Kvóty pro ženy v politice pro mě představují nástroj, bez kterého se důstojného zastoupení žen ve vyšších a nejvyšších patrech volených orgánů jen tak nedočkáme. Někdo spočítal, že kdybychom měli čekat na přirozený vývoj, vyrovnají se počty žen a mužů v Poslanecké sněmovně tak za sto let. To je podle mého názoru příliš dlouhá doba. Naše země si ji nemůže dovolit proplýtvat tím, že v našem zákonodárném sboru bude jedno pohlaví zastoupeno výrazně méně.

O kvótách v politice se u nás hovoří už dlouho. Během devadesátých let se o nich vyjadřovala kladně snad jen hrstka ženských aktivistek. Reakce v médiích byly jinak téměř výhradně negativní a odvolávaly se na komunistické kvóty pro dojičky a dělnice. Fakt, že řada západoevropských politických stran už v té době kvóty používala, nikoho nezajímal.

Na konci devadesátých let, zejména díky povinným úpravám zákonů před vstupem do Evropské unie a díky Pekingské akční platformě z roku 1995 (dokument OSN, který Česká republika ratifikovala, čímž se zavázala vypracovat Národní akční plán a identifikovat v něm problémy, se kterými se ženy v ČR nejvíce potýkají), se začalo o postavení žen a mužů ve společnosti hovořit mnohem více. Najednou se začalo ukazovat, že české ženy mají sice rovnost zaručenou v Ústavě, ale že čelí řadě specifických problémů, které lze řešit jen stěží. Začalo se hovořit a psát o diskriminaci žen a zejména matek na trhu práce, o domácím násilí — a také o nedostatku žen ve vedoucích funkcích a v politice. Řada žen i mužů začala připouštět, že na nich možná něco je. Zároveň se ale také řada mužů i žen vyjadřovala proti. Hlavním argumentem proti vždy bylo, že člověk by se měl na volitelné místo na kandidátce dostat pro své schopnosti a nikoli podle příslušnosti k jednomu či druhému pohlaví.

Asociace pro rovné příležitosti pořádala během let řadu seminářů s mimopražskými političkami z celého politického spektra, včetně nezávislých. Téma kvót bylo při našich rozhovorech jedním z hlavních. Čekala jsem, že reakce budou spíše negativní. Jenže tyto ženy měly tolik negativních zkušeností z maskulinního prostředí v politice, že pro ně kvóty byly přijatelným řešením. Věděly, že argument, že by se snad díky kvótám dostala na volitelné místo neschopná žena místo schopného muže, je v současné politické praxi poněkud irelevantní a že kritéria zařazování na tato místa se mnohdy netýkají inteligence a slušnosti.

Co se týče praxe jednotlivých politických stran, zatím to vypadá, že u nás kvótám příliš nepřeje. Z politických stran jako první téma uchopila ČSSD. Zavedla 25% kvóty pro ženy do stranických orgánů na všech úrovních (týká se to jak předsednictva organizací od místní po ústřední, tak konferencí, včetně sjezdu). Jenže co byl v devadesátých letech pokrok, to už je dnes málo — a v ČSSD se od té doby v tomto směru nic nezměnilo.

Nejpokrokovější je v současné době Strana zelených, která se v parlamentních volbách v roce 2006 snažila dodržet tak zvaný zipový systém, tedy muže a ženy na kandidátní listině pravidelně střídat. V poslaneckém klubu tak měla jako jediná stejný počet žen a mužů. Když ještě zelení v Poslanecké sněmovně nebyli, mívala největší procentuální zastoupení žen v Poslaneckém klubu KSČM, ale bez kvót. Moje „rodná“ KDU-ČSL sice zatím žádné kvóty nemá, ale Sdružení žen už o nich začalo debatovat a pojem „kvóty“ se začíná stávat normálním výrazem, o kterém se běžně diskutuje. Můžeme se alespoň pyšnit největším podílem žen v členské základně a z politických stran také mezi starostkami menších obcí.

V současné době se možná blýská na lepší časy. V meziresortním připomínkovém řízení je návrh novely volebního zákona, který by kvóty nařizoval. V tomto volebním období už schválen nebude, ale v příštím se může hned oprášit a třeba se během příštích čtyř let uzákonění kvót dočkáme. Více žen v parlamentu, vládě a samozřejmě i jiných orgánech v sektoru veřejném, ale i soukromém, bychom velmi potřebovali.