi ne(?)) ideálně vybraní, a hodnocení nebude nikterak sporné. Není mi sice jasné odkud by se taková ideální komise vzala, ale nechci to zbytečně komplikovat. Jenom mě zajímá, a na to bych se rád autora zeptal, kdo připraví pravidla pro hodnocení a jaké je složení lidí v té jeho zcela konkrétní ideální komisi (stačí třeba z hlediska poměru mužů-žen-0-popř.dětí).

V této souvislosti hodnocení kvalit lidí pro kandidátku je zajímavé, že jiný autor - vlastně teda autorka Válková ve svém také dnešním článku - http://denikreferendum.cz/clanek/18095-podej-ruce-uspechu - připomíná připodobnění volebních klání k soutěžení a sportovním utkáním. Rovněž je zajímavé, že v této oblasti lidské (sebe)organizace příliš nikomu nevadí, že různé skupiny lidí (muži-ženy-děti-dorost) nesoutěží o ta místa, z kterých mohou ovlivňovat chod vícero věcí a kterých se jinak nedostává, v jednom utkání - to je ale vedlejší. Za podstatný pokládám svůj předpoklad (spíše však adrenalinově hazardní tip), že výše zmínění autor s autorkou by se na způsobu hodnocení ani na hodnotitelském týmu spolu takúplně snadno nedomluvili.
(Pokud se (na mě) však nedomluvili už předem, rád bych doufal...)

„Pomalu ztrácím trpělivost s lidmi, kteří zaměňují rovnost se stejností.“

Bohužel, k těm, se kterými Orwell pomalu ztrácel trpělivost se řadí i autor článku.
Ano, jsme si rovni ve svých politických právech. A někteří, protože nejsme stejní, tato svá práva uplatňují tak, že se slučují v politických stranách považujících za důležitou otázku: Zda je dobře -- a proč vůbec - když je v populaci o něco více žen než mužů, je tak málo žen v politické reprezentaci?
A rozhodli se, že to není dobře a že to souvisí s historicko-kulturní situací -- dospěli k názoru, že jde o jakýsi přežitek, který by přestal působit, pokud by se do parlamentu atd. jednou dostalo dostatečné množství žen. A stanovili si to jako politický cíl.
Řeči o dvojí rovnosti jsou tu absurdní, ti lidé se slučují dobrovolně, dobrovolně kandidují a dobrovolně přistoupili na princip zipu. Možná z různých důvodů, někteří pro výše uvedené přesvědčení, druzí v tom viděli dobrý volební tah pro politickou stranu v propadu. Tak či tak, na neporušené základě rovnosti zvýznamnili různost (ne-stejnost). A je na rozmanitosti mínění, jestliže dnes považují mnozí z nás za potřebné ve svém politickém jednání zvýznamnit právě různost pohlaví,
Formálně by bylo stejné, kdyby zelení zipovali místo podle pohlaví podle intervalu, do kterého by spadala výše IQ kandidáta či podle velikosti bot. Ale i tehdy platilo, že porušují elementární principy soudnosti, nikoli však občanskou rovnost.