Michal V. Marek, biolog, ředitel Centra výzkumu globální změny Akademie věd ČR:

Popravdě řečeno, nevím. Ta nejistota pramení z mnoha negativních proměn v chování české společnosti posledních let. „Klausovská“ mašinerie tvrdě ničící vše, co není pragmatické, ekonomické a vedoucí k úspěchu za každou cenu, skutečně udělala své. Měl jsem vždy radostný pocit z toho, že se pomalu, ale jistě daří zvyšovat „environmentální vzdělanost“ naší společnosti, viz například poměrně úspěšná cesta k uvědomělému třídění odpadů, základnímu postoji k ochraně krajiny a přírody, občanské iniciativy směřující k záchraně biotopů, krajiny a podobně.

Na straně druhé se mi zdá, že současná krize, a to nejen ekonomická, ale hlavně morální — korupční chapadla —, vede k tomu, že „environmentální hygiena“ společnosti silně klesá. Důkazem pro to byla pro mne například hysterie proti mladým lidem zachraňujícím kácené stromy na Šumavě.

Jsem si jist, i když jsem optimista, že to, zda budeme, či nebudeme ekologicky přívětivější zemí, zásadně záleží na „přerodu“ naší společnosti od „klausismu“ k „havlovsky“ orientované společnosti vracející úctu k hodnotám i ke státu. Ten se ale v současné době jen a jen diskredituje a stává se pro občana nepřítelem.

Táňa Fischerová, zakladatelka Klíčového hnutí a ex-kandidátka na prezidentku ČR:

Nevím. Přála bych si to. Ale jsou tady dva možné scénáře. První, že bude opravdu ekologicky příznivější, druhý, že naopak bude ve velmi špatném stavu. Pokud se rychle nezačne měnit systém, obávala bych se druhého scénáře. Dnešní systém totiž opravdu nahrává všem, kdo nemají úctu k Zemi ani k lidem. Dokud budou zisk a ekonomika nadřazeny ostatním oblastem života, není cesty ven.

Bedřich Moldan, ekolog, ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy:

Jsem optimista, takže předpokládám, že za dvacet let nebude environmentální situace v České republice celkově horší než dnes.

Doufám, že se sníží úroveň chemické kontaminace včetně nejrůznějších škodlivých emisí, že se bude lépe hospodařit v krajině zejména co do hospodaření zemědělského a lesnického a péče o půdu a vodní zdroje. Bohužel se asi nepodaří zvrátit postupující úbytek biodiverzity.

Změna klimatu přinese různé nepříznivé jevy, snad ale nebudou mít katastrofické rozměry. Jsem však přesvědčen, že hlavním pozitivním faktorem bude podstatně vyšší úroveň environmentálního uvědomění ve všech oblastech, zejména na všech úsecích podnikání a nejrůznějšího využívání přírodních zdrojů. Environmentální hledisko se podstatně více uplatní na všech úrovních rozhodování, ve veřejné správě, legislativě, při vzdělávání, ve vědě a výzkumu.

Hana Librová, socioložka, Katedra environmentálních studií FSS MU:

V environmentálním rozvažování nedokážu vypreparovat Českou republiku ze situace ve světě. Letošní lesní požáry v Tasmánii mne deprimují neméně než požár v Bzenecké Doubravě. Při pohledu na mapu si říkám: co to je za útvar, ta naše republika?! — bioregionalisté mají pravdu.

Jistě, v národním či státním měřítku má smysl uvažovat, jde-li o environmentální politiku. Od devadesátých, ne-li osmdesátých let je to s ní čím dál tím horší. Nevidím důvod změny do budoucna. Vyhlížím v lednových týdnech dvě věci, které by mne mohly povytáhnout z generální skepse: čekám, že mezi prezidentskými kandidáty a moderátory debat přece jen padne slovo o stavu přírody u nás.

A čekám, jestli se na krmítku neobjeví sýkory mého dětství: mlynařík, parukářka a sýkora babka. Rozšafní ornitologové s jejich útěšnou populační dynamikou mne spíš rozčilí. A „brát pozitivně“ fakt, že na krmítku jsou přece aspoň pěnkavy, sýkory koňadry, modřinky, zvonci a brhlík, odmítám. Svět i s Českou republikou strašlivě chudne.

Text vyšel v Sedmé generaci 1/2013.