Kladení otázek do pondělního Hyde Parku, ve kterém vystoupila ředitelka Gender Studies Helena Skálová, se rychle proměnilo v nenávistný antifeministický flame, Komerční banka přišla s další trapně sexistickou reklamou, která rozzlobila podnikatelky z agentury Butterflies&Hurricanes natolik, že se rozhodly od ní odejít, a na návrat Mezinárodního dne žen do kalendáře české společnosti v podání České televize poukazují zvýšené tržby obchodníků s květinami, ale i cukrovinkami nebo plyšáky.

V posledních týdnu se na celé škále příkladů zas a znova ukázalo, v jakém stavu je česká debata o ženských právech, aktivismu i feminismu. Ta pochopitelně ovlivňuje i českou feministickou scénu jako takovou.

Ženy, které nenávidí muže?

Podle mnohých reakcí, které se tu a tam ve veřejné debatě vyskytují, by se mohlo zdát, že obraz české feministky se podobá obrazu pohádkové zlé čarodějnice. I pro mnoho poměrně vzdělaných a inteligentních lidí je feministka automaticky spojená s určitou nenávistí nebo dokonce ponižováním mužů.

Jako důkaz pak slouží na straně jedné údajné žaloby či nadávky, které se mužům dostává od amerických žen, když jim podrží dveře, a na straně druhé pak výňatky z provolání radikálního lesbického feminismu, které označují i soulož s mužem za násilí. Co na tom, že už si nikdo nedohledá kontext — radikální lesbický feminismus mimo jiné reagoval i na netrestnost znásilnění v dané době.

Český mainstreamový feminismus přitom dle mého soudu už nemá před nařčením, že je namířen proti mužům, kam ustupovat. Představitelky velkých neziskovek, které se tématu genderu a rovných příležitostí věnují, musí už nyní do omrzení opakovat mantru o tom, že opravdu nechtějí škodit mužům, pokud se snaží pomáhat ženám překonat určité nerovnosti zejména na pracovním trhu a že jsou to vlastně i muži, kterým genderové stereotypy škodí.

Svým způsobem se jako paradoxní může jevit, že to jsou právě nejtvrdší oponentky feminismů v jeho různých, i když nejčastěji té karikované, verzích, které se často uchylují k paušálním tvrzením o tom, „jak jsou chlapi hrozný a neschopný, jak pořád myslí jen na sex“, případným sekýrováním na podobné téma. Pochopitelně je možné, že je určité části společnosti taková role jasně vymezující paušalizace příjemnější, než, byť velmi pozvolné, proměny tradičního genderového dělení rolí.

Past neoliberalismu

To, do čeho současný mainstreamový feminismus může spadnout, částečně popsala ve svém textu Feminismus, kapitalismus a lest dějin americká kritická teoretička Nancy Fraser. Velmi dobrým příkladem jsou flexibilní úvazky a vůbec odklon od klasických, nyní je nazýváme plnohodnotnými, forem pracovních úvazků.

Původní myšlenka byla pochopitelně velmi progresivní — jiné formy pracovních úvazků než „od —do“ samozřejmě teoreticky daleko spíše vyhovovaly těm lidem, pro něž by byl právě například soukromý a pracovní život jinak problematicky sladitelný. Flexibilizace, stejně jako možnost žen pracovat na rodičovské dovolené na pracovní úvazek, se nicméně nakonec nezřídka obrací proti nim samotným, a pak na obecné rovině proti zaměstnancům jako takovým, kdy se tzv. flexibilní forma práce stane normou a vede k prekarizaci.

Prekarizová práce, která je částečně důsledkem právě touhy po flexibilitě, se přitom zase daleko spíše dotkne žen, které obecně vydělávají méně peněz, než jejich mužští kolegové a to jak v případě vertikální, tak horizontální segregace trhu práce (tedy jak fenoménu nízkého počtu žen na vyšších a tudíž lépe placených pozicích, tak i obecná charakteristika některých odvětví jako feminizovaných a často i ne tak dobře financovaných).

Poměrně zajímavé je se z hlediska neoliberalismu a logiky individualismu podívat i na fenomén firemních školek — na straně jedné představují vítanou příležitost pro matky, aby se mohly zapojit na/po rodičovské opět do práce a nemusely zároveň řešit, kdo bude jejich dítko hlídat, na straně druhé nicméně představují další krok k legitimizaci privatizace až doposud veřejných služeb.

Je totiž otázkou, nakolik by právě masivní rozšíření tohoto a dalších „nesystematických“ řešení nedostatku míst v předškolní péči přispělo k možnému úpadku veřejných školek jako standardu dostupného pro všechny.

O ženských tématech mluví muži

Lze si toho všimnout v internetových diskusích, ale nejen v nich — k tématům, která se týkají rovných příležitostí, případně „čistě ženských“ (a to nechce esencializovat) otázek, se velmi často vyjadřuje daleko více mužů, než žen.

Možná je to tím, že obecně více diskutují na takových fórech, možná je to tím, že se u nich projevuje podvědomá obava ze zvrácení statusu quo, ve kterém přece jen stále mají v některých aspektech výhodnější postavení. Nyní pominu fakt, že právě v souvislosti s prekarizací práce může přicházet docela velká krize tradiční role muže-živitele rodiny, to by zřejmě vydalo na jiný celý sloupek.

Ať už se jedná o domácí porody, hormonální antikoncepci, ale i další témata, která jsou poměrně kontroverzní, ale i témata na první pohled tak neškodná jako je právě vyšší zastoupení žen v politice nebo právě rovnost odměňování v zaměstnání, vždycky se najdou takoví diskutující, a často právě muži, kteří podobnou debatu buď bagatelizují, nebo se k ní staví rovnou nenávistně a odmítavě, aniž by se vůbec rozvinula.

Česká debata o feministických požadavcích a vůbec „ženské otázce“ často trpí tím, že je přerušena ještě dříve než začne a smetena ze stolu poukazováním na nepřirozenost, sociální inženýrství (jdoucí pochopitelně proti svobodě a volnému trhu) a údajné dělání z komára velblouda. Samotné hnutí se pak dostává do defenzívy, což má pochopitelně vliv i na jeho agendu, která je někdy až příliš redukovaná.

Samozřejmě, že liberální požadavky na zastoupení žen v rozhodovacích funkcích jsou legitimní a potřebné, do mainstreamu by však měla pronikat i ta více kontroverzní témata. A kontroverzním nemám na mysli jen kontroverzní v očích většiny internetových diskutujících.