Málokdo dnes bude ochoten polemizovat s tezí, že české země se noří čím dál hlouběji do čím dál nepřehlednějšího marasmu. Kdysi, a to jsme na tom byli v řadě ohledů lépe nežli dnes, jsem situaci naší země popsal metaforou člověka v bažině, který kdykoli se pokusí ze svého postavení vymanit, ponoří se navzdory své vůli o další kus hloub. A to se nezměnilo, jen dnes už těžko říct, co z nás ještě čouhá.

Náš stát ztrácí schopnost spravovat sebe sama. Stěží bychom hledali nějakou část českého společenského provozu, na níž bychom se mohli spolehnout, že ještě slouží v nějakých obvyklých spolehlivých mezích. Čím dál větší část politiky se stává extenzí nelegálního podnikání. Čím dál větší díl médií, už tak postupně ochabujících pod tržními vlivy, se proměňuje ve vlivové nástroje oligarchů. Ekonomika chřadne a chybí jí jakákoli koncepce.

Resort vedle resortu, od zdravotnictví, přes školství, sociální věci až po kulturu či životní prostředí jsou spravovány bezkoncepčně a de facto vedeny k rozvratu či tržní konformitě, což je obvykle totéž: v bezhlavé škrtací mánii vydávané za úspory či dokonce za reformy. O tom, že by zde některá místa s reálným vlivem na směřování společnosti promýšlela jak čelit základním civilizačním hrozbám, nemá ani cenu lamentovat.

Uplynulý týden toho byl chmurnou ilustrací. V zemích, které neztratily elementární schopnost debatovat o svém budoucím směřování, se řešilo, co všechno znamená, že koncentrace kysličníku uhličitého překročila hranici 400ppm (částic v milionu), u nás k tématu v uplynulém týdnu tištěné deníky přinesly přesně čtyři texty, což je pětina toho, co vydal ve stejném období samotný Guardian.

Co je však ještě horší: zatímco v Guardianu čteme reportáže o konkrétních dopadech klimatického rozvratu, který se v posledních letech prudce zrychluje, přechod přes hranici 400 ppm tu komentují jako „vstup do nové éry“, a podávají zprávu o čerstvém výzkumu, podle nějž z dvanácti tisíc odborných textů o klimatických změnách 97 % přisuzuje odpovědnost za jejich vznik člověku, tuzemské Lidové Právo Hned Dnes přesně tři z oněch čtyř textů věnuje faktu, že se v Praze hodlá usadit potrhlý dánský revizionista Björn Lomborg — patrně proto, že se na tomto Bohem zapomenutém bláznově dvorečku bude cítit jako doma.

No a do společnosti takto fenomenálně nezpůsobilé řešit závažné věci, ba dokonce je vůbec rozpoznávat, přijde Oranžový klub, občanské sdružení moderně přemýšlejících sociálních demokratek, s vyloženě krotkým návrhem podpořit účast otců na rodičovské dovolené, opsaným v civilizačně vyspělejších skandinávských zemích, jimž se osvědčil.