Po deseti letech došlo k personální výměně na českém Hradě. Odcházejícího prezidenta, který „zelené ideje“ vnímal stejně, jako býk červený hadr v ruce toreadora, nahradil 8. března nový prezident, jenž je pro změnu vnímá jako ten, který žije celý život v „Platónově jeskyni“ a stíny považuje za realitu.

Odcházející prezident se proti snahám o systémovou a efektivní ochranu životního prostředí a k občanské angažovanosti v této oblasti kriticky vymezil již během své funkce předsedy české vlády v letech 1992-8. Bylo to i logické, neboť české ekologické hnutí od poloviny 80. let minulého století a několik let po roce 1989 bylo ideově jednotné, organizačně připravené a mělo také velkou podporu občanů proti jeho autoritativním stranicko-mocenským výstřelkům.

Připomeňme si proto vznik takových iniciativ jako Ekologická společnost, Pražské matky, Zelený klub, Děti Země nebo Hnutí DUHA. A samozřejmě i nespokojenost v Teplicích již od soboty před „pražským“ 17. listopadem 1989, kdy lidé kvůli znečištění ovzduší demonstrovali tři dny v ulicích města.

Není proto divu, že se právě odcházející prezident kromě tématu „volný trh vyřeší vše i bez pravidel“ podle teoretických knižních pouček zaměřil i na občanskou angažovanost při ochraně životního prostředí (environmentalismus) a na exaktní vědu o vztahu organismů a jejich prostředí (ekologii).

Předseda vlády přece řídí vše

Právě odcházející prezident jako první Čech obdržel ve své funkci premiéra české vlády titul Ropák 1993 o největší antiekologický čin roku, a to společně s tehdejším ministrem průmyslu a obchodu Vladimírem Dlouhým (ODA).

Důvodem bylo mj. schválení dostavby dvou jaderných bloků pro Jadernou elektrárnu Temelín, preference ekonomických ukazatelů v ekologické politice státu či jeho článek „Jarní procházka“, v němž sugestivně a demagogicky popisuje, že když cestou z Prahy do Prčic nelze spatřit žádnou ekologickou katastrofu, téměř žádnu továrnou či skládku, pak je logické, že nedochází k poškozování životního prostředí, přírody a ani krajiny (důvody pro udělení ropáka zde).

Angažovanost občanů a jejich vyšší citlivost na stav životního prostředí si totiž tehdy vysvětlil takto: „V řadě případů je právě tato aktivita a ideologie s ní spojená zdrojem nových, antiliberálních, antidemokratických, elitářských, etatistických pokusů o ospravedlnění státní kontroly a centralizace lidských aktivit, o zavádění nových forem dirigování a regulace lidských životů, tentokrát ve jménu ochrany životního prostředí... Někteří lidé nevěří sami sobě (a hlavně nám ostatním), nevěří neosobním, „neřízeným“ systémových mechanismům, a proto hledají nové mýty, které by mohly ospravedlňovat státní kontrolu, regulaci, zásahy do života nás všech. Mají pocit, že právě tato nová státní byrokratické zásahy zdůvodňující ideologie je ta pravá.“

Za tohoto stavu nebylo nijak překvapivé, pokud následující rok obdržel titul Ropák 1994 tehdejší ministr životního prostředí František Benda (KDS), neboť šlo o submisivního ministra vůči premiérovi, což bývalý federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek označil jako „blátovitost“. V  nominaci Bendy na ropáka pak čteme následující: „... jehož pravomoce jsou postupně omezovány, činnost zesměšňována a mezi odborníky známa svojí nekoncepčností...“ (více zde). Tehdejší předseda vlády přece uřídí vše, i rezort životního prostředí!

Ovšem anketa o antiekologický čin se během následujících tří let ukázala jako příliš úzce vymezená, neboť neuměla postihnout antiekologické výroky období raného kapitalismu „bez přívlastků“ v 90. letech minulého století. Proto v roce 1995 vzniká druhá anketa a prvním držitelem ocenění „nejpitomější výrok z oblasti životního prostředí a ochrany přírody“ se jednoznačně stal tehdejší premiér a nyní odcházející prezident, a to za legendární názor: „Ekologie není věda. S vědou nemá nic společného. Je to ideologie.“