reklama
Trvalé příspěvky
Jednorázové - květen
0/400 000 Kč Podpořte nás na cestě k finanční stabilitě. ♥ Daruji

Profil čtenáře:
Kamil Bouška

KB
Profese:
Paní Tydlitátová musím říct, že s ohledem na Vaši životní zkušenost nějak chápu Váš postoj, ale dovolím si, s Vaším prominutím, jej klasifikovat jako poněkud krajní, extrémní... Myslím, že vzhledem k situaci svůj názor vymezujete neadekvátně ostře. Nikdo Vás přece nenutí ztotožňovat se s panem Májíčkem. Přece není férové přijímat závěry a jednat jako by pan Májíček, nebo Iniciativa Ne základnám, se už teroristy stali. Pan Májíček by jistě měl, a zejména Vám, svá slova vysvětlit. Vy byste, aniž bych chtěl, nebo si myslel, že smím, Vám radit, asi neměla dělat předčasné závěry a vyvozovat z nich dalekosáhlé konsekvence. Musím souhlasit s panem Štampachem v tom, že bychom se měli soustředit nejprve a zejména na evidentní společný zájem.
Paní Tydlitátová prosím neděste se a zkuste si nejprve pečlivě analyzovat kdo koho a z jakých důvodů označuje jako teroristickou organizaci. Iniciativa Ne základnám jistě není a nechystá se být teroristickou organizací. Zpravodaj Mladá fronta Dnes Vám zpravidla nic neřekne o skutečných motivech těch, které cituje a tedy ani o kontextu ze kterého citované výroky čerpá.
Také spolu s Vámi, pane Bárto, věřím, že vražda bude provždy vraždou, že nebude zaměňována za "politováníhodný exces". Avšak nemohu s Vámi souhlasit v tak jednostranně fragmentární interpretaci vyhánění a vraždění civilního obyvatelstva v českém pohraničí. Dovolím si připomenout utrpení těch, kterých se týká a týkalo a budu obyvatele dotčené krutým zacházením přímo, rozsáhleji, citovat. Možná tím budu riskovat porušení autorských práv, ale věc sama si zasluhuje mimořádnou pozornost a mimořádný přístup. Citovat budu z publikace, kterou vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, v Praze, červenci 2006. Každý citát uvedu jménem nebo iniciálami jména autora slov a označením jeho tehdejšího bydliště, tak, jak jsou zaznamenány ve zmíněné publikaci.

Otto Hrádek, tehdy Cheb:
"Narodil jsem se roku 1912 v pohraničí, ale vyrostl jsem a od svých dětských let i bydlel v Žatci a až do poloviny září 1938 pak v Chebu. Po Hitlerově projevu v Norimberku 12. září 1938, ve kterém ostře napadl ČSR a prezidenta Beneše, provedli henleinovci v Chebu puč, a tak jsem musel s rodinou ještě v noci město opustit."

Květoslava Kučerová, tehdy Cheb:
"(...) Při cestě do školy jsme byli často napadáni nadávkami a útoky německých výrostků, což se od nástupu Hitlera k moci stupňovalo. V roce 1936 bylo už útočení na Čechy velmi ostré, přičemž heinleinovci hlásali do světa vymyšlené zprávy o útocích českých vojáků nebo policistů na 'ubohé Němce'. V září roku 1938 zasáhla střelba z hotelu Welzel na nádražní budovu dva české železničáře. Pak byla situace taková, že některé rodiny hledaly záchranu ve vnitrozemí."

A. J., tehdy Stříbro:
"Velice dobře jsme s nimi [Němci] vycházeli. Nikomu z nich nevadilo, že jsme chodili do české školy a do Sokola. (...) To se však změnilo, když se objevil Henlein. Německé děti se nám začaly posmívat, přestaly s námi kamarádit, někdy i na příkaz rodičů. Stalo se mi, že otec mé kamarádky na mne plivl. Bylo mi tehdy čtrnáct let. Henleinovci se začali srocovat, s křikem táhli městem a házeli kameny do oken Čechů. Kolikrát jsme nemohli jít spát, stáli jsme v kuchyni s uzlíčky nejnutnějších věcí a čekali, budeme-li muset utéct, nebo počkat až se henleinovci vyřvou a odejdou. (...) Jednoho dne ráno asi v 7 hodin přišlo gestapo s místním výrostkem, my děti ještě byly v posteli. Řvali na maminku, celý barák prohledali, nás z postele vyhnali a nakonec chtěli mluvit s tátou. Maminka mluvila špatně německy, tak musela vyslechnout mnoho hrubostí a nadávek. (...) Hned druhý den v pravé poledne přišlo gestapo znovu a otce sebralo. Pár dní byl ve vězení ve Stříbře a pak ho odvezli do Asmberku. (...) Můj bratr a sestra museli jít do německé školy, protože česká byla zrušena. Všude námi pohrdali."

Jiří Treml, tehdy Nýrsko:
"Ačkoliv dříve bylo soužití obou národností přijatelné, po aktivitě Konráda Henleina byla většina německých občanů zfanatizována a život pro nás se stal utrpením. Zůstat v Nýrsku nebylo možné, český živnostník neměl naději na přežití a my bychom museli navštěvovat německou školu."

Josef Horák, tehdy Nýrsko:
"Před válkou jsme bydleli v Nýrsku na Šumavě. Velmi jasně si vzpomínám na postupně se měnící názory, přicházející z tehdejšího Německa. Přestože Nýrsko bylo převážně sociálně demokratické, poměrně silně se i zde začaly rozvíjet nacistické myšlenky. (...) My děti jsme spolu kamarádily bez ohledu na to, kdo byl Čech a Němec, ale pomalu se i zde začaly projevovat různice. My jsme Němcům začali překážet a bylo vidět, že se náš vztah zhoršuje. Jejich hlavním mottem bylo 'Heim ins Reich!' Říše se jim jevila v první řadě jako vlast, kam se chtěli vrátit. (...) My jsme ve třicátém osmém roce nevolali, že chceme domů, doma jsme se cítili tam, kde jsme bydleli. A museli jsme odejít. A naráz! Bez toho, co si smíme vzít nebo co ne - byl to skutečný, život zachraňující útěk. Vzpomínám si na tuto situaci přesně. Jako děti jsme byly samozřejmě normálně ve škole. Chodil jsem tenkrát do prvního ročníku měšťanské školy. Najednou se rozlétly dveře, vstoupil pan ředitel a rozčíleným hlasem nás vyzval, abychom okamžitě odešli domů, že dochází k záboru."

Vladimír Lukšan, tehdy Český Krumlov:
"(...) Sudetští občané zfanatizovaní Henleinem ztrpčovali zde žijícím Čechům život. Ve škole např. při svých demonstracích vymlátili kamením okna, nadávali nám 'české svině' a podobně. Napadali nás fyzicky cestou do školy a zpět domů. Museli jsme spát u zdi pod okny, neboť to bylo trochu bezpečnější místo před kameny a někdy i před střelbou. Při ranních nástupech policistů na náměstí chodili henleinovci kolem, plivali na ně a nadávali jim a oni nesměli proti nim zakročit. V roce 1938 jsme museli jako jiní prchnout do vnitrozemí, neboť násilí sudeťáků se stupňovalo. Otec zůstal až do záboru."

Jan Jakeš, tehdy Český Krumlov:
"Dnes se najdou čeští lidé, kteří se neostýchají napsat, že Němci neměli v ČR rovná práva. Bylo tomu naopak, v mém rodném městě nebyla jediná česká střední škola, až v roce 1937 začínalo gymnázium primou. Na radnici se úřadovalo samozřejmě německy, i když tam seděli Prohazka, Pataczek atd. (...)"

Ing. Mudr. František Drnek, tehdy Německé:
"Při záboru byla polovina obce Německé u Suchdola n. Lužnicí zabrána německým vojskem. Na zabrané půlce jsme měli domek. Protože otec byl členem Sokola, Národní jednoty pošumavské atd., musel ze zabrané části uprchnout, jelikož mu hrozilo zatčení. V domku zůstala jen má matka. Já v té době studoval v Třeboni a bydlel v Suchdole n. Lužnicí. 10 . listopadu 1938 se do našeho domku přistěhoval německý celník s rodinou. Matku, která si sebou mohla vzít jen několik drobností, vyvezli za hranice do okleštěné republiky."

František Křivánek, tehdy Artolec:
"Narodil jsem se v Třebíči v roce 1914. K finanční stráži jsem nastoupil 5. 4. 1938 a to na oddělení v Artolci (inspektorát Nová Bystřice). Od 21. 5. 1938, kdy byla zřízena Stráž obrany státu (SOS), až do 10. 10. 1938 jsme měli stálou pohotovost. Sousední oddělení finanční stráže, Romava, zřídilo ve Staré Huti hlídku, kam jsem často večer vodil několik vojáků jako posilu. Někdy jsem tam i zůstal. Tato hlídka byla několikrát přepadena ordnery. Ti byli organizováni z našich uprchlých Němců. Měli dva těžké kulomety, automatické zbraně, granáty a byli ve velké přesile. Bylo jich až 120. Nás na hlídce bylo stálých sedm a na noc ještě šest vojáků. Sám jsem zažil tři přepadení. Nevím přesné datum, kdy ordneři napadli oddělení Romava - jednoposchoďovou budovu s vrchem ze dřeva. Granáty budovu zapálily a kolegové byli nuceni uprchnout. (...) Obec Artolec byla do žní celkem klidná. Pak se vylidnila. Většina německých obyvatel utekla do Rakouska. Obilí na polích nikdo nesklízel, to vzrostlo a zčernalo. Jednoho dne jsem si šel koupit nějaké jídlo do Nové Bystřice. Když jsem na kole projížděl k náměstí, někdo po mně střelil."

Miroslav Klen, předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí [z úvodu v publikaci]:
"'Češi si žili během války jako v ráji,' prohlašuje můj soused v diskusním pořadu vídeňské televize. Ostatní tzv. Novorakušané, odsunutí po válce od nás, živě souhlasí. Tento bývalý majitel severočeské továrny ví dobře od moderátora, že mi Němci ve válce zavraždili jedenáct příbuzných. Ví to, že dalšímu českému účastníku diskuse popravili otce za 'napomáhání osobám Říši nepřátelským,' což byla formulace pro sbírku na oběti koncentráků. Podobně cynické výroky o tom, jak prý si Češi žili lze slyšet zejména z úst funkcionářů sudetoněmeckého landsmanšaftu často. (...) O zločinech, které sami páchali na Češích a antifašistech, vědět nechtějí, ač zde jasně existuje časová a příčinná souvislost. Na diskusním pořadu Křesťanské akademie v Praze odpovídá pražský zástupce katolické Ackermann-Gemeinde, přátelsky naladěný páter Anton Otte, na otázku, proč se soustřeďuje nátlak na Českou republiku nepoměrně silněji než na Polsko: 'Poláci dovedli vnést do německého povědomí nesrovnatelně výrazněji pocit viny za zločiny, jichž se nacisté dopustili na polském lidu, než Češi. O utrpení Čechů se téměř neví. Navíc je sudetoněmecký landsmanšaft nejlépe organizován ze všech vyhnaneckých organizací.' (...)"

Abych byl správně pochopen: rozhodně mně nejde o jitření nacionálních vášní. Je také zřejmé, že neustálé vyvolávání pocitů viny ničemu a nikomu nepomáhá. Chtěl jsem jen připomenout utrpení těch z jejichž utrpení se ve veřejném prostoru plíživě stává tabu.

Webová stránka sdružení z jeijichž materiálu pocházejí citace:
http://www.ksl.cz

Spoustu materiálu ke studiu nabízí také pražský Národní archiv. Problém vidím v absenci vůle se jím zabývat...

velmi rád Vám na Vaši otázku odpovím, ale pak si nemůžete dělat nárok na poslední tečku za celou naší diskusí. Jistě uznáte, že lze těžko vést diskusi v nějakém demokratickém rámci a zároveň vůči spoludiskutujícímu užívat autoritativní tón řeči.

Nuže. Abych Vám tedy na Vaši otázku odpověděl celou větou: Že hlásáte nesmyslnou tezi o tom, že pohlaví by mělo být kritériem kvality usuzuji z toho, že o ženách v politice uvažujete paušálně. Použiju Vaše slova, a tentokrát ve větné souvislosti:

"Větší veřejná aktivita a tedy i přítomnost žen by tedy snad české demokracii prospěla, lze to předpokládat. Z čeho? Inu přece z toho, že ženy ve společnosti, v kultuře, v hospodářství... jsou přítomné, aktivní, ba nezastupitelné a mnohdy úspěšnější, výkonější...než muži."

Ženám paušálně a apriorně přisuzujete kvality, které je privilegují před muži v politické činnosti. Pokud jde o charakter těch kvalit, je však zajímavé, že jde zrovna o Aktivitu - Úspěch - Výkon. To jsou ovšem tradičně mužské atributy. Měly by se snad podle Vás ženy podobat, ještě více než tomu tak je, mužům?

Pokud by podle Vás měla mít své zástupce v parlamentu "každá definovatelná entita",natožpak direktivně, pak by podle mě demokracie nebyla možná. Demokracie, pane Vodičko, nemůže fungovat především bez solidarity. Ve skutečně solidární společnosti opravdu není nutné, aby každá definovatelná entita společnosti měla své zástupce v parlamentu.

Útěchou je, že pohlavní příslušnost není jediné hledisko na základě kterého se u voleb rozhodujete.

Přeji Vám hezký den.

Pane Vodičko, řeknete-li, že "ženy v politice chybějí", jde podle mého názoru o hodnotový soud. Základem tohoto hodnocení, jak jste sám řekl, je předpoklad, že "by se kvalita demokracie v naší zemi s větší aktivitou a přítomností žen v politice zlepšila." Tento Váš předpoklad se podle mého názoru nedá potvrdit ani popřít. Zastáváte zřejmě ušlechtilý názor, že každá nějak definovaná skupina by měla mít v české politice své zástupce. Pokud žijeme ve fungujícím demokratickém systému, pak to podle mě prostě není bezpodmínečně nutné. Měly by snad ženy nebo jiné skupiny obyvatelstva, které nemají v české politice své zástupce, mít proto menší práva než skupiny obyvatel, které své zástupce v politice mají? Jistě se shodneme, že nikoli. Nemyslím si tedy, že by nepřítomnost žen v české politice musela svědčit o nefunkční demokracii, natožpak, že by se tento jev dal libovolně dávat do souvislosti s absencí nezávislých a nestranických osobností v politice. Určitě by každá skupina obyvatel měla mít rovnou možnost působit v politice a zastávat úřady. Nevím nic o tom, že by se ženám znemožňovalo užívat jejich občanská práva.

Pokud jde o tu důslednost: ženy jistě nejsou menšina, ale logika na základě které by pohlaví mělo být kritériém kvality, podává si ruku s teoriemi, které kvalitu podmiňují např. etnicky.

Co se týká způsobu mého myšlení: Myslím, že čtenáři jsou natolik svéprávní, aby si názor udělali sami i bez Vaší intervence. Pokud máte zato, že Vaše myšlení je prosto stereotypů, jste vedle jak ta jedle...