Nejsem masochista a nemám televizi, takže na televizní duely kandidátů se většinou nedívám. Viděl jsem jen větší kus toho slavného s náhrdelníkem a právem první noci minulý čtvrtek (bohužel zrovna bez těchto kulturně progresivních scén) a tento čtvrtek v DOXu jsme v rámci pravidelných diskusních večerů s novináři společně sledovali duel poslední. Minulý čtvrtek bylo, zdálo se mi, vše přibližně tak, jak v této drahé tragikomedii má být, tedy tak, jak je to připraveno, zaplaceno a pak vrženo na konzumenta. Zřetelná byla především pečlivě udržovaná distinkce vysoký-nízký: vysoký kníže opravdu měl jistou nenucenost a šarm, a nízký, až suterénní Zeman s gründerskou neurvalostí a očividným potěšením objevoval stále hlubší patra naší kolektivní psyché.

K věcnému obsahu se nevyjadřuji, o ten v této kampani nejde. Přinejmenším ta Schwarzenbergova je na úzkostlivě strážené absenci obsahu politiky založená. Zemanova sázka na temné jistoty uložené v kolektivním nevědomí je pak asi stylovým vytvářením protiváhy k jasnému, „slunečnímu“ archetypu moudrého vladaře ze starých dobrých časů, který pán z Orlíku ideálně ztělesňuje, pokud ho tedy vedle rozkošného brumlání nepřimějete říci také něco o konkrétní politice.

O to více mě překvapil poslední televizní duel — oni se tam opravdu bavili o politice, dokonce o konkrétních politikách! Schwarzenberg byl zničehonic zase členem Nečasovy vlády! A zjistilo se také, že prezident má jakési konkrétní pravomoce, nenechavý Moravec se dokonce ptal, jak by s nimi oba kandidáti v případě svého zvolení naložili.

Nechci nějak lacino propadnout nadšení a skočit jim na špek, oba jsou zkušení politici a zdatní lháři, ale přesto — něco se změnilo. Především Schwarzenberg se změnil: knížecí kouzlo vyprchalo. Rozkošný méďa s aristokratickým charismatem se nějak scvrknul a znejistěl v momentu, kdy byl jasně asociován s vládou, jejímž je prvním místopředsedou, a obecněji pak konfrontován s věcnými problémy vyžadujícími nějakou kompetenci.

Jiný Schwarzenberg

Tahle politická dekonstrukce nadpolitického knížecího ideálu ukázala, zdálo se mi, nějakého jiného Schwarzenberga, řekněme Schwarzenberga-žáka, jenž podvádí při písemce, a tváří se přitom jako premiant. Zarazila mě kluzkost jeho dopovědí na otázky týkající se vládního angažmá: z otázek soustavně unikal, dotázán na sKartu, mluvil o důchodové reformě, dotázán na ministry(ni) kultury, tvrdil, že s nimi TOP 09 nemá nic společného, dotázán na politický kompromis, kterého nejvíce lituje, poučil moderátora o tom, že kompromisy jsou podstatou politiky, takže není čeho litovat.

Do toho opakoval ústřední Kalouskovy lži: jen díky politice této vlády nejdeme řeckou cestou, a — lež fundamentální a posvátná: neoliberální reformy jsou „nutné“. Celá činnost vlády (včetně výslovně oněch sKaret, když se na ně Moravec přes Schwarzenbergovo uhýbání konečně doptal, včetně dalších asociálních norem, na něž se později ptal generál Vranský) byla tak zahalena oblakem posvátné nutnosti, který neumožňuje na její činnost uplatnit princip zvažování, přesvědčování, odpovědnosti, zkrátka politiky.