Při pohledu na složení rozpuštěné Poslanecké sněmovny, stejně jako sněmoven předchozích, by se mohlo zdát, že Česká republika je zemí, kde v populaci silně převažují muži (a to nemluvím o dalších marginalizovaných skupinách). Při letmém pohledu nejen na kandidátky, ale celou prezentaci drtivé většiny českých politických stran a hnutí, se nezdá, že by ve Sněmovně nové mělo dojít k zásadnímu zlepšení.

Cílem tohoto článku rozhodně není vyčerpávající genderová analýza kandidátek, propagačních materiálů nebo dokonce programu českých politických stran a hnutí, ale spíše stručný komentář k tomu, co právě „předvolební balíček“ z hlediska postavení žen v politice naznačuje. Podrobnější analýzu dělalo například Fórum 50 %. 

Strany, o kterých budu psát, jsou ČSSD, KSČM, SPOZ, ODS, TOP 09, KDU-ČSL, SZ, Změna, ANO, Česká pirátská strana a Hlavu vzhůru. Některé z nich pravděpodobně uvidíme ve Sněmovně, na jiné jsem se podívala čistě z osobního zájmu. Původně jsem chtěla zahrnout i Úsvit, nicméně ten kandidátky zveřejní až dnes.

Kandidáti na kandidátkách

Generické maskulinum je v případě kandidátních listin poměrně symbolické a nejedna strana jej používá i pro označení sekce na svých webových stránkách, ve které jsou kandidátní listiny, případně lídři a lídryně k nalezení.

Označení nepřekvapí u stran, které si na tematizaci genderových otázek nikdy příliš nepotrpěly, těmi jsou třeba ODS, KDU-ČSL nebo TOP 09, ale i Piráti, ani u těch, které mají výrazně podprůměrný počet kandidátek v prvních trojicích na kandidátních listinách (průměr vychází na osm žen ve všech krajích), sem patří třeba Strana práv občanů (zřejmě už ne občanek) Zemanovci s pouhými dvěma ženami mezi čtyřiceti dvěma kandidáty a kandidátkami na prvních třech místech.

Kde ale generické maskulinum poněkud překvapilo, i když v podrubrice je pak nahrazeno neutrálním „kandidátní listiny“, je Strana zelených. Ta patří mezi čtyři uskupení, která se v počtu žen na zkoumaných místech dostala do dvouciferných čísel, když má patnáct kandidátek, stejně jako KSČM.

O dvě méně pak na přední místa zařadilo uskupení Hlavu vzhůru!. Absolutním vítězem mezi sledovanými politickými stranami a hnutími je ale Změna, která má čtyřicet dva prvních míst na kandidátních listinách rozdělených skutečně 50:50, nebo lépe řečeno 21:21.

Poměrně specifickým případem jsou pak sociální demokraté (opět spíše než demokratky), jejichž kandidátky už před časem popsala Kateřina Svíčková. S pouhými sedmi ženami mezi prvními trojicemi se opět řadí spíše k podprůměru vedle ODS nebo třeba Pirátů. Ale o genderovém deficitu ČSSD, který se mimo jiné projevuje i v počtu žen ve vedení strany nebo třeba stínové vládě, se toho už napsalo dost.

Zajímavější je z tohoto pohledu Babišovo ANO, které se na webu chlubí svou Ženskou akademií a Fórem žen, které bojuje proti nerovnoprávnosti. ANO má na prvních třech místech devět žen ze čtyřiceti dvou lidí a také na webu tvrdošíjně používá označení „kandidáti“. Jazyková rovnoprávnost hnutí zřejmě ještě chybí.

Pěkné křoví i generálky bez vojska

Ženy strany využívají odlišným způsobem než muže i v propagačních materiálech a to zřejmě v návaznosti na jejich postavení právě v rámci kandidátek. Pěkným příkladem jsou právě nedávní hegemoni na pravici a levici — tedy ODS a ČSSD.

ODS preventivně v první fázi kampaně vůbec nenabídla propagaci tváří, ale jen hesla #volím_pravici. Poté, co se kampaň stala terčem desítek a stovek parodií, se ji aspoň částečně snaží zachránit prostřednictvím prezentace svojí volební lídryně Miroslavy Němcové.

Němcová je krásným příkladem toho, že nejen v politických stranách se ženy k významným pozicím dostanou až v čase krize. Stejně jako další stálice české politiky — Jana Bobošíková — ale působí tak trochu jako generálka bez vojska. To se buď rozprchlo, nebo sestává spíš ze žoldáků.

Sociální demokracie zachází se „svými“ ženami poněkud nerovně i v případě materiálů předvolební kampaně. Na ostře oranžových billboardech mají v její druhé fázi krajské lídry doplnit také nejvýše postavené ženy na jednotlivých kandidátkách. 

Koncepce kampaně ale trochu připomíná volbu „povinné“ místopředsedkyně této strany — tak tam tu ženskou dáme, ať o nás feministky neříkají, že jsme machisti. Z ostatních kroků této strany, stejně jako z faktického zastoupení žen na předních příčkách kandidátek, ovšem vyplývá, že výrazná snaha o propagaci rovného zastoupení nepatří mezi výkladní skříně této strany.

Rovnost pro jinou perspektivu

Někdo by mě pochopitelně mohl nařknout z toho, že bezhlavě propaguji pouhé kvantitativní hledisko při zastoupení žen na kandidátkách. Je pochopitelně velmi důležité sledovat motivace těch, které už na čelných pozicích nejen v rámci kandidátek, ale i vedení politických subjektů najdeme, stejně jako mechanismy, prostřednictvím jichž se do vysokých pozic dostávají.

Při pohledu na projev některých kandidátek jednoho poměrně snadno napadne, že vstupenkou mezi vyvolené může být pěkná tvářička a loajalita daleko spíš, než schopnosti. Pokud by se ale počet žen zvýšil, je možné, že by se právě rozhodovací mechanismy určitým způsobem proměnily.

Důležitou otázkou, na kterou je třeba hledat odpověď, je také to, proč samy ženy nemají mnohdy zájem do vysoké politiky výrazně zasahovat, i když jsou třeba velmi úspěšné na regionální úrovni.

Jak už jsem napsala v úvodu, nejde ale jen o zastoupení žen. Není pochyb o tom, že horšící se situace v sociálně slabých lokalitách a vzrůstající frustrace ústící do protiromských nálad vedla právě Romy k tomu, aby se pokusili ustavit vlastní politickou sílu, ať už v podobě kandidátů a kandidátek na listinách Strany zelených nebo v podobě Romské demokratické strany.

Při pohledu nejen na Poslaneckou sněmovnu, ale i Senát, je také zajímavé sledovat, jakou praxi a vzdělání za sebou jednotliví kandidáti a kandidátky mají. Právníci, právničky, lékaři, lékařky, podnikatelé, podnikatelky… i jejich životní styl a preference mohou mít implicitně vliv na podobu zákonů a jejich novel, které schvalují. Jak by asi zákony vypadaly, kdyby se na nich podílelo nejen více žen, ale i více chudších nebo méně vzdělaných?