Zhoršující se postavení rodin s dětmi, obzvláště matek — samoživitelek, zoufalý nedostatek míst ve školkách i nedostatek flexibilních úvazků, důchodová reforma znevýhodňující ženy, absence žen v rozhodovacích pozicích, návrat ke konzervativní argumentaci a absolutní nezájem zabývat se rovností žen a mužů — tak bychom z genderového pohledu mohli v kostce charakterizovat uplynulé volební období.

O tom, jakým směrem se bude vyvíjet prosazování rovnosti žen a mužů v následujících letech, leccos napověděly již volby v květnu 2010 a následné sestavení vlády. Do Sněmovny bylo tehdy zvoleno nejvíce poslankyň v novodobé české historii — dvacet dva procent. Ne snad, že by velké politické strany daly ženám více prostoru na svých kandidátních listinách.

Rekordní počet žen byl výsledkem přímé podpory voličů a voliček prostřednictvím preferenčních hlasů — čtrnáct ze čtyřiceti čtyř poslankyň se do Sněmovny dostalo jen díky nim. Záhy se potvrdilo, že vyrovnané zastoupení žen a mužů rozhodně není vnímáno jako důležitý problém, natož priorita koaličních partnerů.

Přes jasnou podporu voliček a voličů nebyla do vlády nominována jediná žena a stali jsme se tak spolu s Maďarskem evropským unikátem s celomužskou vládou. Argumenty, kterými se předsedové jednotlivých stran i premiér Nečas snažili tuto situaci omluvit, působí obzvláště s odstupem času až úsměvně.

Ohánět se tím, že se nenašly dostatečně kompetentní ženy, je vzhledem ke „kvalitě“ práce jednotlivých mužských ministrů, kteří se ve vládě střídali jak na běžícím pásu, absurdní. Stejně argument tehdejšího předsedy VV Radka Johna, že například Karolínu Peake povolební vyjednávání vyčerpala a že se na ministerskou funkci z rodinných důvodů necítí, můžeme zpětně vnímat jako krajně nepravděpodobný.

Mantrou následujících měsíců a let se stalo jedno slovo — škrty. V souladu s tradiční argumentací, že rovnosti žen a mužů bylo již dávno dosaženo (ženy přece mohou volit i pracovat, tak jaká nerovnost), byly v rámci „šetření” zrušeny či omezeny některé instituce, které měly v ČR na starost právě prosazování genderové rovnosti.

Již za úřednické vlády Jana Fischera byl zrušen post ministra/ministryně pro lidská práva a menšiny a od té doby nebyl obnoven. V září 2010 byl odvolán i zmocněnec pro lidská práva a až do začátku roku 2011 nebyl do funkce nikdo jmenován. Absence zmocněnce či zmocněnkyně měla hlubší dopady, například paralyzovala činnost poradních orgánů vlády jako je Rada pro rovné příležitosti žen a mužů. Ta nebyla obnovena až do února 2012.

Rada vlády byla zároveň přesunuta z Úřadu vlády pod MPSV a Oddělení pro rovnost žen a mužů se smrsklo na referát o dvou zaměstnancích. Posty zodpovědné za lidskoprávní agendu obsadily osoby velmi konzervativního smýšlení, což se následně odrazilo i v konkrétních návrzích (jako byl například scestný návrh premiérova poradce Romana Jocha o prevenci domácího násilí prostřednictvím podpory manželské rodiny).

Jak již bylo zmíněno v úvodu, zhoršila se ekonomická situace rodin s dětmi, ale například také seniorek. Zvýšení DPH, zejména zvýšení její snížené sazby na léky, potraviny i dětské pleny, dolehlo výrazně zejména na tyto skupiny obyvatelstva. Situaci rodinám komplikovala nejen narůstající nezaměstnanost, ale i zoufalý a stále se prohlubující nedostatek míst ve veřejných zařízeních péče o děti.

V roce 2012 již chybělo celých 60 000 míst! Tento stav je jistě i odrazem skutečnosti, že „(vláda) si je vědoma zvláštní, ničím nenahraditelné hodnoty individuální rodičovské péče pro děti v nejútlejším věku,” jak bylo uvedeno v Národním programu reforem ČR pro rok 2012. Navzdory expertním doporučením také nebyla systematicky podpořena možnost využívání částečných úvazků. V důsledku těchto jevů máme nejnižší zaměstnanost matek dětí do 6 let v celé EU.

Negativní dopad na ženy můžeme očekávat také v důsledku důchodové reformy. Již dnes ženy pobírají nižší důchody než muži. Je to dáno tím, že vydělávají méně peněz, nezastávají vrcholové pozice a častěji jsou zaměstnány mimo standardní pracovní poměr (například DPP).

Jak uvádí v podrobné analýze socioložka Radka Dudová, je to z velké části „(…) důsledkem jejich postavení v rodině a v rodičovství: ženy jsou zpravidla primárně zodpovědné za péči o děti a za další závislé členy rodiny, mnohem více než od mužů se od nich očekává, že svou pracovní aktivitu přizpůsobí pečovatelským povinnostem a že budou kombinovat práci a péči a věnovat se neplacené práci. Výše důchodových dávek ale v důsledku důchodových reforem stále více odráží předchozí výdělky z oblasti placené práce; neplacená práce, nutná pro reprodukci společnosti, v nich dostatečně odrážena není.“

Jaká je naděje na změnu po nových volbách? Popravdě, těžko říci. Začneme-li opět u zastoupení žen v mocenských pozicích, změna se nejspíš očekávat nedá. Podíváme-li se na stínovou vládu pravděpodobného vítěze voleb ČSSD, zjistíme, že v ní na ministerské pozici nenajdeme ani jednu ženu.

Vzhledem k ostré kritice, kterou vznesl předseda ČSSD vůči Nečasově „celomužské“ vládě, je to kulantně řečeno poměrně překvapivé (ačkoli přesnější by asi bylo pokrytecké). Ze složení stínové vlády také můžeme vyčíst, že ČSSD v tichosti rezignovala na obnovení postu ministra/ministryně pro lidská práva a menšiny (ačkoli v tomto bodě může ještě překvapit).

Samo za sebe hovoří i složení kandidátních listin — oproti minulým volbám počet žen na kandidátkách stran opět klesl, a pokud tedy nezafungují preferenční hlasy, počet žen ve Sněmovně klesne.

Nadějnější vyhlídky nás snad čekají v oblasti postavení rodin s dětmi. Všechny politické strany se nyní například předhánějí v návrzích, jak vyřešit nedostatek míst ve školkách (včetně těch, které dosud toto téma nechávalo zcela chladnými). ČSSD slibuje zvýšení počtu míst v jeslích a mateřských školách či podporu zaměstnavatelů, kteří vytvoří pracovní místa pro matky a otce po rodičovské dovolené.

V programu hovoří i o zavedení tzv. „náhradního výživného“ v případě, že jeden z rodičů neplní vyživovací povinnost, což by velmi ulehčilo situaci matkám — samoživitelkám, kterých se  v této situaci ocitá odhadem přes 80 000. Pokud bude mít strana podíl na vládě a tyto sliby skutečně dodrží, půjde samozřejmě o krok správným směrem.

Výzvy pro budoucí vládu v oblasti postavení žen byly jasně formulovány například v tzv. rezoluci Kongresu žen (více o této iniciativě zde). Mezi nejdůležitější patří již zmiňované vytvoření příznivého prostředí a podmínek pro profesní uplatnění žen, řešení nerovného postavení samoživitelek a seniorek, ale také zvýšení počtu žen v rozhodovacích pozicích či důsledný boj proti násilí na ženách.

Uvidíme, jak se k těmto problémům postaví nová vláda. Zda přinese změnu, nebo zůstaneme u toho, že tahle země není pro ženy.