Dovolte mi začít dávnou příhodou. Kdysi, brzy po převratu, jsme měli v divadle, v němž jsem pracovala, průšvih. Jeden nový šikovný podnikatel si zařídil tiskárnu, k čemuž potřeboval úvěr. Najal si šikovného právníka, bývalého důstojníka pohraniční stráže, který si svůj právnický titul vysloužil na vysoké škole ministerstva vnitra, a ten mu poradil, aby o ručení na ten úvěr požádal ředitele divadla. Za to mu může poskytnout slevy na různé tištěné materiály, k jejichž tisku u svého dlužníka se takto ředitel za divadlo zaváže. Celé to bylo krásně připravené, smlouva byla podepsána, seděl u toho nejen ředitel, ale i ekonomka, a tiskař dostal svou tiskárnu na úvěr. Bylo by to pěkné, ale bylo to  nezákonné — divadlo jako příspěvková organizace nesmělo ručit za úvěr, nikomu.

Tiskař pak úvěr přestal splácet a banka si přišla pro své peníze za ručitelem. Tehdejší ředitel už ředitelem nebyl, řešilo se to několik let, jak už jsem napsala, byl to průšvih.

Tenhle průšvih se projednával na jedné z pravidelných porad, bylo to zlé zejména pro paní ekonomku, která byla tehdy u toho. Když skončilo jednání o průšvihu, přihlásila jsem se já a řekla jsem, že je třeba sestavit dramaturgický plán a nechci to dělat sama, že doba žádá nové činy a nové texty, divadlo stálo v čele revoluce a publikum teď od něj něco očekává. A že já nevím přesně, co, takže prosím o schůzku a debatu o uměleckém směřování naší scény. Na tuto moji řeč podrážděně a pohrdavě zareagovala paní ekonomka a řekla, že my tady řešíme, jestli nás náhodou nezavřou, a já se chci bavit o uměleckém směřování, taková nehoráznost!

A teď k věci.

Ve čtvrtek jsem si v autobuse Student Agency vyfasovala Lidové noviny a čtu titulek: Euroženy, vpřed! velí Brusel. První věta textu zněla: „v době, kdy se Evropa zmítá ve stávkách proti úsporám, Brusel řeší počet žen ve vedení velkých společností.“ Daniel Kaiser jde ještě dál a nazývá ve svém komentáři snahu eurokomisařky o zavedení čtyřicetiprocentní kvóty pro obsazení žen v dozorčích radách firem s více jak 2500 zaměstnanci ženami rovnou genderofašismem.

A redakce novin k tomu pro spravedlnost otiskla anketu mezi několika osobnostmi velkého podnikání v Česku, z nichž všechny — včetně tří dotázaných žen (čtvrtá, designovaná ministryně práce a sociálních věcí, se zdržela pro nedostatek informací, alespoň že tak) — se vyslovují v tom smyslu, že se to obrátí proti schopným ženám. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, opravdu nevím, jak by k tomu obrácení mohlo dojít.

Z ankety trčí jak péro z matrace, že muži si myslí, že ženy nemají co rozhodovat o velkých firmách, a ženy, které už v nich rozhodují, se nechtějí vzdát svého exkluzivního postavení jediných mezi samými muži a dopustit konkurenci (na spolupráci se vůbec nemyslí) s dalšími ženami. Tyhle informace jistě evropská komisařka Viviane Redingová má také — a podloženější — a proto asi profesionálně a na základě podkladů dospěla k podobnému závěru jako já na základě osobní zkušenosti. Totiž že taková situace se jinak než autoritativně vyřešit nedá.

Autobus jede po tankodromu zvaném dálnice D1 Praha- Brno a já v sobě pociťuji zbytky vzteku na ten odporný titulek komentáře Daniela Kaisera. Co je na tom návrhu podle něj fašistického? Že požaduje administrativní tlak na stav, který sám od sebe zakonzervovává zájmy těch, kteří jsou uvnitř? A jak pojmenovat výroky účastníků ankety, kteří říkají, že posláním ženy by mělo být něco jiného než dělat kariéru (Vratislav Kulhánek), že zavedení kvót by mohlo znehodnotit práci velmi schopných žen ve vedení firem ( Magdaléna Souček — dobré, že, i s tím nepřechýleným příjmením), že se nemají korigovat věci, které se určují přirozeně (Roman Jančura, teď ještě, co to vlastně znamená přirozeně) a Karolína Topolová mluví také o přirozeném vývoji, jistě, ona ve vedení firmy přirozeně je.

Teď druhá historka ze života.

Moje matka nastoupila zaměstnání v Okresním domě osvěty v Tachově asi tak v roce 1957. Přišla z Prahy, měla praxi ve sdělovacích prostředcích, řádně přerušené studium na vysoké škole ( které rychle dokončila) a byla v KSČ. Ředitelem toho zařízení se ovšem stal vyučený automechanik a tak to zůstalo až do roku 1968, kdy matka z toho zaměstnání byla jako pravicová oportunistka a revizionistka vyhozena. Když si našla jako vyloučená z KSČ práci na nákladovém nádraží v Praze, její kolega, rovněž vyhozený bývalý prokurátor, s ní jednal, jako by byla jeho písařkou (v tu dobu už měla doktorát filozofie). Podobných případů jsem viděla hodně, a proto soudím, že rovné příležitosti u nás ve skutečnosti nebyly zavedeny nikdy, nikdy nešlo o čistou hru podle jasných pravidel, a v jiných zemích EU je to možná ještě horší, takže paní komisařku úplně chápu, že vidí kvóty jako jednou cestu k dosažení normálnějšího uspořádání společnosti v časově představitelné době.

O tom by bylo možno se bavit ještě rozumně. Výron totální pitomosti je ale figura, že „zatímco se na jihu Evropy jedná o euru, někde jinde si dovolují jednat o své problematice“. Na tom je vidět, že někteří naši novináři vidí svět jako ta provinilá ekonomka z divadla, která si přes svůj problém nějak zapomněla uvědomit, že divadlo je tu hlavně proto, aby hrálo, že publiku nic není po tom, jak vadnou smlouvu podepsala, že naší hlavní povinností je mít kvalitní repertoár.

Než to bankéři a politici s tím eurem vyřeší, má se celý zbytek evropské politiky zastavit? Zdá se, že tohle si dva redaktoři Lidových novin myslí.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.