Bylo nám dáno slyšet v posledních dnech mnoho o odkazu Václava Havla. Asi nejsme schopni vyčíslit, kolik pohřebantů skutečně jeho odkaz ctí a kolik o něm hovořilo, jelikož se to sluší, kolik z nich se chtělo zeslyšitelnit a zviditelnit a kolik jiných šlo anonymně zapálit svíčku, postát, sklonit hlavu a zavzpomínat.

Odkaz, o němž se nespravedlivě mlčí

U jednoho z nich máme ovšem neochvějnou jistotu: nejenže odkaz Václava Havla ctí, ale dokonce se na slavnostní obřad převlékl do jeho saka, přestože to jej muselo notně škrtit v průramcích. O svých hodnotách pomlčel, namísto toho učinil cimrmanovský „úkrok stranou“, během něhož vyzdvihl Havlovy hodnoty, aby se posléze (po pohřbu) vrátil na svou stranu barikády a s konečnou platností prokázal, že Havlovy hodnoty stojí za starou belu.

Ano, řeč je o Václavu Klausovi. O jeho odkazu se dosud vytrvale mlčelo, což pokládám za příznak neblahý a nespravedlivý, avšak napravitelný.

E se skutečně = mc2

Klaus zejména a na prvém místě svojsky potvrdil platnost Einsteinovy rovnice e=mc2 , a to za předpokladu, že e označuje pravdu, m krásu a c ego2. Klaus má na základě svého zbytnělého ega svou pravdu, což je krásné. Kdyby totiž nemohl mít svoji pravdu, musel by alespoň občas přiznat, že pravdu nemá, což by pochopitelně bylo krásné mnohem méně. A tak se v  zakřiveném prostoru tyčí volně se měnící počet nezcizitelných pravd, co symbol Klausova odkazu.

Tento jev je třeba vykládat jako nehynoucí zásluhu Václava Klause na poli prověřování vědeckých teorií, Albert Einstein by z něho měl nepochybně radost.