„Známkou vzdělané mysli je myšlenku pochopit, aniž bychom s ní nutně souhlasili.“ - Aristoteles

Tento citát koluje po Internetu, Aristotelovi je připisován mylně, to však na mém souhlasu s ním nic nemění.

Jak jsme na tom s kultivací či vzděláváním našich myslí my — nemyslím politiky, ale obyčejné občany jako jsem třeba já, tedy občan který nikam nekandiduje?

Přímá volba prezidenta

Myslím si, že je to lepší než v devadesátých letech, ale ne v té míře, jak bych si přál. Budu uvádět hlavně příklady z povolební kampaně, ne proto, že bych se do ní chtěl zapojovat, ale protože jsou v čerstvé paměti.

Jsem ze  zvyku či zlozvyku čtenářem papírových novin a kupuji si různé, mezi nimi občas i Právo. V prvním povolebním týdnu jsem si ráno v trafice kupoval tatranku a Právo. Trafikant podotkl, že je to nebezpečná kombinace. Na otázku, jak to myslí, odpověděl, že by mi ta tatranka z toho nadšení mohla zaskočit. Byl bych býval rád s tím mužem setrval v delším srdečném rozhovoru, ale ujel by mi autobus do práce. Kdyby na to byl čas, rád bych se ho zeptal: Proč si myslí, že podle toho, že si kupuji Právo, se pozná, koho jsem volil, a dokonce že jsem z výsledku volby nadšen? Ví, co vlastně Právo o Zemanovi psalo? Kdybych se mu přiznal, že jsem četl i třeba Mein Kampf, usoudil by, že jsem nácek? Proč je ta záležitost pro něj tak důležitá, že jedná proti vlastnímu ekonomickému zájmu a odrazuje své zákazníky?

Nevím, zda by ten člověk na takovou diskusi přistoupil, a tak ho nechci nijak odsuzovat: možná měl své dobré důvody, které neznám. Ovšem podobné interakce se odehrávají i mezi lidmi, kteří působí veřejně, a tím také za ně nesou větší zodpovědnost, přinejmenším tím, že dávají dobrý nebo špatný příklad.

Tak například Revolver Revue zařadila mezi ty, kterým gratulovala k Zemanovu vítězství sochaře Jiřího Davida, který kritizoval volební kampaň K.S. Pro Zemana neagitoval, dokonce řekl, že ho volit nebude. To stačilo k tomu, aby se octl na listině hanby, kterou ten seznam byl, podle zásady „Kdo není s námi je proti nám“. Jiří David se proti gratulaci ohradil v dopise, ve kterém mimo jiné doufá, že mu snad ještě nějací přátelé zbyli.

Odpověď šéfredaktorky RR ocituji celou, je krátká:

„Milý Jiří,

pokud Ti šlo o to „odmítat se podílet na kampani“, není mi jasné, proč ses nedržel stranou, ale naopak ses součástí té kampaně dobrovolně, opakovaně a halasně stal. Pokud jsi to celé myslel jinak, než to vyznělo, omluva to v Tvém věku a při Tvých zkušenostech s veřejným a mediálním prostorem není. Na závěr jen připomínám, že text, na který odpovídáš, byla gratulace vycházející z Tvého veřejného angažmá, a nikoli výzva k diskusi s Tebou.

Terezie Pokorná

šéfredaktorka Revolver Revue“

Ta formulace „nikoliv výzva k diskusi“ mi přijde zvlášť pozoruhodná. My, kdo jsme na té správné straně, nebudeme diskutovat s těmi, kdo jsou na straně špatné byť i jenom tím, že s námi nesouhlasí úplně ve všem. Co si myslí, je naprosto irelevantní a nezajímá nás to.

Václav Klaus

Do vzdálenější minulosti: k Václavu Klausovi jsem měl výhrady už někdy v roce 91. Mimo jiné proto, že veřejně lhal — snažil se vystrnadit z vlády Pavla Rychetského a na schůzi PS to popřel. Málokomu to tehdy připadalo nějak významné. V mých kruzích bylo obtížné Klause nebo ODS kritizovat, aniž by se člověk stal společenským páriou. Například před volbami tuším v roce 96 jsem s jednou kolegyní diskutoval o ODS, kterou se chystala volit. Namítal jsem, že ODS je tak trochu antievropská. To označila za naprostý nesmysl. Když jsem ocitoval příslušné pasáže z programu tehdy ještě Klausovy ODS, rozzuřila se a rozhovor ukončila. To, že znám volební program strany, kterou nevolím, ona ji volí a její program nezná, jí připadalo jako zákeřné. Dnes si někdejší Klausovi fanatičtí zastánci na své tehdejší postoje většinou nepamatují. Přešli z jedné neomylnosti do druhé, aniž by si toho všimli.

Teď bych mohl být spokojen, protože na Klause nadává každý, ale nejsem. Klaus odchází zostuzen, protože ukradl propisku a vyhlásil amnestii. Skoro mám občas chuť se ho zastat.Ty záběry na Klause strkajícího si do kapsy to osudné pero mě pobavily jako každého, ale významná událost to opravdu nebyla. I ta jednomyslnost v odsuzování jeho amnestie je mi podezřelá. Celkově ovšem považuji Klause za negativní postavu naší historie, ale byl bych rád, kdyby byl posuzován na základě podstatnějších argumentů.

Zeman a Schwarzenberg

Při setkání s přáteli, kteří jsou mi blízcí profesně i vzájemnými sympatiemi, jsem položil otázku, zda znají někoho, kdo volil Zemana. Nikoho, kdo by se k takovému zločinu vysloveně přiznal, neznali, ale svoje podezření mají. Ti lidé by to ale neřekli, protože se stydí. Napadalo mě: co když se nestydí, ale bojí? Kdyby se báli, tak to by přece bylo na pováženou, nebo ne? Věříme na demokracii doopravdy nebo jenom, když jsme v souladu s většinou?

Karel Schwarzenberg na rozdíl od řady svých fanoušků zdá se vzdělanou myslí disponuje. Podle rozhovoru v Reflexu věděl, že šance, aby ve volbách vyhrál kandidát krajně nepopulární pravicové vlády, jsou malé. Jeho voliči byli často k mému podivení výsledkem volby, o kterém bylo rozhodnuto v prvním kole, překvapeni a zaskočeni, jakoby šlo o nějaké nedopatření. K tomu omylu je asi dovedlo to, že mluvili jenom mezi sebou.

Lež

Mimochodem, ten citát v úvodu vznikl pravděpodobně zkomolením jedné nebo dvou pasáží z Aristotelovy Nikomachovy etiky. Ty jsou také pozoruhodné. V starším českém překladu jedna z těch pasáží zní: „... neboť vzdělanci přísluší hledati v každém oboru pouze tolik přesnosti, kolik povaha věci připouští; jest to tak, jako přisvědčovati matematikovi, který by mluvil pro řečnický účinek, a žádati přesných důkazů po řečníkovi.“

Připadá mi to také velmi zajímavé jako podnět k úvaze, co je lež v politice. Slova „lež“, „nehorázná lež“ atd. se nám rozmohla do té míry, že svůj původní význam ztrácejí. Já lež chápu jako tvrzení a) které je jednoznačně nepravdivé b) víme, že mluvčí ví, že nepravdivé je. To by ale bylo na další článek.