Dovolte mi začít dávnou příhodou. Kdysi, brzy po převratu, jsme měli v divadle, v němž jsem pracovala, průšvih. Jeden nový šikovný podnikatel si zařídil tiskárnu, k čemuž potřeboval úvěr. Najal si šikovného právníka, bývalého důstojníka pohraniční stráže, který si svůj právnický titul vysloužil na vysoké škole ministerstva vnitra, a ten mu poradil, aby o ručení na ten úvěr požádal ředitele divadla. Za to mu může poskytnout slevy na různé tištěné materiály, k jejichž tisku u svého dlužníka se takto ředitel za divadlo zaváže. Celé to bylo krásně připravené, smlouva byla podepsána, seděl u toho nejen ředitel, ale i ekonomka, a tiskař dostal svou tiskárnu na úvěr. Bylo by to pěkné, ale bylo to  nezákonné — divadlo jako příspěvková organizace nesmělo ručit za úvěr, nikomu.

Tiskař pak úvěr přestal splácet a banka si přišla pro své peníze za ručitelem. Tehdejší ředitel už ředitelem nebyl, řešilo se to několik let, jak už jsem napsala, byl to průšvih.

Tenhle průšvih se projednával na jedné z pravidelných porad, bylo to zlé zejména pro paní ekonomku, která byla tehdy u toho. Když skončilo jednání o průšvihu, přihlásila jsem se já a řekla jsem, že je třeba sestavit dramaturgický plán a nechci to dělat sama, že doba žádá nové činy a nové texty, divadlo stálo v čele revoluce a publikum teď od něj něco očekává. A že já nevím přesně, co, takže prosím o schůzku a debatu o uměleckém směřování naší scény. Na tuto moji řeč podrážděně a pohrdavě zareagovala paní ekonomka a řekla, že my tady řešíme, jestli nás náhodou nezavřou, a já se chci bavit o uměleckém směřování, taková nehoráznost!