Zpráva mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) z roku 2007 uvádí různé scénáře poškození ekosféry při různě velikých nárůstech průměrné teploty. Při zvýšení průměrné teploty o tři stupně Celsia hrozí podle IPCC mimo další škody rovněž rozsáhlé požáry buše a lesů a devastace přírody.

Na základě současných klimatických změn v Austrálii se ale zdá, že rozsáhlé požáry přicházejí ještě dříve, než se očekávalo. To vcelku odpovídá dosavadním zkušenostem. Ukazuje se, že předpověděné nárůsty teplot i klimatické následky zaostávají za skutečností. Podle dlouhodobého měření se soudobá průměrná teplota v Austrálii zvýšila ve srovnání s teplotou před padesáti lety o jeden stupeň.

Čtyři měsíce narůstajících teplot od září 2012 vedly vládu k prohlášení, že v jihovýchodní a jižní Austrálii, kde žije většina obyvatel kontinentu, jsou díky požárům katastrofické podmínky. 9. ledna prohlásil australský meteorologický úřad po analýze dat, že je znovu třeba definovat národní teplotní rekordy. Průměrná teplota celé Austrálie dosáhla v úterý 8. ledna 40°C, nejvyšší hodnoty od roku 1911, kdy se začala měřit. V Novém Jižním Walesu bylo v týdnu od 7. ledna zaznamenáno nejméně 141 oddělených požárů, z nichž u 31 požární jednotky ztratily kontrolu.

Požárníci se vyjádřili, že špatným znamením je, že ani během krátkého poklesu teplot se jejich intenzita nesnížila. Ohně jsou tak veliké, že jsou viditelné z Mezinárodní kosmické stanice - NASA publikovala fotografie. Intenzita požárů přivedla některé klimatické vědce ke kritice veřejné lhostejnosti k lidmi způsobované klimatické změně, o níž se soudí, že vede ke zvýšenému výskytu extrémního počasí.

„Ti z nás, kteří strávili dny studiem vývoje klimatu či sami přispívali k  vědecké literatuře o klimatické změně, jsou stále sklíčenější, když přemýšlejí nad budoucností lidské civilizace,“ sdělila Elizabeth Hanna, výzkumná pracovnice Australské národní Univerzity v městě Canberra deníku Sydney Morning Herald a dodala, že jsme již překročili hranicí, kdy by se dalo vyhnout strašným následkům, a kdy se dalo zůstat u zdvořilé snahy neděsit veřejnost.

Postoj vědecké komunity je konzistentní. Podíváme-li se na stanoviska nejrůznějších vědeckých a odborných profesních organizací a společností ve světě, tak nenalezneme žádnou, která by popírala existenci klimatické změny a i v otázce příčiny je shoda významná. Asi polovina z národních akademií věd a jiných odborných organizací považuje za příčinu klimatické změny velmi pravděpodobně lidskou činnost, a druhá polovina považuje lidskou činnost za jistou příčinu současných změn.

Politolog Bohumil Pečínka nedávno v Reflexu uvedl, že Václav Klaus v průběhu posledních deseti let kritizoval či relativizoval několik oblastí, mimo jiné i klimatickou změnu, a že tento postoj se ukázal jako správný. Klausův názor na klimatickou změnu je dobře znám a bohužel ovlivnil velikou část české veřejnosti.

Mezi postojem klimaskeptiků, pocházejících především z politických kruhů, a jim nakloněných, jimi dosazených či placených novinářů, a názory mezinárodní vědecké komunity je zcela zásadní rozpor.

Pro určité kruhy je negativní postoj ke klimatické změně pochopitelným postojem. Jak jinak by měli reagovat protagonisté neoliberální ekonomie, když stále obhajují své teze o prospěšnosti údajně čisté hospodářské soutěže, pokud možno nezatížené sociálními anebo dokonce ekologickými ohledy. Měli by snad říkat, že růst hospodářské aktivity přináší zásadní problémy? Jejich odpověď je účelová. Nemohou přece ve vlastním zájmu prohlašovat, že to, co by mělo podle nich sloužit všeobecnému blahu, je ve skutečnosti tragickou slepou cestou.

Je nesporné, že se lidstvo ocitá na existenčním prahu a z ignorace a z nedostatečného zájmu politiků i veřejnosti se stává jízdenka do horoucích pekel. Na vině je současné myšlení a panující dogma globálního neoliberálního systému založené na převažujícím materialistickém vnímání života a světa. Systém postavený na chtivosti, lakotě a pýše dojíždí ke konečné stanici. Vedeme totální vyhlazovací válku proti přírodě a tím pádem také proti sobě. V roce 2009 řekl Sir Nicholas Stern, někdejší hlavní ekonom Světové banky, že kdyby Země byla banka, dávno bychom ji zachránili.

V roce 2010 byly v časopise Science uvedeny výsledky výpočtů kalkulujících hypotetický případ, co by se stalo, kdybychom od této chvíli neuvedli do provozu žádné zařízení emitující oxid uhličitý fosilního původu. Kdyby se neuvedl do provozu jediný automobil, jediná elektrárna, či jediná plynová kotelna, všechny stroje a zařízení spotřebovávající fosilní energii by se nechaly dosloužit, a žádné nové by se nepostavily. I v tom případě by se současná teplota na Zemi zvýšila o 1,3°C. K připomenutí ryze hypotetické úrovně uvedeného myšlenkového experimentu můžeme uvést například stále na světě stoupající počet provozovaných automobilů, včetně reakcí českých ekonomů, kteří se rozplývají radostí nad zvýšenou produkcí a prodejem firmy Škoda Volkswagen, i skutečnost, že v Číně se každý týden k síti připojují dvě nové uhelné elektrárny.

Jako lidé máme k dispozici nesmírné nástroje - obrovské finanční prostředky, organizační struktury, technologie, výzkumné odborníky a výzkumná pracoviště, možnost působení na veřejnost. Politické vyjednávací metody. K čemu tyto prostředky v současné době slouží? Nejsou nasazovány tam, kde jsou třeba, ani v míře, která by byla zapotřebí. Jsou naopak využívány tam, kde ještě více škodí - tam, kde se jedná o mnohem menší nebo dokonce fiktivní nebezpečí, kterými jsou třeba zbrojení, válka proti teroru, či nepřátelé, jejichž nepřátelství je z části podsunuté, částečně vylhané a částečně vyprovokované.

Jsou nasazovány tam, kde přispívají k problému, tam kde akcelerují hospodářskou soutěž založenou na drancování zdrojů, stále rostoucí spotřebu, vyhazování a plýtvání. A to všechno ve chvíli, kdy nám jsou v patách zásadní existenční problémy, v nichž vedle klimatické změny ještě hrozí nedostatek energie, vody a půdy - peak oil, peak water a peak soil.

Mezinárodní klimatické konference stíhají jedna druhou a nehledě na počet je jejich nulový výsledek předem jistý. Neumíme řešit veliké problémy, neumíme spolupracovat tváří v tvář globálnímu ohrožení, protože tato nebezpečí nejsou pro většinu veřejnosti zjevná a hmatatelná.

Jako bychom mnohdy v chladném dni, neslýchali výsměšné „vidíte - to je to vaše globální oteplování, jaký nesmysl.“ Vzpomínám našeho učitele, který citoval jistou karlínskou babičku z Křižíkovy ulice „Jak může být, pane profesore, země kulatá, když nad ulicí máme Vítkov?“ Jakkoli naivní, je to pochopitelné, naše zkušenost je smyslová, nikoliv statistická.

Ekosystém planety je mimořádně komplexní a jeho modelování komplikované. Mnozí požadují vědecký průkaz lidského vlivu na klimatickou změnu. K tomu je ovšem třeba experiment. Jak ale udělat experiment s celou zemí? Máme druhou, nebo obětujeme na pokus tu jedinou?

Mezi zásadním ohrožením budoucnosti lidstva a jeho krátkozrakostí je obrovský rozdíl. Na první pohled by se mohlo zdát, že budeme konfrontováni hamletovskou otázkou. Jak ochránit sami sebe před sebou samými? Ale otázka by měla znít úplně jinak: Jak se ochránit před těmi, kteří nám vnucují svou pravdu?