Před týdnem jsem zde tepal Jiřího Paroubka za líbivé poolympijské klanění se sportu. V dalších dnech tato forma lovu hlasů voličů ještě zesílila. Všimněme si přitom onoho mužského rodu — sportovní nadšení politiků pochválí častěji volič než volička. Tu by možná spíše uspokojil zápal mocných pro kulturu a její aktéry.

Mirek Topolánek však vytasil trumf silnějšího kalibru. A opět zacílil převážně na mužskou část voličstva. Neohroženě se postavil šikaně českých řidičů v Německu. K aktivitě vyzval vládu, osobně pak loboval za nápravu u bavorského expremiéra Becksteina. Naši řidiči se prý například setkali s tím, že na pokyn německé policejní hlídky museli kvůli testu na drogy přímo u silnice močit do kelímku. Na denním pořádku jsou důkladné prohlídky aut.

Jistě, je to nepříjemné. Němečtí policisté bývají striktní, přísní, nekompromisní a plně využívají svých kompetencí. Jsou to jiní sekáči, ti se nezakecají, řečeno s Cimrmanem. Natož aby se nechali podmáznout. Na to ještě nejsou tuzemští motoristé — často tolik arogantní k sobě samým a k chodcům dvojnásob — zvyklí. Poláci či Rakušané snášejí německé zvyky statečněji.

Co ale politici ODS udělali pro to, aby podobná situace vůbec nenastala? Schengenský prostor je skvělá věc, ministr vnitra Langer byl kdysi právem pyšný, že Českou republiku do něj přivedl. Zároveň ale mohl mít mnohem vážnější a důraznější řeč s našimi německými a rakouskými sousedy. Bít se v prsa tři měsíce před volbami je poněkud zpozdilé.

Volby, siláctví, populismus. Tak nějak to k sobě patří — v politice formované muži. Vzpomněl jsem si na to, když jsem v Deníku Referendum znovu pročítal polemiku bývalého ministra zdravotnictví Ivana Davida s Rut Kolínskou.

Davidovým argumentům docela rozumím, politické strany jsem poznal — bohužel — podobně jako on. Je v nich méně žen než mužů a o funkce se nederou. Samy mezi sebou jsou navíc leckdy rozhádané a házejí si vzájemně klacky pod nohy. Příklady stačí jen naznačit. Na levici jsou vyhlášenými zápasnicemi šéfka Sociálně demokratických žen Jindřiška Maršová a poslankyně ČSSD Anna Čurdová. Žádná přitom nemá u mužských partajních špiček zastání. Počátkem konce Strany zelených dost možná byl konflikt Kateřiny Jacques s Danou Kuchtovou, Olgou Zubovou a Věrou Jakubkovou. A aby toho nebylo málo, spousta úspěšných političek nechce nic slyšet o kvótách, zato nezávisle na pohlaví zdůrazňuje pracovitost, houževnatost, expertní výbavu. Stačí se zeptat Miroslavy Němcové, Aleny Páralové (obě ODS) či vůdkyně slovenské opozice Ivety Radičové.

Není nic snazšího, než vše shrnout konstatováním, že nezáleží na pohlaví, nýbrž na odbornosti, na kvalitě. Někdo by mohl dodat: Vždyť i Deník Referendum má víc sloupkařů než sloupkařek! Puntík.

Zkusme si ale přiznat, že problém je vážnější a s kupeckými počty si nevystačíme.

Stále víc je slyšet názor, že postoje političek jsou příjemným zpestřením veřejného života. Naposledy šel zaznamenat u diváků předvolebních televizních Otázek Václava Moravce Speciál. Kéž by podobná menšinová stanoviska — a spolu s nimi umírněnost, kultivovanost — v partajích převážila, řekne si zhusta občanstvo. Leč mužská většina utváří politické strany i styl jejich prezentace navenek. Chce-li žena uspět, musí se přizpůsobit. V lepším případě pak může vnímavost, citlivost, empatii předvádět alespoň při kontaktu s veřejností.

Věřím tomu, že politika určovaná ženami by byla po strategické i taktické stránce zajímavější a plodnější. Proto mohou být již ve čtyřiceti procentech zemí světa platící kvóty — nikoli pro ženy, ale pro co nejvyváženější zastoupení obou pohlaví na kandidátkách — užitečné. Stát v souvislosti s volbami pracuje s mantinely a diktuje různá omezení. Uznejme, že některá mohou být též prospěšná. S více ženami v zastupitelských sborech by nejen ubylo ješitnosti, sobectví a došlo ke zlepšení tolik vzývané politické kultury, ale i věcná témata by mohla být nahlížena z nových úhlů.

To je důležitější než vnitřní složení politických stran. Zelení mají 35 % členek, ovšem o moc soupeří pouze muži (plus jejich případné partnerky). U komunistů najdeme 44 % žen, žádná z nich však v mediální době neprorazila. V ODS disponují ženy třiatřicetiprocentním podílem. Nejvýraznější z nich — zmíněné Miroslava Němcová či Alena Páralová — ale šmidlají druhé housle. Zastoupení žen v ČSSD je stejné jako u ODS, do karet by jim měly nahrávat i chatrné kvóty. Přesto si sociální demokraté nejsou s to vybrat místopředsedkyni. Nevýrazné kandidátky členská základna odmítá, příliš výrazných se zas bojí. Emancipované ženy aby snad hledaly poslední útočiště v prapodivném bloku dvou Jan (Bobošíkové a Volfové ) — Suverenitě. Anebo v byznysu. Vždyť než se dlouze proschůzovávat převážně mužskou politikou, tak raději mnoho skeptických žen pracuje na své přímější profesní kariéře v „demokratičtější“ vědě nebo soukromém sektoru.

Změny v politickém prostředí jsou žádoucí. Aktéry, programy a přístupy nevyjímaje. Mužská většina příležitost k reformám měla. Nevyužila ji. Naděje symbolizovaná ženami ještě nezemřela. Už jen z toho důvodu by stálo za to vyzkoušet kvóty pro kandidátní listiny i u nás. Byť by je někdo nespravedlivě vnímal jako nepatřičnou pozitivní diskriminaci.

Je-li naopak kolem nás něco negativního, jde o chlapácké hry plné vypočítavosti, arogance a předvádění svalů. Laciným nadbíháním motoristům počínaje a prvoplánovou politizací sportu konče.