Poměrně dosti lidem, které jinak pokládám za moudré, se líbil státní pohřeb, tak, jak byl pojat, i to, že vůbec proběhl. Mnozí přátelé, které jinak pokládám za rozumné, mi říkali, že se jim líbilo, co na pohřbu pana prezidenta Václava Havla říkal Klaus. Hodně lidí, které jinak pokládám za soudné, běhalo z jedné akce na počest Václava Havla na druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou… s domněnkou, že čím víc jich navštíví, tím více pana prezidenta uctí.

Více lidí, které jinak pokládám za inteligentní, po několikadenní mediální masáži přestali brát Václava Havla jako člověka a vyvěsili si jej nad domácí oltáříček coby novodobý český mýtus. Co média z Václava Havla vyrobila, odpovídá jejich (ne)úrovni.

Vytunelovaný pohřeb

K vytunelování Havlova pohřbu došlo ze dvou příčin.

1.Rodina přistoupila na státní pohřeb.

2.Klaus to snad ani jinak neumí.

Vše se mohlo docela dobře obejít bez státního pohřbu. Státníci se mohli sjet do Prahy i tak, na pohřeb veřejný (neorganizovaný státem). Schválně říkám „veřejný“, protože soukromý pohřeb Václav Havel mít nemohl. Potřebovali jsme se s ním rozloučit, protože jej máme za vlastního. A potřebovali se s ním rozloučit i jeho zahraniční přátelé. Oproti státnímu pohřbu měl by ten veřejný jasnou výhodu:

Veškeré hodnoty, které Václav Havel symbolizuje, by nemohl pokrytecky vychvalovat někdo, kdo je celým svým postojem proti nim.

Kdysi se vyprávěla tato anekdota:

Za tuhého stalinismu odhalovali v Sovětském svazu pomník básníku Alexandru Puškinovi. Látka zahalující pomník se pozvolna svezla po soše a divákům se objevil Stalin, kterak čte Puškinovu knihu.

A Klaus tímto způsobem stavěl pomník Václavu Havlovi. Stál na piedestalu a deklamoval z jeho myšlenek.

Občanská společnost, snaha o multikuturalitu, evropanství vyjádřené hledáním společných věcí s ostatními, boj proti diktátorům, diktaturám, proti útlaku po celém světě, razantní důraz na lidská práva i v politice, včetně mezinárodních jednání, vědomí, že demokracie přestává být demokracií, když přestane přihlížet k právům a potřebám menšin… to vše a mnohé další Klaus z duše nesnáší a pokládá za škodlivé - dostal však „příležitost, která se neodmítá“.

Na pohřebních akcích řečnil Klaus víckrát. Mohl se konečně u nás i venku zviditelnit „pozitivně“ (na Havlových tématech) a zároveň si připravovat „pohřeb se slávou“ pro sebe. Když už byla obnovena masarykovská pohřební tradice, tak z toho lze těžko vyjmout někoho, kdo si na Pražském hradě momentálně hraje na českého prezidenta. Vytunelovat pohřeb pana prezidenta Václava Havla nečinilo Klausovi sebemenší potíže. Škoda, že k tomu dostal příležitost.

Chyba pravdoláskařů

Velmi přehnaná, okázalá, pompézní, nevkusná a nafouklá byla i forma státního pohřbu, na třech místech. A to obzvlášť tehdy, kdy byla posílena několika dalšími viditelnými akcemi.

Skvělí byli lidé, kteří něco udělali sami od sebe, zapalovali na mnoha místech republiky svíčky a tiše se loučili se svým prezidentem.

Na Pražské křižovatce a na bohoslužbě „u Halíka“ se odehrály dvě důstojné pietní události, které dobře vyjadřovaly úctu a způsob jejího podání, vůči Václavu Havlovi. Sešli se tu především ti, kteří s panem prezidentem souzněli, tedy příznivci pravdy a lásky. Lidé, kteří si Václava Havla váží pro jeho životní postoj a myšlenky, které považoval za zásadní. Stáli čestnou stráž, čekali dlouhé hodiny ve frontě k poslednímu rozloučení, modlili se za něj.

I tyto pietní události ovšem v nepřetržitém mediálním třeštění, ve spojení s ostatními akcemi, navenek nechtěně utvořily dosud nevídané panoptikum, protože nebyly zřetelně odděleny. Bohužel.

Státní nevkus vrcholil během piety u sv. Víta. Namísto Šarkózyho tam přikuloval Sarkozy, ten, který vyhání Romy z Francie. A církevní slovo zde vedl muž, který je názorově shodný s hlavním celebrantem Klausem (neboť pro něj bylo toto představení přichystáno).

„Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno, a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás,“ řekl zde ten, který své úsilí nejednou nasměroval k tomu, aby byl odkaz Václava Havla zplošťován a deformován.

Tatíčkovská ikona

Židle, které organizátoři pohřbu ve sv. Vítu určili přátelům Václava Havla, zely téměř prázdnotou. Jako jediný z nich však pozvedl hlas rozumu Havlův přítel Petr Uhl, který se odmítl zúčastnit tohoto obřadu, protože si jej uzurpuje ODS a katolická církev, přestože Václav Havel nebyl katolík ani křesťan. Tento názor pak neváhal sdělit přítomným médiím.

A v deníku Právo Petr Uhl krom jiného napsal:

„Havel skutečně připomíná Masaryka, jak se nyní často říká a píše. V těchto dnech ho ale připomíná i předstíraný smutek. Oba byli za svého života málokterými občany pochopeni. Když si politická elita neví s politikem rady, udělá z něho v den jeho smrti tatíčkovskou ikonu a vymyslí divadlo se šestispřežím a dělovou lafetou.“

Výstižně řečeno.

Celé to několikadenní představení končilo koncertem v Lucerně. Ten byl sám o sobě skvělý, konečně jsem v tom informačním ataku mohl mít pocit spřízněnosti. A jistě nejen já. Když ovšem došlo na Plastiky, skupinu, která dala vzniknout Chartě 77 a které byl Václav Havel nehrajícím členem, Česká televize přenos z Lucerny ukončila. Když se to dozvěděl Vráťa Brabenec, řekl do mikrofonu přítomným: „Když přišel na jeviště underground, tak to televize vypla. I to hodně vypovídá o stavu naší společnosti.“

Nejenže má Brabenec pravdu, ale platí to i v širším kontextu: celý pohřeb proběhl víceméně podle tohoto scénáře, ze strany většiny politiků i médií.

Bojím se jí otevřít…

V předlistopadových dobách působil v Československu vypravěč autorských anekdotických příběhů, který si říkal Smutný muž. Vykládal sonorním hlasem a vždy s vážnou tváří. Proč mu komunisté zakázali vystupovat, je zřejmé z následující anekdoty:

„Otevřel jsem noviny… Lenin.

Otevřel jsem rádio… Lenin.

Otevřel jsem televizi… Lenin.

K večeři mám konzervu. Bojím se jí otevřít.“

Tu historku jsme si po Havlově úmrtí prožili na vlastní kůži a dosyta. Dokonce i ti z mediálních člověků, kteří před tím na Václava Havla kydali špínu, kde jen mohli, se nyní předháněli, kdo více, déle a podlézavěji zahraje na prohavlovskou strunu, kdo vícekrát o něm bude hovořit jako o neomylném polobohu, kdo častěji mu vypucuje obuv na poslední cestu.

Byli jsme svědky výroby falešného mýtu prostřednictvím nepřetržitého proudu adorace, výmyslů a nesmyslů v přímém přenosu. Byli jsme toho svědky všichni, takže netřeba podrobností (možná to stojí za rozbor, nevím — uvidíme).

Mafiánský kapitalismus

Václav Havel by nenapsal tak absurdní drama, v němž mu bylo dáno hrát hlavní roli. Polední odcházení se mu však, nikoli jeho vinou, nepovedlo. Vedle úcty, upřímného loučení a slz nikoli krokodýlích, musel podstoupit i velké množství pokrytectví a licoměrnosti. Příliš mnoho lidí se po jeho rakvi chtělo vyšplhat na výsluní či na jeho skonu nějak vydělat.

Postupně, jak jsem během doby poznával jeho činy, jsem si začal Václava Havla vážit i za jeho polistopadové konání. Nejvíc v momentě, kdy pronášel svůj slavný Rudolfínský projev (ten měl však přednést mnohem dříve), v němž konečně pojmenoval skutečný stav věcí, a to příměrem „mafiánský kapitalismus“. Klaus tam tehdy seděl jako opařený a prezidentovi ani nezatleskal. Měl jsem ovšem i tu čest Václava Havla při některých příležitostech kritizovat.

Soudím, že Václav Havel si způsob, jakým proběhl jeho pohřeb spojený s popsanou „mediální hysterií“ rozhodně nezasloužil. A mrzí mě velmi, že pravdoláskařům většinou mediální metamorfóza Václava Havla-člověka ve falešný, pozlátkový mýtus často ani nevadí.