V Lidových novinách jsem četla mimořádně hloupý a agresivní článek od Daniela Kaisera. Pointou toho textu, který se týkal počtu a pozice žen v české politice, bylo, že „upřímně řečeno, žádná žena se od roku 1989 neosvědčila tak nezapomenutelně, aby se tím dalo dokázat, že ženy v politice chybějí“. A že neúspěšné se domáhají něčeho, nač nemají. V tom článku se autor zabýval také hrou s myšlenkou, že bude-li kvótou stanoven počet žen, může pak i kterákoli další menšina vymáhat kvótu na zastoupení svých příslušníků v politických institucích — a budeme hledat příslušný zlomek Romů, Vietnamců, homosexuálů, tělesně postižených atd.

Zaujalo mě, že autor článku píše o ženách jako by byly menšina — ale ony jsou polovina, dokonce možná i mírně větší (může-li být polovina větší).

A také, že o právech žen na správu i koncepci veřejných věcí autor článku uvažuje jako o něčem, čeho se jakýmsi pochybným způsobem domáhá samozvaná skupina obyvatel, jíž není záhodno vyhovět, protože na to, co vyžaduje, ve skutečnosti nestačí.

Zopakuji, co všichni víme: že v naší postsocialistické společnosti se od ženy očekává totéž, co od muže. Placením daní počínaje a uživením sebe i rodiny konče. Ženy dnes musejí v každé své životní situaci rozhodovat stejně jako muži, mají stejnou daňovou i trestní a občanskou odpovědnost, pokud jsou zdravé, jsou povinny se uživit — ani otcové ani manželé nemají zákonnou povinnost živit své ženy a dcery, pokud ty jsou práce a životaschopné. Ženy mají rovný přístup ke vzdělání a bohatě ho využívají, totéž platí o volebním právu. Postupně se ukazuje, že domnělá menší schopnost nebo nadání k uměleckým nebo intelektuálním výkonům je předsudek, vycházející z dříve nerovných možností. Například v malířství a literatuře nikdo už dnes o ženském nadání nepochybuje, výtvarnice, spisovatelky a dramatičky patří dokonce dnes k nejprogresivnějším.

Každé tvrzení, že ženy se o svoje místo nehlásí nebo o ně nestojí, že kvóty je ponižují, za sebou skrývá lpění na patriarchálním uspořádání společnosti, na konzervaci rozhodování v mužských hospodách a klubech, ať už se jmenují jakkoli. Včetně toho, že změny tohoto konzervativního uspořádání se bojí i značná část žen, že skutečně nestojí o plnou zodpovědnost a „právo na výklad světa“. To ale neznamená, že by se se změněnou situací nesžily a nenašly v ní pro sebe lepší pozici, než mají v té současné. Obava ze změny je na místě a pochopitelná.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že žena, která se vehementně uchází o vliv, je okolím vnímána jako afektovaná hysterka. Když žena při úředním jednání dlouho mluví, je to pociťováno jako křečovitá snaha na sebe upozornit. Muži se tak chovají běžně. Pokud v ženské pracovní skupině není žena šéfkou, je v ní často považována tak trochu za služku (jiná věc je, že na sebe tu roli často sama bere, organizuje oslavy, přináší lahůdky, připravuje stoly, pamatuje si výročí a různá důležitá data). V současné české společnosti už není samozřejmé, že ženu jakéhokoli věku pustíme sednout, podržíme jí dveře, vezmeme jí těžké zavazadlo, dáme jí přednost. Není ani samozřejmostí, že muži první zdraví. V tom, co pro ženy dělat nemusíme, jsme se za poslední léta opravdu posunuli. V tom, co bychom měli dělat společně, jsme se neposunuli vůbec, ba možno říci, zacouvali jsme zpátky.

Vstoupit do politické strany není snadné rozhodnutí. Ani jedna z existujících českých stran se neuchránila skandálu nebo nějaké více či méně nechutné aféry, s níž slušný člověk nechce být spojován. Hlavní motivace ke vstupu do politické strany je úsilí o podíl na moci, nikoli potřeba něco společně dělat — a mnoho lidí, žen rozhodně, nechce do politiky vstupovat takto jednoznačně. Jsou ještě stále lidé, kteří chtějí spíše pomáhat než vládnout a kteří špatně snášejí pomyšlení, že kvůli své politické příslušnosti jsou zařazováni mezi takové, s jakými by se o své vůli nikdy nestýkali. V této situaci není tolik úkolem schopných a bezúhonných osobností, aby se ucházely o moc, ale je úkolem politických stran, aby se ucházely o ty osobnosti: současné dvě nové politické strany to zřetelně ukazují, jejich volební úspěch byl přece založen i na nových jménech.

Zavedení kvót pro obsazení veřejných sborů povinným počtem žen znamená přinejmenším to, že se politické strany prostě musejí o ženy ucházet. Pak je ovšem při jejich cestě k podílu na moci už nemůžou prohlašovat za afektované hysterky. Muži, kteří ženy pod tíhou zákonné úpravy do politiky pozvou, je musí začít brát vážně a partnersky. Ve svém vlastním zájmu — jak to dopadá, když se to podcení, jsme jasně viděli na příběhu žen ve Straně zelených.

Ženy nejsou o nic lepší než muži, ale nejsou také o nic horší. Je proto pošetilé hledat jen ty mimořádně vhodné a dobré — stačí vzít stejná kritéria jako na muže. Pokud je na chyby žen víc vidět, je to prostě proto, že je jich v politice málo a je na ně upřená pozornost.

Moderní dějiny jsou značeny momenty, kdy je něco zavedeno povinně a jistě se proti tomu v příslušné době zvedlo mnoho hlasů a mnohdy i ti, v jejichž prospěch se reformy prováděly, je zprvu odmítali. Vzpomeňme jenom povinnou školní docházku, všeobecné volební právo, rasovou rovnoprávnost, náboženskou svobodu, ale třeba i dopravní a ekologické předpisy. Někdy proto, aby společnost fungovala na úrovni, musí se vydat nějaké nařízení a vytvořit nástroje pro jeho dodržování. Stanovit pravidla.

Ženy, které v mužské společnosti obstály, dobře vědí, že se tak stalo díky jejich mimořádnému nasazení a výkonu, že musely být lepší. Nechtějí přijít o výsadu těch, kteří jsou ze všech nejlepší, a proto se staví proti přístupu dalších, i třeba průměrných žen do jejich tak těžko získaného prostoru. Ale ten prostor je plný průměrných mužů, které ti vynikající možná bez nadšení, ale také bez odporu přijímají. Názor, že žena, která se dostane k veřejnému vlivu, musí být lepší než stejně postavený muž, nemá žádnou oporu v realitě.

Vzpomínám na generaci žen ve věku mé matky, která vstupovala do zaměstnání v padesátých letech, musela překonávat problémy špatných bytů a služeb, nedostatečného zásobování, oblečení, věčné nepřítomnosti mužů a koneckonců i neexistence antikoncepčních prostředků. Většina těchto žen uměla výborně vařit, ale i leccos řemeslného doma udělat, dokázala vystudovat při zaměstnání a při tom zavařovat, prát na mechanických pračkách a denně doma zatápět v kamnech, a přesto jejich šéfy byli často méně vzdělaní i schopní muži. Ty ženy v podřízených pozicích se často nedostaly výš, protože nechtěly být v komunistické straně, a bez toho kariéra nebyla možná. Když pro Český rozhlas natáčím vzpomínky různých osobností, všichni muži vzpomínají na skvělé kolegyně, učitelky, kamarádky, pomocnice i spoluautorky. Tato generace odešla z politiky s první generací polistopadových političek, generace nastupující už měla jiné podmínky a mnohem menší respekt — a i ta ostatně většinou z politiky odešla.

Na současné vládní a rozhodující garnituře politiků mě nerozčiluje ani tak jejich politická příslušnost a nesmyslná, nesympatická veřejná dikce. To se přežene, po příštích volbách může být všechno jinak. Vadí mi pokrytecké, konzervativní až ultrakonzervativní smýšlení, uzavírání do sebe. Přesto, že většina mužů v české politice se vyznamenala spíše v negativním slova smyslu, neuspěla, odešla s ostudou, zaráží mě jejich sebestřednost a pýcha. A protože i novináři jsou konjunkturalisté, existují u nás hlasy, které jsou schopné veřejně argumentovat tím, že ženy v české politice jsou osobně nedostatečné. Možná, že jsou, pokud jsou to služky vedle mužů nebo afektované hysterky. Takové však zdaleka nejsou všechny, a jestli to tak půjde dál, možná přijdou časy, kdy místo posluhování začnou ženy mužskou společnost podvracet. Zasloužila by si to.