Když si v románu Umberta Eca Pražský hřbitov objednává agent tajných služeb carského Ruska Račkovskij od falsifikátora dokumentů a policejního agenta Simone Simoniniho falešný dokument, který později vstoupí ve známost jako Protokoly sionských mudrců, pronese následující úvahu:

„Někdo řekl, že vlastenectví je poslední útočiště chátry: kdo nemá mravní zásady, obvykle se zahalí do praporu, a parchanti se vždycky dovolávají čistoty své rasy. Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti k těm, kdo totožní nejsou. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň. Nepřítel je přítel národů.“

Tento druh instrumentálního nacionalismu, který Eco v několika větách brilantně definuje, vedl ve 20. století ke dvěma světovým válkám a několika dalším kalamitám, například v bývalé Jugoslávii. Tím, že výše citovaná slova vkládá do úst cynickému agentovi ruských tajných služeb, také ukazuje na mechanismus, jakým se z „tekutého“ militantního nacionalismu stává úderná politická ideologie.

Nestačí totiž jen „nenávist chátry“ k těm, kdo „nejsou totožní“, vždy také musí existovat nějaký Hitler nebo Miloševič, kteří takovým emocím dají politický tvar, a pro které pracují amorální individua bez skrupulí, jako je agent Račkovskij.

Na začátku 21. století bychom mohli předpokládat, že poučení z tragického 20. století budou dostatečně silná na to, aby nikdo nacionalismus coby politickou zbraň už neoživoval.

Přesto leckde, bohužel i v současné České republice, můžeme sledovat, jak se v atmosféře nejistoty, vytvářené procesem globalizace, zmocňují národní totožnosti coby „poslední zbraně vyděděnců“ někteří politici, a jak se okolo nich rojí různá individua podobná Račkovskému nebo Simoninimu, která pilně pracují na tom, aby se z občanské vášně stala politická zbraň.

Političtí nacionalisté obvykle balancují na hraně fašismu: využívají matoucího náporu modernity, aby slibovali návrat k národní jednotě pod praporem jakýchsi prý ideálních hodnot, které jsme zapomněli. Vrací se k bájné minulosti, často k údajně zářným okamžikům svého národa. Těží z toho, že „lid“toho o historii moc neví, takže mohou nabízet mýty, jako byly báje nacistů o zářné době germánského pohanství.

V souvislosti s touto ideologií se obvykle také množí konspirační teorie nejrůznějšího druhu; ostatně Ecův román je v podstatě výsměchem autorům bizarních konspiračních teorií z konce 19. století. Ukazuje je nejen jako individua duševně často vyšinutá, ale také jako obratné manipulátory, některé s kriminálními sklony, kteří, když se nedostávalo faktů, si dokázali vypomoci falsy.

V současném českém kontextu vidíme, že novodobí nacionalisté pracují s podobnými metodami. Burcují národ, aby se, jako v době husitské, opět skryl za vozovou hradbu, odkud podniká útoky na ty „kdo nejsou totožní“, nebo na ty, co se nám chtějí do „našich“ záležitostí míchat odkudsi zpoza národních humen v Evropě.

A jelikož husitská tradice může být, jak vzdělanější lidé vědí, v některých svých aspektech poněkud problematická, a také není pro ideologii, která se schovává za konzervatizmus, záhodno si odcizit konzervativní instituci, jakou je Katolická církev, přimíchá se k „vozové hradbě“ občas nějaký ten Sv. Václav. Ozdobí se to protiněmeckými či protievropskými postoji a konspiračními teoriemi o světové vládě, a z toho se pak vaří česká nacionalistická bramboračka.

Je to program veskrze reakcionářský, protože je v podstatě abdikací na výzvy komplikované modernity. Slibuje všem vystrašeným, že se ještě pořád lze v národních hranicích, tedy za vozovou hradbou, někam schovat.

Nahlížen z pozice skutečných záměrů politiků, kteří tyto bludy „vystrašeným“ masám nabízejí, je to program veskrze účelový. Mnozí z nich dobře vědí, že v éře globálního kapitalismu, v zemi s exportní ekonomikou, se nikam „schovat“ nelze, pokud se programově nerozhodneme stát jakousi Severní Koreou.

Ti vzdělanější mezi politickými manipulátory, kteří účelově oživují nacionalismus, také dobře vědí, že na národní suverenitu si mohou tak nanejvýš hrát. V době, kdy páteř české ekonomiky tvoří montovny nadnárodních firem, vyústí jakékoliv ukazování „národních svalů“, například v podobě nevstřícných kroků k investorům, jen do toho, že se montovna rozebere a postaví třeba v Indii.

Nejspíš si také uvědomují, že případný pád Evropské unie, kterou tak rádi nenávidí a  předhazují masám jako téměř „nepřítele, by vyústil jen a pouze do toho, že by se Česká republika proměnila v ekonomický a politický apendix Německa, které mnozí z nich nenávidí přinejmenším stejně silně jako EU.

Je to dost hloupá a nebezpečná hra. Všimněme si, že se od těchto novodobých nacionalistů dozvíme pouze, co se jim na současném stavu nelíbí, ale nikdo z nich přesně nedokáže vysvětlit, jak by renacionalizovaná Česká republika v současném globálním kontextu fungovala: kdo by například byli její spojenci, a ekonomičtí partneři. Nebo, jak bychom v prostoru, který byl až do roku 1989 jen hřištěm pro geopolitické hry mocností, v našem případě naposledy Ruska, uhájili svoji samostatnost.

A je tu ještě jeden zarážející aspekt nacionalistické hry: kdyby Česká republika byla 22 let po pádu komunismu příkladem politických a občanských ctností, dobře fungujícího státu, kvetoucí ekonomiky vyrostlé z vlastních zdrojů, zatímco okolní svět by byl zkorumpovanou žumpou, bylo by možná pochopitelnější, proč nějakou vozovou hradbu stavět. Jenže je to i při všech potížích EU přesně naopak: korupcí, žalostnou politickou kulturou a šlendriánem je prolezlá Česká republika, a to navzdory (nikoliv kvůli!) pomoci ze strany vyspělejších zemí.

Není tedy nejenom jasné, před čím bychom se to měli za vozovou hradbou českého nacionalismu schovat, ale ani, co speciálně českého, co nás údajně staví nad zbytek Evropy, bychom si za touto vozovou hradbou měli hýčkat--pokud ovšem některým nejprominentnějším proponentům novodobého nacionalismu nejde vlastně především o to, aby jim nikdo zvenčí nemluvil do jim známého, a je obohacujícího mafiánského kapitalismu po česku, z něhož profitují.