Paní Rut Kolínská ve svém článku Vyvážené zastoupení 40:60? argumentuje zvláštně. Začíná tvrzením: „Matematika do lidských vztahů ve své podstatě nepatří ani nemůže patřit", ale „rovné příležitosti žen a mužů“ redefinuje jako „vyvážené zastoupení žen a mužů", které dále redefinuje jako „samozřejmý nárok „poměrného zastoupení“, což dále redefinuje „půl na půl“. Pozoruhodná argumentační ekvilibristika.

Argumentuje: „Když například ministři a náměstkové ministrů jsou povětšinou muži, jak je možné stanovit paritní zastoupení ve vládních orgánech? Kde nastala chyba? Vždyť to je výsledek voleb. Chyba není ve výsledku voleb, chyba je na počátku, na volební kandidátce. Co s tím? Řešení je celkem jednoduché — půl na půl, tedy povinnost zaplnit kandidátku stejným počtem mužů a žen. Mnozí si ovšem představují, že vyhovět takovému požadavku znamená jen dodržet stejný počet kandidátů mužů a kandidátek žen na jedné kandidátce, na pořadí že už nezáleží.“

Nevím, co paní Kolínská myslí pojmem „vládní orgány“, docela by mě to zajímalo, zvláště když se paní Kolínská domnívá, že „genderové“ složení členů vlády je „výsledkem voleb“. Jenže vlády nevolíme.

Paní Kolínská se domnívá, že převaha mužů ve vládě je chyba. Očekáváme od členů vlády splnění podmínky pohlaví, nebo skutečnou kvalifikaci pro výkon funkce? Souvisí nějak estrogeny, gestageny a testosteron s kvalifikací pro výkon funkce člena vlády?

Člen vlády má být především odborník. S tím by snad mohla souhlasit i paní Kolínská. Podobně je to s důležitostí pohlavních žláz a sekundárními pohlavními znaky. Myslím, že nemají důležitý vliv na funkci a nejen funkci „rostlináře“, pokud je přítomna kvalifikace. Výběr odborníků podle pohlaví je perverzní nápad.

Podobně perverzní jako vyvážené zastoupení zastupitelských sborů za minulého režimu. V Národním shromáždění musely být naplněny kvóty dělníků a rolníků. I sama KSČ přijímala zájemce podle statistických kritérií, kariérista vysokoškolák musel čekat, až někdo ke vstupu přemluví dostatek dělníků, kteří na sklonku osmdesátých let měli omezenou šanci využít KSČ jako výtah k významné moci.

Nevím, jestli má paní Kolínská nějakou zkušenost s politickými stranami. Asi ne, jinak by musela vědět, jak politické strany fungují od základních organizací až po nejvyšší funkce. Vstup i do nejnižších funkcí předpokládá nějakou aktivitu. V politických stranách je méně žen než mužů.

Nejnižší funkce nepřinášejí pro jejich nositele žádné výhody, jen práci. Proto je vykonává ten, kdo je k tomu ochoten a kdo současně získá důvěru ostatních. To je všechno. Už v těchto funkcích je méně žen než mužů. Dosáhnout trochu vyšší stranické funkce (stále ještě bez nějakých výhod) může někdo, kdo je zvolen. Zvolen/a je ten či ta, který/á se „osvědčil/a“.

Politika je nesmírně časově náročná záležitost bez ohledu na to, zda politik účinně pomáhá, nebo škodí. Žen, které v ČR mají aktivní zájem o politiku, je relativně málo, ještě méně je těch, které mají zájem o funkce a dosáhnou podpory ve volbách uvnitř strany.

Mechanická představa, že je to proto, že muži volí muže a ženy volí ženy, je chybná. Kandidátky ženského pohlaví daleko přísněji hodnotí ženy. Každý, kdo má zkušenosti z členství v politické straně, to ví. Možná si až příliš mnohé kladou otázku: „Je snad lepší než já?“.

Paní Kolínská se domnívá, že by měl mimo demokratický proces někdo shora rozhodnout o sestavení kandidátky složené podle hormonálního vybavení kandidátů. Možná, že by podle ní měla být demokracie pouze znásilněna. Bylo by určeno, kdo smí být volen a kdo ne bez ohledu na předpoklady, které na rozdíl od hormonálního vybavení pokládá většina obyvatel za důležité.

Jiná je situace ve skandinávských zemích, ve kterých měly ženy volební právo dříve než kdekoli jinde (Finsko 1907). Ženy tam prostě dokážou přesvědčit, že na hormonech nezáleží. Prosadí se kvalifikací a každý to respektuje.

Kvalifikované političky v ČR ve své naprosté většině sestavování kandidátek podle hormonální výbavy nepodporují. Uráží je to. Prosadí se kvalifikací a aktivitou. Znám takových desítky. Ty, které mají jako jediné téma stížnosti na diskriminaci, jsou nevěrohodné.

Mají-li rozhodovat kvalifikace a aktivita, pak volba podle sex-chromatinu je diskriminací kvalifikovaných bez „potřebné“ sexuální výbavy nebo jakéhokoli jiného s ohledem na funkci neadekvátního kritéria. „Řešení je celkem jednoduché — půl na půl“, tvrdí paní Kolínská. Řešení čeho? Ať navrhne, jak to demokraticky prosadit!

Ano, v některých zemích je v rámci postmoderního sociálního inženýrství potřeba mít k výkonu funkce poslance či ministra (nikoli rostlináře) náležité pohlaví. Ne kvůli spravedlnosti, ale kvůli předvolebním sympatiím...

V roce 1999 jsem se zúčastnil porady evropských ministrů zdravotnictví v Aténách. Projednávaly se četné problémy a mimo jiné i často nekvalifikované rozhodování. Francouzský ministr zdravotnictví, známý Dr. Bernard Kouchner, vyzval přítomné ministry, aby se přihlásil každý, kdo před tím, než byl jmenován do této funkce, pracoval ve zdravotnictví. Zvedla se slabá polovina rukou.

Bernard Kouchner pokračoval konstatováním, že trvá tlak na zastoupení žen ve vládách a politicky se angažují hlavně učitelky. Když se pak pro ně hledá vhodné uplatnění ve vládě, pokládá se rezort zdravotnictví za nejvhodnější…

Na recepci večer jsem se dal do řeči s německou ministryní zdravotnictví a také jsem se jí zeptal, jaké bylo její původní občanské zaměstnání. Učitelka… To je trapas, řekl jsem si, a převedl řeč na pokud možno odlehlé téma. Za chvíli jsem mluvil s rakouskou ministryní zdravotnictví. Zvědavost mi nedala, zeptal jsem se na původní povolání. Učitelka… Dámy to byly chytré, pohlaví správné, odbornou kompetenci jsem za tak krátkou dobu posoudit nemohl. Obě konstatovaly, že v jejich zemi jde o rezort tradičně nejvíc kritizovaný, nejvíce horké křeslo. Také se pokoušely o změny, také se dlouho neohřály.