„Známkou vzdělané mysli je myšlenku pochopit, aniž bychom s ní nutně souhlasili.“ - Aristoteles

Tento citát koluje po Internetu, Aristotelovi je připisován mylně, to však na mém souhlasu s ním nic nemění.

Jak jsme na tom s kultivací či vzděláváním našich myslí my — nemyslím politiky, ale obyčejné občany jako jsem třeba já, tedy občan který nikam nekandiduje?

Přímá volba prezidenta

Myslím si, že je to lepší než v devadesátých letech, ale ne v té míře, jak bych si přál. Budu uvádět hlavně příklady z povolební kampaně, ne proto, že bych se do ní chtěl zapojovat, ale protože jsou v čerstvé paměti.

Jsem ze  zvyku či zlozvyku čtenářem papírových novin a kupuji si různé, mezi nimi občas i Právo. V prvním povolebním týdnu jsem si ráno v trafice kupoval tatranku a Právo. Trafikant podotkl, že je to nebezpečná kombinace. Na otázku, jak to myslí, odpověděl, že by mi ta tatranka z toho nadšení mohla zaskočit. Byl bych býval rád s tím mužem setrval v delším srdečném rozhovoru, ale ujel by mi autobus do práce. Kdyby na to byl čas, rád bych se ho zeptal: Proč si myslí, že podle toho, že si kupuji Právo, se pozná, koho jsem volil, a dokonce že jsem z výsledku volby nadšen? Ví, co vlastně Právo o Zemanovi psalo? Kdybych se mu přiznal, že jsem četl i třeba Mein Kampf, usoudil by, že jsem nácek? Proč je ta záležitost pro něj tak důležitá, že jedná proti vlastnímu ekonomickému zájmu a odrazuje své zákazníky?

Nevím, zda by ten člověk na takovou diskusi přistoupil, a tak ho nechci nijak odsuzovat: možná měl své dobré důvody, které neznám. Ovšem podobné interakce se odehrávají i mezi lidmi, kteří působí veřejně, a tím také za ně nesou větší zodpovědnost, přinejmenším tím, že dávají dobrý nebo špatný příklad.