Je mi smutno. Už ne jen po Václavu Havlovi, ale také kvůli orgiím nevkusu, kterých jsem v posledních dnech svědkem.

Na jedné straně slýchám i od některých svých přátel nespravedlivé, ploché, zlostné a jakéhokoli pozitivního lidského citu zbavené odsudky Václava Havla. Nemůžu si to vysvětlit jinak, než že se jedná o ty, co by rádi vrátili čas před 17. listopad 1989. Jinak by museli aspoň zlomkem věty ocenit Havlův přínos ke klíčové společenské změně.

Na straně druhé selhala média a selhaly politické špičky. Po technické stránce novináři připravení byli. Koneckonců, do servisu ČTK unikl Havlův nekrolog už před dávnými lety… Ale pak začalo defilé marnosti: Kdy jste se s Havlem potkali poprvé? Kdy naposled? Jaká je vaše vzpomínka na něj? Hloupější otázky konsternovaní Havlovi souputníci ani dostávat nemohou. Copak tuzemští žurnalisté, zejména ti veřejnoprávní, opravdu o Havlovi nic nevědí, a proto se na nic zajímavějšího zeptat nemohou?

Jenže to není nic proti nápadu české vlády. Ještě v neděli premiér Nečas správně vyzýval k tomu, abychom Havlově rodině a přátelům dopřáli čas na smutek a nerušili jej „technikáliemi“. A bác ho, už v pondělí se vláda shodla na zákonu, jenž má sdělit, že se Václav Havel „zasloužil o svobodu a demokracii“. To je jistě pravda, ale proč to, probůh, vyhlašovat zákonem? Jsou řady možností, jak unikátního státníka důstojně ocenit. Zákon, který cosi vnucuje všem, mezi ně nepatří. Správně Jiří Pehe tvrdí, že to je „trapné“, a Petr Pithart dodává, že politici by neměli do zákonů vkládat hodnocení minulosti. Je snadné — a drzé — teď mluvit za Václava Havla, ale se znalostí jeho povahy soudím, že by iniciátory podobných poct poslal k šípku. Nemluvě o tom, že je nevkusné, když teď na Havlovi — v rolích členů nejméně důvěryhodné vlády v novodobé historii - parazitují ti, co symbolizují diametrálně odlišné hodnoty než on.

Chvílemi se mi též zdá, že máme potřebu konečně si ne po třiceti (od posledního státního pohřbu — Ludvíka Svobody), ale po čtyřiasedmdesáti letech (od úmrtí T.G.Masaryka) jaksepatří zatruchlit a zmáčet kapesníky. Prý se tím uchovávají tradice státnosti. Nevím. Podle mne by mnohem zajímavější bylo Havla číst, diskutovat o něm a dumat, jak jeho dávné humanistické myšlenky rozvinout dnes. Pro jistotu dodávám, že mám na mysli především Havla z časů disentu a přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy byl nejplodnější, nejautentičtější a nesemletý zatěžujícím politickým provozem. A poněvadž nejsilnější Havlovy teze se týkaly neokázalé lidské statečnosti, občanské společnosti a evropské sounáležitosti, doufám, že se dříve nebo později ujme toho lepšího z jeho odkazu tuzemská demokratická levice.

Protože jsem zde o Havlovi psal — kriticky i s úctou — ve dnech jeho 75.narozenin, omezím se tentokrát už jen na dvě vzpomínky (když už je tato disciplína v módě).

Havlovu existenci jsem poprvé zaznamenal když mi bylo patnáct a coby zvědavý gymnazista jsem zkoušel zjistit, co je to za zakázané ovoce, ta Svobodná Evropa. O dva roky později komunistický režim padl a já v Havířově u televize sledoval jednu z demonstrací na pražském Václavském náměstí. V jednu chvíli se mi před obrazovku postavili rodiče, kteří právě odkudsi přijeli. „Tak to je ten Havel?,“ slyšel jsem se zklamáním v hlase. Čekali revolucionáře - neohroženého obra, a on tam z tribuny s ráčkováním v hlase cosi drmolil drobný nenápadný mužíček. Možná právě proto se stal v disentu autoritou. Neukazoval svaly a dělal, co uměl: psal, debatoval, překlenoval různé proudy a s rutinou dramatika moderoval nekonečnou rozpravu uvnitř opozičního tábora. Je to jeden z našich sympatičtějších rysů: před halekajícími hromotluky jsme ostražití, ale když slyšíme zajímavá slova od skromných drobných přemýšlivců, jakými byli Karel Kryl nebo Václav Havel, pozorně nastavujeme uši.

Moje nejintenzivnější setkání s Václavem Havlem pak přišlo někdy před pěti lety, kdy jsme s tehdejším předsedou Sněmovny Lubomírem Zaorálkem chystali veřejnou akci, na níž Havel nemohl chybět. Sotva Václav Havel zasedl k nachystané večeři, začal pracovat. Nestál o formální společenskou konverzaci. V každém okamžiku potřeboval obrábět nějaký nápad, nějakou myšlenku. Lenošení nebylo jeho silnou stránkou.

Od počátečního nadšení z Havla, přes následné zklamání z jeho prezidentské neochoty zatřást s Klausem, jsem — i díky osobním svědectvím mých „učitelů“, Jaroslava Šabaty a Jiřího Dienstbiera — dospěl k vnímání Havla mnohovrstevnatého, ideově inspirativního i politicky se mýlícího. Vždy jsem se smál tomu, že ze mne udělal „pravdoláskaře“. Kupodivu dnes jsou podobní jedinci na černé listině nahnědlé pravice. Co jiného obhajuje dílo Václava Havla lépe? A jak v diskusi na stránkách tohoto deníku v pondělí napsal Oto Novotný, „v dnešní době snah o brutální neoliberální kolonizaci veřejného prostoru, ve kterém jde o peníze až na prvním místě a morálka se stává vysmívaným či zastíracím pojmem, bude silám odporu Havel zatraceně chybět.“