Tím životem jste mi nahrál, pane Hošku. Živé je podle jedné školní definice to, co se hýbe, co je dráždivé, co se rozmnožuje. Žije tím, že svébytně reaguje na podněty z okolí a působí do něho zpět i samo na sebe. Jak jdeme životem, vypouštíme balónky činů a myšlenek a necháváme je za sebou napospas jiným živým. Ti si z nich vybírají, co se jim líbí, co přijmou, nebo co se jim nelíbí, co odmítnou. Někdy vážně jako by to byla naše slabost, že máme raději všechny ty vymyšlené, pojmenované a tím jakoby známé a magicky ovládnuté -izmy než nevypočitatelná, krásná i nebezpečná tajemství života...
Někdo se činí, jiný dostane strach, další ovládá lidi, tahle zas třeba zkoumá, popisuje a třídí, jeden vsadil na krásu, druhý na moudrost... Každý to tajemství neseme jinak.

Už jsem na odkaz k tomuto vašemu článku narazil na několika místech - přestože vyšel teprve včera. Diskuze pod samotným článkem ale zatím zeje prázdnotou. Souhlasím s vámi, pane Jelínku, sdílím především váš odmítavý postoj k popisovanému druhu myšlení. Hlavně mě zaujal váš postřeh: "Podle Kočího logiky by romský znalec nesměl vystupovat v kauzách Romů nebo znalec „bílý, etnický Čech“ v případech, kde se jiný „bílý, etnický Čech“ stal obětí někoho odlišného. Nad odborností vítězí rodný list. Je to celé postavené na hlavu." Co by se podle téhle logiky asi stalo s vymahatelností práva - v Česku? Ta je i bez toho značně problematická, nejednou podle hlasu lidu založená spíš v "přirozeném" právu silnějšího, hlasitějšího, movitějšího? A nyní tedy už zase i rodově onačejšího?
Hlavou mi víří otázka: Čím je pro nás, současné Čechy, Moravany, Slovany, Evropany a jiné moderní věroučné denominace tohle patriarchální (a v převažující míře snad ještě raně středověké) společenské kastování podle původu stále tak přitažlivé?

Děkuji, pane Stropnický.

Více: Národním rysům jako kulturní fenoménu, součásti identity každého z nás! Mácha, Neruda, Hašek, Čapek, Heyerovský, Otto Wichterle, Bořek Šípek, Miloš Forman, Ivan Král, Václav Vorlíček, Václav Havel...

Méně: Politice postavené na tak špatně definovaném programu jako je národ či jeho zájem, které jsou v této souvislosti nenaplnitelné. Kromě xenofóbie nenabízejí jasné nabídky, co dělat. Evropa je v pohybu. Hospodářství neroste, měny kolísají, řešení se těžko hledá. Ekonomiku změníme ekonomickými kroky, nikoli samotným národovectvím. D.O.S.T., Dobeš, Hájek, Václav Klaus...

Jiří Pehe v hlavních obrysech znamenitě trefuje moje vlastní postoje. Děkuji za jejich odvážnou slovní formulaci!
Trochu se však v celé té šlamastyce obávám poddajného, lokajského rysu v sobě, v mnohých z nás. Jednak proto, že v narcisticky rozpolceném sebevědomí vede k absurdní kompenzaci (autorem v článku zmiňované) ničím nepodložené lokální namyšleností. A tedy k produkci nacionalistických projevů. A vedle toho také proto, že lokajům postačí projev monarchovy blahovůle a hle - obratem se změní politická realita! Neboť jak známo, k šikanování jsou třeba dva - šikanující a šikanovaný. A obě strany vykazují velmi podobné osobnostní meze: z šikanovaného tak nejednou roste šikanující. Idealismus stejně jako materialismus pro sebe pěstují lidé, kteří svá ideová východiska berou velmi vážně. Koneckonců slovo antifašismus v sobě obsahuje celý fašismus. Zlo se neobejde bez dobra, jemuž se tak snadno škodí, dobro zase bez zla, které může vášnivě pranýřovat.
Přestaňme na sebe z obou stran házet špínu a řekněme si raději spolu místo toho, co je na chování a myšlenkách té náprotivné strany užitečného, čím se můžeme nechat inspirovat. Ostatně ti nejméně lokajští mezi námi, ti s přirozenou autoritou už to dávno a samozřejmě dělají.