V pátek se v českých novinách hodně psalo o vrávorajícím Miloši Zemanovi. Objevila se ale i zpráva, že koncentrace kysličníku uhličitého v zemské atmosféře poprvé v historii měření překročila úroveň 400 ppm (parts per million — částic z milionu).

Je jasné, že tato zpráva neměla šanci prvnímu tématu konkurovat. Pro většinu lidí je to abstraktní číslo a navíc je to jen symbolická hranice, jejíž překročení samo o sobě se v našem každodenním životě ničím zvláštním neprojeví.

Hodnota 400 ppm získá význam teprve srovnáním se zastoupením CO2 v atmosféře na počátku průmyslové revoluce. Z bublin dávného vzduchu uvězněného v ledovcích víme, že tehdy byla koncentrace tohoto plynu asi 280 ppm — znamená to, že se za posledních dvě stě let zvýšila téměř o polovinu. Takový nárůst je konzistentní s obrovskými objemy CO2, které lidstvo každoročně do atmosféry vypouští v důsledku spalování fosilních paliv a některých dalších průmyslových činností.

Oxid uhličitý je jedním ze známých skleníkových plynů: čím více bude v atmosféře zastoupen, tím víc se naše planeta bude vlivem slunečního záření zahřívat. Tento efekt byl objeven už před více než sto lety a je jednoznačně prokázaný. V tomto ohledu není prostor pro pochyby: současná lidská činnost zvyšuje podíl skleníkových plynů v ovzduší, a to se dříve nebo později projeví oteplováním Země v planetárním měřítku.

Planeta Země však představuje komplikovaný systém. Část dodatečného uhlíku dokáže zatím díky živým organismům odbourávat. Efekt oteplování se také neprojevuje okamžitě a přímočaře, ale vlivem mnoha zpětných vazeb a mechanismů nastupuje se zpožděním a bere na sebe podobu různých dílčích změn (například výkyvů podnebí včetně lokálního ochlazování v některých regionech). Znamená to, že o vlivu lidstva na atmosféru a na následné oteplování planety můžeme pochybovat? Nikoliv.

Je pravda, že každý jeden projev klimatické změny a globálního oteplení můžeme připsat jinému faktoru nebo i náhodě. Stejně tak můžeme každé jednotlivé zavrávorání Miloše Zemana vysvětlit tu bolavým palcem, tu virózou.

Něco jiného ale je, pokud se člověk začne každý den po poledni motat a táhne z něj. I když rychlost metabolismu a individuální citlivost na alkohol je u každého rozdílná, nikdo nepochybuje o tom, že čím více vypijeme, tím vyšší budeme mít hladinu alkoholu v krvi. A čím vyšší promile, tím více se nám bude motat hlava, naše mysl otupí, reakce zpomalí, koordinace pohybů se zhorší, přijde nevolnost a nakonec otrava, v nejhorším případě i smrt.

Už z čistě fyzikálního hlediska je podobně nezpochybnitelná vazba mezi vypouštěním kysličníku uhličitého do atmosféry, jeho rostoucí koncentrací ve vzduchu a nakonec i neodvratným oteplením povrchu planety Země, jež k nepoznání promění podnebná pásma a ekosystémy, na něž si naše civilizace uvykla.

V současné době vypouští lidstvo každý rok do vzduchu už přes 30 miliard tun CO2 a tento objem se nedaří snižovat ani navzdory proklamovaným snahám chránit klima. Naše planeta je tak v postavení ochmelky, jehož hladinka už překročila hranici, kterou je schopen dlouhodobě přežít. Avšak namísto toho, aby přestal pít, dál do sebe lije láhev za láhví.

Země jak ji známe má pořád ještě šanci, i když bez výplachu žaludku už to asi nepůjde. Předpokladem jejího zachování je razantní a rychlé snížení dalších emisí CO2, a to už během této dekády. Díky obnovitelným zdrojům a potenciálu úspor energie máme technologie, prostředky i znalosti, jak na to. Dokud budeme věnovat více prostoru, pozornosti i tvořivosti tomu, že prezident vrávorá, nevypadá to s naší budoucností moc dobře.