Matematika do lidských vztahů ve své podstatě nepatří ani nemůže patřit. S úsměvem vzpomínám na svého švagra, který žehlil plíny a pečlivě si zapisoval počet, kolik jich vyžehlil. Jako pubertální holce mi to přišlo na jednu stranu legrační, nechápala jsem, proč to dělá, komu bude skládat účet. Ostatně jsem se to ani nikdy nedozvěděla, možná si tajně dělal statistiku o počtu plen, které děti spotřebují, možná si dělal statistiku, aby se mohl chlubit s tím, kolik za svoji manželku vykonává práce, ale možná plánoval složit účet svému synkovi v dospělosti s tím, že teď je na řadě on. Kdo ví?

V každém případě taková kalkulace nezapadá do matematických rovnic. A přesto, když na jednání Rady vlády pro rovné příležitosti byly projednávány návrhy Výboru pro institucionální zabezpečení rovných příležitostí žen a mužů k genderové rovnosti, začalo se rozebírat, co znamená termín „vyvážené zastoupení žen a mužů“, jak ho do návrhu upřesnit. Překvapivě padlo: čtyřicet žen na šedesát mužů — to by mohlo stačit, s tím už bychom byli spokojeni, takto můžeme návrh formulovat, kdo je pro? Tak to já jsem tedy proti.

Jedná-li se o vztahy opravdu, nelze kalkulovat oko za oko, zub za zub, ani má dáti — dal. Proč však většina lidí nechápe, že v úvaze o poměru žen a mužů, a jedno v jaké souvislosti, je matematika zcela na místě a není třeba licitovat? Žen je v populaci dokonce o trochu více, a tak tu je minimálně samozřejmý nárok poměrného zastoupení. Potom se vyvážené zastoupení nemůže rovnat ničemu jinému než půl na půl. Přece se tu nesčítají kilogramy?

Dlouho jsem zastávala ideu, že muž gentleman je tu pro to, aby hájil nejen své zájmy, ale také i zájmy ženy. Ale později jsem pochopila, že zájmy mužů se často odlišují od zájmů žen. Přesněji řečeno, návrhy řešení mnohých situací se genderově odlišují, vidění chodu světa bývá odlišné. A není to chyba ani mužů, ani žen, je to chyba genetická. Ovšem chyba ve stvoření vlastně chybou ani není, je to úžasné, že tu jsme vedle sebe muži a ženy. Jaká by to byla nuda? Samí chlapi nebo samé ženy?

A tak vyváženost pohlaví zastoupeného v populaci počtem cirka půl na půl potřebuje vyvažovat zastoupení v politice i jinde půl na půl. Že to nejde? Když například ministři a náměstkové ministrů jsou povětšinou muži, jak je možné stanovit paritní zastoupení ve vládních orgánech? Kde nastala chyba? Vždyť to je výsledek voleb.

Chyba není ve výsledku voleb, chyba je na počátku, na volební kandidátce. Co s tím? Řešení je celkem jednoduché — půl na půl, tedy povinnost zaplnit kandidátku stejným počtem mužů a žen. Mnozí si ovšem představují, že vyhovět takovému požadavku znamená jen dodržet stejný počet kandidátů mužů a kandidátek žen na jedné kandidátce, na pořadí že už nezáleží.

To by bylo v pořádku, pokud by pořadí nehrálo ve volebním systému poměrně zásadní roli. Pořadí na kandidátce je ve své podstatě pořadím „na postup“, a volební systém navíc omezuje počet možností zaškrtávat preference. Taková kandidátka, kde na prvních místech jsou uvedeni více méně muži a ženy zastávají pozice ve druhé půlce kandidátky, neumožňuje, aby výsledky voleb lépe odpovídaly poměru počtu žen a mužů v naší zemi.

Příznivou roli může sehrát jedině tak zvaná zipová kandidátka, na které se střídají pravidelně ženy a muži. V takovém případě zbývá jen určit, kým se začne. A to už bych nechala na těch, kdo kandidátku budou sestavovat, jestli zvolí los, nebo si střihnou. A na voličích, co s tím udělají. Výsledek voleb by v takovém případě byl určitě jiný.

Všechno by snad šlo, ale zase tu je problém: prý nejsou ženy! Že by zase problém s matematikou? Cožpak jich není v národě polovička?