„S duší naplněnou pohnutím a smutkem stojíme tu nad rakví našeho velikého mrtvého. Díváme se  na ten veliký, tak nadměrně vyplněný život, jenž obsáhl bezmála celé století, myslíme na to ohromné bohatství duševní práce a činů jeho života, promýšlíme smysl této veliké životní pouti — a v duši naši vchází ponenáhlu klid, jasnost, jistota, pevnost a hrdost.“ To jsou první slova myšlenkově možná nejvýznamnějšího projevu prezidenta Edvarda Beneše — nad rakví TGM.

Vůbec ne kalným, ale velmi slunečným ránem jsme včera šli za rakví Václava Havla bývalou královskou cestou od sv. Anny do Karlovy ulice, přes most kolem Mikuláše a Nerudovou na Hradčanské náměstí. Průvod byl početný hlavně úzkostí ulic. A tlumený sice, ale vlastně nijak zvlášť vážný, tím méně smuteční.

Po vojenském holdu před čestným dvorem Pražského hradu zmizela rakev do Vladislavského sálu mezi vybrané hosty a na nás do prvních slov projevu současného prezidenta začalo pršet. „Vážená paní Dagmar Havlová, vážení ústavní činitelé…,“ vidím ty činitele a šel jsem si to přečíst domů na net.

Bez bolesti zůstal ve své řeči po vzoru průvodu i Václav Klaus. Přišel se zkrátka „rozloučit“ a „připomenout“ nad rakví VH jeho odkaz.

Vše, co Havel kdy udělal, mu podle Klause vnutily historické okolnosti. „Komunistický stát ho kvůli jeho rodinnému původu pokládal za nepřítele v podstatě automaticky. Znemožnil mu studovat a dal mu životní zkušenost, která z něho v šedesátých letech — spolu s jeho uměleckým talentem — vytvořila dramatika.“ Havel podle Klause nemohl jinak, než se stát kritikem režimu, nadto se rovněž významně i díky režimu stal vůbec dramatikem.