Když jsem se dozvěděla o smrti Václava Havla, po chvíli meditace nad ztrátou přítele a člověka, jehož jsem si hluboce vážila, rozbouřil se ve mně zápas, který jsem v posledních několika letech podstoupila již několikrát; zápas mezi vztahem k Václavovi jako k člověku a Václavu Havlovi, politikovi. Původně jsem tento diskurs vedla vnitřně a neměla tendenci s ním vycházet na veřejnost, až morální kýč, který se vyvalil z médií a hrozil zavalit všechnu autentičnost, mě probudil z letargie.

Zatímco z médií se snáší archetyp mytologického hrdiny, na sociálních sítích zuří válka.

Když jsem zjistila, že lidé, kteří se jinak chovají spíše mírumilovně, se na Facebooku kvůli smrti Václava Havla blokují, ruší svá přátelství a posílají se vzájemně — zřejmě s pocitem, že takto se nechovají agresivně - spáchat sebevraždu, přišlo mi to v něčem vlastně i příznačné. Zastánci velikého muže vzlykají, že "jsme tu zbyli sami", odpůrci zas viní tohoto druhdy spíš levicově zaměřeného intelektuála z výpadů proti sociálnímu státu a sociopatickou rétoriku, která ovládla veřejnou sféru v době, kdy už jeho vliv na ni značně ochaboval.

Nechci se tu přít o etický rozměr Havlova počínání ani vést diskusi o jeho pravdě (byla bych v mnohém spíše jeho kritikem), zdá se mi však zajímavé podívat se blíž na posun, k němuž došlo nejen u něj, ale u celé společnosti od dob, kdy byl jejím prvním představitelem.

Z kontextu vytržené citáty z Havlových proslovů, většinou zaměřené k sociálním tématům a v  pozadí doprovázené pocity ublíženosti a zrazenosti, které putují internetem, vyprávějí nejen o tom, že se Havel v oné již uplynulé době projevoval velmi sociálně, což z jeho zorného úhlu v pozdějších letech vymizelo, ale také o tom, že taková slova měla ve společnosti ohlas, že to není tak dlouho, co slovo sociální bylo možné vyslovit bez studu a svoboda příležitostí přirozeně znamenala i tento rozměr. S postupujícím časem se důraz na sociální rozměr jako na něco, co je samozřejmou součástí důstojnosti člověka, ztrácel nejen z horizontu Václava Havla, ale z horizontu českého veřejného života vůbec.

Když Jiří Pehe v rozhovoru pro český Rozhlas líčí Havlův vstup do politiky, říká že coby člověk politický dokázal včas rozpoznat, že některé myšlenky, které se zrodily v disentu, nelze importovat do praktické politiky. Dnes se nám ale některé z těchto myšlenek a problémů znovu vrací. Otázka, jak politiku zbavit nejen korupce, ale také ji zlidštit a přivést k tomu, aby se zabývala péčí o polis, aby překročila konkurenční sokovství a touhu po vítězství nad druhým přemostila vizí společného vítězství v podobě racionální snahy ulehčit společný život ve státě všem, je dnes stejně aktuální a zdá se nedostupná jako tehdy.

Václav Havel přinesl do politiky nejen morálku či svobodu, také autentické lidství. To bylo však také to, co se z něj postupně vytrácelo, což mu mnozí vyčítali. Byl příslibem přiblížení politiky lidem a postupně se vzdaloval a odcizoval v lůně jejích labyrintů.

V jádru jeho nepolitické politiky byla upřímná naděje, že se svobodou se postupně vrátí i lidství, politika omezí svou institucionální odcizenost a přistoupí blíže k životu. Čím víc se však v politice a s ní i v okruhu mocných usídloval, jako by ztrácel schopnost rozpoznávat jeho omezení a dohlédnout za jeho hranice.

Jeho osobní, hluboká důvěra v Dobrou vůli světa, která byla tím, co dokázalo oživit i slova, která bychom jinak odložili jako otřepanou frázi a prolétla světem jako veliký záblesk naděje v návrat živého humanismu, se bohužel v uspěchaném, tučném, frázovitém světě byrokratických institucí ztratila natolik, že zřejmě až dějiny rozhodnou, jestli se nestala skutečně tragickým morálním kýčem, zneužitou morální zárukou nad zločiny několika válek.

V posledních letech se občas zdálo, že Václav Havel zaznamenal, že jeho vize ztrácí vnitřní integritu, o kterou celý život bojoval a snažil se v jednotlivostech podpořit ekologický, kulturní a občas i sociální potenciál s jemným podtónem potřeby proměny světa, jeho slova a pokusy už však vyznívaly spíš nedotaženě. Ideál ztratil uzemnění a zůstával vězet v krajině slov.

Jsem daleka toho hledat osobní vinu, příběh tohoto nádherného člověka je nejen osamoceným osudem jednoho hrdiny, který se buď mýlil nebo nemýlil, ale i symbolickým příběhem o cestě duše naším světem, o heroickém boji osobní integrity a víry o přežití v pohlcujícím odlidštěném systému světa.

Tento boj byl tím, co propojovalo jeho dílo s jeho bytím, život soukromý s životem veřejným, jeho úspěchy s neúspěchy a prohrami, které se v mnohém obracely i v prohry politické.

V tomto existenciálním rozměru se skrývá skutečná palčivost otázky, kterou se snažil klást sobě i svému okolí a která zůstává stále živá.