Zhoršující se postavení rodin s dětmi, obzvláště matek — samoživitelek, zoufalý nedostatek míst ve školkách i nedostatek flexibilních úvazků, důchodová reforma znevýhodňující ženy, absence žen v rozhodovacích pozicích, návrat ke konzervativní argumentaci a absolutní nezájem zabývat se rovností žen a mužů — tak bychom z genderového pohledu mohli v kostce charakterizovat uplynulé volební období.

O tom, jakým směrem se bude vyvíjet prosazování rovnosti žen a mužů v následujících letech, leccos napověděly již volby v květnu 2010 a následné sestavení vlády. Do Sněmovny bylo tehdy zvoleno nejvíce poslankyň v novodobé české historii — dvacet dva procent. Ne snad, že by velké politické strany daly ženám více prostoru na svých kandidátních listinách.

Rekordní počet žen byl výsledkem přímé podpory voličů a voliček prostřednictvím preferenčních hlasů — čtrnáct ze čtyřiceti čtyř poslankyň se do Sněmovny dostalo jen díky nim. Záhy se potvrdilo, že vyrovnané zastoupení žen a mužů rozhodně není vnímáno jako důležitý problém, natož priorita koaličních partnerů.

Přes jasnou podporu voliček a voličů nebyla do vlády nominována jediná žena a stali jsme se tak spolu s Maďarskem evropským unikátem s celomužskou vládou. Argumenty, kterými se předsedové jednotlivých stran i premiér Nečas snažili tuto situaci omluvit, působí obzvláště s odstupem času až úsměvně.

Ohánět se tím, že se nenašly dostatečně kompetentní ženy, je vzhledem ke „kvalitě“ práce jednotlivých mužských ministrů, kteří se ve vládě střídali jak na běžícím pásu, absurdní. Stejně argument tehdejšího předsedy VV Radka Johna, že například Karolínu Peake povolební vyjednávání vyčerpala a že se na ministerskou funkci z rodinných důvodů necítí, můžeme zpětně vnímat jako krajně nepravděpodobný.