Věší se lustry a instalují pevné telefonní linky. Kde? V Institutu Václava Klause, který ožije s koncem funkčního období dosluhujícího prezidenta. Pracoviště se prý bude věnovat veřejné politice, vydávat knihy, časopisy, stanoviska, pořádat konference, semináře. To je poměrně široký rejstřík. Přinejmenším dost na to, aby se Institut stal ohniskem pravicové politiky po blížícím se kolapsu ODS.

Den za dnem můžeme lépe odhadnout, co nás bude Institut učit. Za „téměř povinnou četbu pro každého“ Klaus již dříve označil poslední knihu svého vicekancléře Petra Hájka, v níž je Václav Havel líčen jako nástroj lži a nenávisti v satanových službách. Havel ležel v žaludku i samotnému Klausovi. Polskému týdeníku Do Rzeczy Václav Klaus počátkem února řekl, že Havel „místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii, místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu. Byla to spíše ozvěna francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví.“ Naopak nositelem národní hrdosti a tradic je podle Klause Miloš Zeman. Jeho zvolení kvituje s potěšením: „Lidé svůj rozum neztratili. Je to nadějí do budoucna.“

Zatímco Lež a Nenávist byly přiděleny Havlovi, Pravda a Láska nově patří Klausovi. „Mým celoživotním úsilím je prosazování skutečně svobodné společnosti,“ pochlubil se Polákům známý český disident Klaus. O chvíli později pak naznačil, že svobodu chce zejména pro trh: „Trh je stále více a více oslabován tisíci stále narůstajícími etatistickými opatřeními.“ V roce 1996 v Davosu po setkání s „tváří“ české kuponové privatizace pronesl legendární větu: „Více takových Kožených!“. Hle, smysl svobody…

Na rozdíl od „extrémního levičáka“ Havla se Klaus také prezentuje jako jediný poučený z komunismu. Ve své nové — už asi tisící tří sté dvacáté páté — knize nazvané „My, Evropa a svět“ píše, že je svět, ve kterém teď žije „daleko socialističtější, ne-li komunističtější, tedy v každém případě nesvobodnější“, než si tehdy „v prvotním nadšení a elánu“ představoval. „Dnes už se téměř nikdo v Evropě a Americe nestydí zavádět — nikoli jako výjimku, ale spíše jako pravidlo - opatření, která lidé jako já donedávna považovali za něco, co se definitivně zdiskreditovalo a co skončilo spolu s komunismem,“ soudí prezident a dodává: „Můj hlavní závěr je, že si z konce komunismu tito lidé myšlenkově a ideově téměř nic neodnesli, což je patrné na řadě událostí, zvláště je to vidět na směřování integračního procesu v Evropě.“

Klausova ideologicky vyprofilovaná kritika míří i přes oceán. Časopisu Do Rzeczy též řekl: „Pro mne soudobý liberalismus není liberalismem v tom smyslu, jak já tomuto slovu rozumím. Je opakem klasického liberalismu, ke kterému se hlásím. Dnešní liberalismus obamovského ražení je postmodernistickou, antidemokratickou, antiliberální ideologií, které podléhá stále větší část západního světa.“

Zalistujme nyní starými novinami a přibližme si, jakou vzpomínku na „klasického liberála“ Klause si odnesl jeden z jeho původních stoupenců, přední český podnikatel (majitel společnosti Jablotron) Dalibor Dědek. 13. června 2011 v MF Dnes mimo jiné napsal: „V roce 1997 jsme otevírali nově postavený závod a já si troufl pana premiéra pozvat. K mé radosti jeho kancelář návštěvu potvrdila. Přijeli asistenti a začali projednávat detaily. Kromě jiného s sebou přivezli krabice vlaječek ODS a fotografií Václava Klause. Instrukce zněly jasně — zaměstnanci mají mávat modrými vlaječkami a tu a tam by některý z nich měl požádat pana profesora o podpis jeho fotografie — má prý to rád. Začal jsem si uvědomovat, že se zapálený průkopník ekonomických reforem postupně změnil na samolibého politika. Bylo to smutné rozčarování.“

Jenže Klaus už je prostě takový. Ve středu vyzval vládu, aby se razantně postavila za elektrárenskou společnost ČEZ, pro kterou se bulharská půda stala abnormálně horkou. Nedodal ale, že má tradičně vřelý vztah s managementem firmy, v níž jeho mladší syn našel zaměstnání. Nemluvě o finanční podpoře, kterou již s bývalým ředitelem ČEZ Martinem Romanem dohodl pro svoje soukromé gymnázium Klausův syn starší. Klientelismus Václavu Klausovi nic neříká a korupci setrvale bagatelizuje. Mnohé aktéry ekonomické kriminality nechal počátkem roku propustit z věznic, resp. nechal zastavit jejich trestní stíhání.

K tomu ještě jeden aktuální Klausův citát: „I přes ten neuvěřitelný šum médií, který nastal, bych amnestii udělal znovu, opravdu stejným způsobem.“

Zajímavou interpretaci poskytl 11. února v týdeníku Respekt politolog Michal Klíma: „Dnes se zdá, že amnestie je součástí pečlivě připraveného scénáře, jenž má prezidentovi a jeho lidem zajistit návrat do každodenní stranické politiky a hrát se má o ty nejvyšší stranické a vládní funkce. Amnestie tak byla použita jako rozbuška pro rozpoutání vlny nesouhlasu, aby následně prezident mohl přejít do protiútoku a de facto vyhlásit mobilizaci proti „štváčům a rozvracečům“ svého majestátu, a tedy republiky. Do budoucí Klausovy mocenské koalice se za jistých okolností mohou zapojit tyto politické síly: (1) ODS nebo alespoň její část v čele s některými krajskými bossy či kmotry; (2) zbytky strany Věci veřejné kolem Víta Bárty, který se opírá o sílu největší privátní bezpečnostní agentury; (3) bývalý ministr školství Josef Dobeš a jeho podivné Hnutí pro sport; (4) vždy proklausovská Jana Bobošíková se svou stranou Suverenita; (5) Miloš Zeman jako čerstvě zvolený prezident, neboť spolu s Klausem mají nadstandardní vztahy z let 1998-2002, kdy uzavřeli opoziční čili kartelovou smlouvu o rozdělení moci ve státě; (6) ČSSD nebo ta její část, která je spjata se Zemanem; (7) někteří amnestovaní se svým finančním potenciálem v řádu stamilionů a miliard, jejž nabyli neoprávněně.“

Pouhá spekulace? Pokud ano, tak docela inspirativní. Sám se domnívám, že by Václav Klaus rád zformoval pravicový blok a stal se jeho „guru“. Tento blok (třeba včetně oslabené ODS) by za „ideální“ konstelace na bázi opozičně-smluvních pravidel soupeřil s levicovým blokem (ČSSD+SPOZ+LEV 21…), který by koučoval Miloš Zeman.

Pro začátek Klaus potřebuje být vidět a slyšet. Aby na něj nezapomněli voliči, sponzoři, ani pořadatelé konferencí a seminářů po celém světě. Je stále víc prostořeký a nešetří skandálními formulacemi — na adresu Václava Havla, EU, Baracka Obamy… Takový nonkonformní řečník přece nemůže chybět na žádné významné události!

Klaus tak zvládá příjemné s užitečným: jsou mu nastavovány mikrofony, sypány honoráře, a navíc ještě dokáže rehabilitovat svoji osobu, zpackanou ekonomickou transformaci či nehoráznou opoziční smlouvu. A my mu na tuto strategii ochotně naskakujeme, naposledy já tímto sloupkem. Mám pro to ale svoji omluvu: Již měsíce přemýšlím, je-li Klaus spíše nosičem politického programu, potažmo ideologie, nebo diagnózy. Vždyť seriózního na něm již nelze shledat nic.

Navíc, co činí, je sice reálné, ale zároveň šílené. A bude hůř — s tím jak se bude přesouvat z prezidentského křesla na židli „zaměstnance“ Institutu Václava Klause. Škoda, že kroky související s obžalobou pro velezradu učinili senátoři za podpory části občanské společnosti až na sklonku Klausova funkčního období. Bude to vykládáno všelijak. Ovšem názor Ústavního soudu na vztah Václava Klause k demokratickým principům by mne zajímal. Už jen proto, abychom měli do budoucna po ruce nástroj na dešifrování Klausových politických stanovisek.