Minulý týden na setkání s podnikateli a manažery pořádaném týdeníkem Euro se Václav Klaus ve svém vystoupení svěřil se svým strachem o naši demokracii. Co ji ohrožuje? Václav Klaus upozornil na postupné vytváření klimatu, které představuje vhodné podhoubí pro růst takových jednotlivostí jako je incident v Chrastavě, proslov pana Landy při udělování Zlatých slavíků či putování pana Janečka po krajích České republiky.

Prezident varuje před nabídkou rychlých, snadných a radikálně znějících řešení a před jejich věrozvěsty. Jakou cestou se máme vydat? Potřebná opatření podle Václava Klause „musí v demokratickém systému vznikat jako politický proces, musí být výsledkem aktivity hlavních politických subjektů naší země a to je možné jen v tom případě, že i jejich představitelé pochopí, že právě to je od nich dnes očekáváno. A že je v tom nikdo nezastoupí.“

Co přesně má být předmětem těchto opatření? Václav Klaus připomněl výrok Josefa Aloise Schumpetera, že krize je vždy a všude procesem „creative destruction“ neboli tvůrčí, konstruktivní destrukce. Podle Václava Klause je třeba destruovat, zbavit se nefunkčních prvků ekonomiky, chybných idejí a neproduktivních institucí. Dokud se tak nestane, krize - a Václav Klaus mluví o krizi ekonomické, politické, ale i o krizi lidských perspektiv, vyhlídek a nadějí - bude pokračovat.

Výklad Václava Klause je jasný až pregnantní. Demokracie je ohrožena. Proto je třeba odstranit vše, co se neosvědčilo a vrátit se na předchozí křižovatku. Co se prezidentovi nelíbí, je z jeho vystoupení zřejmé: to, že politika chce diktovat ekonomiku, keynesiánské postupy a „agresivní žadatelé uspokojování všemožných nároků“. Pomyslný krok zpět musí učinit hlavní politické síly této země. Ve jménu čeho? Co je v sázce? Přece demokracie. A zde je zakopán pes. Jaká demokracie? Klíč najdeme v odkazu na Josefa Aloise Schumpetera. Připomeňme, jak to dělá ostatně i naše hlava státu, že Václav Klaus je čestným prezidentem Schumpeterovské společnosti v jeho rodné moravské Třešti.

J. A. Schumpeter nebyl jenom ekonom, přišel i s vlastním pojetím demokracie. Jaké je? Jeho definice demokracie zní: „Demokratická metoda je takové institucionální zřízení, které umožňuje činit politická rozhodnutí a v němž jednotlivci získávají moc v konkurenčním zápase o voličův hlas.“ Podle J. A. Schumpetera je prvořadý výběr zástupců, kteří pak de facto rozhodují. Rozhodování voličů je druhořadé. Úlohou lidu je podle něho vytvořit vládu nebo nějaký zprostředkovatelský orgán, který se pak postará o vytvoření moci výkonné. Jinak řečeno pro J. A. Schumeptera je demokracie metodou a spočívá ve výběru zástupců.

A máme jasno. Václav Klaus se bojí o demokracii, ale o tu tzv. schumpeterovskou. Proto tolik zdůrazňuje, že potřebná opatření musí být výsledkem aktivity hlavních politických subjektů naší země. Nikdo jiný do toho nemá právo mluvit. Úlohou lidu je pouhý výběr zástupců a ostatní aktéři jsou jen „agresivními žadateli uspokojování všemožných nároků“.

Možnosti, jak krizi řešit, jsou ale mnohem širší, než ty, které nabízí Václav Klaus. Ostatně můžeme se vrátit mnohem dále než k poslední křižovatce, kterou prezident asi vidí někde v poválečném rozvoji sociálního státu. Samozřejmě je stále patrnější, že levice si s obhajobou sociálního státu nemůže vystačit. Směr, kterým by se měla vydat, je ale opačný, než by si představoval Václav Klaus. Stejně tak je otázka, ve jménu čeho se snažit současnou krizi řešit. Bezesporu demokracie je v sázce. Ale s tou tzv. schumpeterovskou bychom si vystačit neměli. Co když je to právě ona, která v současné době prokazuje svoji nefunkčnost? I když Václav Klaus by asi namítl, že se tak děje právě proto, že demokracie je narušována různými žadateli nároků.

Základní spor spočívá v tom, jak je to s těmi prvky ekonomiky, idejemi a institucemi, kterých je třeba se zbavit. Václav Klaus jistou odpověď předjímá, resp. je do určité míry obsažena už v jeho otázce. Tím bychom se ale neměli nechat svázat. Namísto návratu do doby před sociálním státem, který by nám podle pana prezidenta měli v duchu J. A. Schumpetera naordinovat volení politici (a těm to předepíšou ekonomické zákonitosti, kterých se Václav Klaus dovolává), bychom měli začít připouštět i možnost jiných řešení. Vyjít můžeme z toho, že pokud se dostáváme do doby, kdy sociální stát už z mnoha různých důvodů nemůže hrát úlohu, která mu byla v poválečném období vlastní, je nutné vymýšlet a realizovat jiné způsoby jak tuto roli zachovat a do budoucna rozvíjet.