Málokdo dnes bude ochoten polemizovat s tezí, že české země se noří čím dál hlouběji do čím dál nepřehlednějšího marasmu. Kdysi, a to jsme na tom byli v řadě ohledů lépe nežli dnes, jsem situaci naší země popsal metaforou člověka v bažině, který kdykoli se pokusí ze svého postavení vymanit, ponoří se navzdory své vůli o další kus hloub. A to se nezměnilo, jen dnes už těžko říct, co z nás ještě čouhá.

Náš stát ztrácí schopnost spravovat sebe sama. Stěží bychom hledali nějakou část českého společenského provozu, na níž bychom se mohli spolehnout, že ještě slouží v nějakých obvyklých spolehlivých mezích. Čím dál větší část politiky se stává extenzí nelegálního podnikání. Čím dál větší díl médií, už tak postupně ochabujících pod tržními vlivy, se proměňuje ve vlivové nástroje oligarchů. Ekonomika chřadne a chybí jí jakákoli koncepce.

Resort vedle resortu, od zdravotnictví, přes školství, sociální věci až po kulturu či životní prostředí jsou spravovány bezkoncepčně a de facto vedeny k rozvratu či tržní konformitě, což je obvykle totéž: v bezhlavé škrtací mánii vydávané za úspory či dokonce za reformy. O tom, že by zde některá místa s reálným vlivem na směřování společnosti promýšlela jak čelit základním civilizačním hrozbám, nemá ani cenu lamentovat.

Uplynulý týden toho byl chmurnou ilustrací. V zemích, které neztratily elementární schopnost debatovat o svém budoucím směřování, se řešilo, co všechno znamená, že koncentrace kysličníku uhličitého překročila hranici 400ppm (částic v milionu), u nás k tématu v uplynulém týdnu tištěné deníky přinesly přesně čtyři texty, což je pětina toho, co vydal ve stejném období samotný Guardian.

Co je však ještě horší: zatímco v Guardianu čteme reportáže o konkrétních dopadech klimatického rozvratu, který se v posledních letech prudce zrychluje, přechod přes hranici 400 ppm tu komentují jako „vstup do nové éry“, a podávají zprávu o čerstvém výzkumu, podle nějž z dvanácti tisíc odborných textů o klimatických změnách 97 % přisuzuje odpovědnost za jejich vznik člověku, tuzemské Lidové Právo Hned Dnes přesně tři z oněch čtyř textů věnuje faktu, že se v Praze hodlá usadit potrhlý dánský revizionista Björn Lomborg — patrně proto, že se na tomto Bohem zapomenutém bláznově dvorečku bude cítit jako doma.

No a do společnosti takto fenomenálně nezpůsobilé řešit závažné věci, ba dokonce je vůbec rozpoznávat, přijde Oranžový klub, občanské sdružení moderně přemýšlejících sociálních demokratek, s vyloženě krotkým návrhem podpořit účast otců na rodičovské dovolené, opsaným v civilizačně vyspělejších skandinávských zemích, jimž se osvědčil.

To je samozřejmě dostatečný důvod, aby se strhl poprask skoro stejně intenzivní a skoro stejně rozumný, jako když Petruška Šustrová spolu se sponzorkou ODS Pavlou Foglovou prováděly v Ústavu pro interpretaci minulosti levicový puč. Věci samé se zde z různých stran věnovali Apolena Rychlíková, Kateřina Kňapová, Jana Krausse, Tereza Stöcklová či Aleš Chmelař a jejich texty snad už ani není třeba ničím dalším doplnit.

Uvažovat o ní ovšem lze ještě z širšího hlediska. Oranžovému klubu samozřejmě nejde jen o rodičovskou dovolenou, jejich desatero vychází z určité koncepční představy o proměně společnosti tak, aby o jejím směřování mohly v daleko spravedlivější míře, nežli je tomu dnes, rozhodovat ženy. To je plán, který si zasluhuje hlubší diskusi a promýšlení.

Když se totiž na chvíli vrátíme k obrazu české společnosti jako tonoucího v bažině a zkusíme se rozhlédnout, co by jej tak asi mohlo začít tahat ven, možná skončíme u názvu klasického Heideggerova rozhovoru: Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit. Možností věru není nepřeberně. A pokud nebudeme chtít zůstat jen u mystických či metafyzických, nakonec nám vyjde, že místem, skrze nějž se jakékoli zlepšování poměrů může začít uskutečňovat, bude muset být politika.

Jenomže co může českou politiku vyspravit? Každý jeden projekt končí v hlubším zklamání. Efemérní politické podniky, které nepřežijí jediné volební období, otřásají důvěrou v demokratickou politiku jako takovou, mnohé snahy občanské společnosti naopak trpí fóbií z politických stran, kterou se zbavují vlivu ještě dříve, nežli ho vůbec mohou získat. A tak kultivace již zavedených politických stran a jejich vztahu s občanskou společností je nakonec možná nejslibnějším nástrojem, jak se pokoušet nepříznivé tendence ve vývoji českých poměrů zvrátit.

Klasická teze říká, že politika začíná tam, kde se objeví konflikt, čemuž se u nás málo rozumí. K slabosti českého politického myšlení patří i nepochopení „skandálu“ jako politické zbraně. Oranžový klub je sice pod palbou českého mediálního provozu, který má svá mířidla seřízena hlavně podle oné barvy, ale nemohl na českou politickou scénu vstoupit lépe. Říká-li někdo, že členky Oranžového klubu svou akci mediálně nezvládly, neví nic o marketingové poučce: „There is nothing like bad publicity.“ (Žádná publicita není špatná.)

Na rozdíl od spousty jiných přidružených sdružení a vnitřních organizačních jednotek ČSSD se o Oranžovém klubu teď ví, že tu je, začíná se tušit, co chce. A také to, že si to nejspíše nenechá rozmluvit. I k tomu, že se proti oranžovým ženám ozval Zdeněk Škromach, je třeba jim blahopřát. Kdybychom netušili něco o tom, jak to v ČSSD chodí, mohli bychom je dokonce podezírat z toho, že si s ním jeho nejapnou odmítavou reakci domluvily, aby jim pomohl.

Neschopnost sociální demokracie dostatečně si osvojit programovou politiku moderní evropské levice se samozřejmě na jejím vztahu k ženám ilustruje zcela zřetelně a dnes možná zřetelněji nežli kdekoli jinde. Fakt, že stínová vláda neobsahuje jednu jedinou ženu na postu odpovídajícím reálnému ministerstvu, není skutečně vůbec ničím obhajitelný. Na druhou stranu Oranžový klub těžko mohl do rukou dostat ještě pádnější argument pro svou existenci, ještě silnější vítr do plachet k svému rozletu.

Skladba stínové vlády stejně tak jako všech mocenských struktur nejen ČSSD, ale prakticky všech českých stran je výsledkem dohod regionálních a okresních šíbrů, kteří obhospodařují hlasy volitelů a vyjednávají předem, kdo jakou funkci obsadí. Jedna bývalá sociálnědemokratická ministryně to vystihla pěkným bonmotem: tajným hlasováním předcházejí tajné dohody.

Ale netýká se to zdaleka jen ČSSD. Právě fakt, že české politické strany dnes vesměs připomínají spíše konfederace svých regionálních sdružení než programovým, ideovým obsahem vedená politická hnutí, popisují politologové jako jeden z klíčových atributů úpadku tuzemské stranické politiky.

Jenomže fungování takového modelu dohod „kámošů z okresů“ samozřejmě krajně nepříjemně zkomplikuje, má-li se brát v potaz zastoupení žen. Samo prosazení kvót by tak najednou způsobilo, že zákulisní vyjednávání na čistě mocenských, aritmetických základech podstatně oslabí ve prospěch výběru kandidátů na základě meritorním.

Ne, nemluvíme zde o železném pravidle, ale spíše o tendenci, která je sama o sobě ovšem užitečná a působí příznivě v ohledech, jež nemusí být na první pohled zjevné. Jednoduše řečeno boj za spravedlivé zastoupení žen je součástí boje za zlomení korupčního a partokratického charakteru české politiky.

Na druhou stranu, pokud bychom chtěli oranžovou genderovou lobby kritizovat, pak snad proto, že by měla zásady principiální moderní levicové politiky důsledně zdůrazňovat i mimo svůj bezprostřední zájem. Pokud tedy například oprávněně kritizuje absenci žen ve stínové vládě, neměla by se zastavit u tohoto bodu A., ale snad by mohla říci i B.: které muže by pokládala za vhodné nahradit.

Protože pokud by ve výsledné vládě nahradila Jiřího Dienstbiera třeba Marie Benešová, Vladimíra Špidlu třeba Jana Vaňhová a Lubomíra Zaorálka třeba Kateřina Zemanová, nemyslíme, že by nad tím Oranžový klub — na rozdíl od Pražského hradu — jásal, i když by jeho požadavku bylo vlastně učiněno zadost.

Příští politický střet se zatuhlými strukturami sociální demokracie Oranžový klub čeká o složení kandidátek v příštím „supervolebním“ roce. A možná tak přichází ten pravý čas zeptat se Michala Haška a všech sociálně demokratických osobností, které podepsaly v roce 2011 jeho Desatero ČSSD nové generace, s nímž se ucházel o zvolení předsedou, jak přesně to mysleli, když zde psali: „Již od nadcházejícího sjezdu se musí fakticky otevřít prostor pro minimálně třetinovou účast žen ve vedení a na kandidátkách a zvýšit jejich vliv na formování politiky ČSSD. Bez významného zastoupení žen ve vedení ČSSD na všech úrovních nebudeme schopni tvořit a formulovat politiku, která bude mít šanci oslovit celou českou společnost.“