Obdivovatelé Miloše Zemana často a rádi hovoří o tom, že byl zrazen při prezidentské volbě svými poslanci (prý 27 zrádci).
Domnívám se, že tomu tak není a že si Miloš Zeman prokoučoval svou šanci stát se prezidentem, která nebyla malá, hlavně sám.
Předně: na sjezdu, na němž se již z vlastního rozhodnutí neucházel o funkci předsedy strany, nepožádal tento nejvyšší stranický orgán, aby přijal usnesení, jímž by se stal sociálně demokratickým kandidátem do prezidentské volby. Sjezd by mu nepochybně vyhověl a tím i zavázal své poslance a senátory k jeho volební podpoře.
Místo toho Miloš Zeman médiím a vlastně všude rozhlašoval, že s politikou končí a bude objímat stromy na Vysočině. Přesto byl sjezdem zvolen čestným členem Předsednictva ČSSD, ale nezúčastnil se ani jednoho jeho zasedání.
Prostřednictvím svých příznivců však prosadil vnitrostranické referendum o kandidátech strany na prezidentskou funkci, a toto referendum vyhrál. Nechme milosrdný čas přikrýt způsob, jakým k tomu došlo, ale faktem je, že vnitrostranické referendum jej určilo jako kandidáta č. 1 i přesto, že po sjezdu sdělil médiím, že prosazoval za svého nástupce do předsednické funkce Vladimíra Špidlu proto, že prý má "nejmenší deficit inteligence ze všech možných kandidátů na tuto funkci". Toto bezprecedentní hulvátství vůči Vladimíru Špidlovi jeho vítězství v referendu kupodivu neohrozilo.
Překvapivě ale následně po svém referendovém vítězství oznámil, že do prvého kola prezidentské volby nenastoupí. To mi připadlo jako akt naprostého pohrdání členskou základnou strany. ČSSD tedy do prezidentské volby nominovala dalšího muže z vnitrostranického referenda, Jaroslava Bureše. Ten však při volbě nedostal hlasy těch socdem poslanců a senátorů, kteří si přáli na Hradě Miloše Zemana, ačkoliv nekandidoval. Nevolili tedy oficiálního kandidáta své strany a na rozkol bylo dokonale zaděláno. Další příběh byl trochu trapnou epizodou v nejčerstvější historii ČSSD, další kandidáti se tahali jak králíci z klobouku a bylo zjevné, že malér je na světě. Když se konečně Miloš Zeman uvolil nastoupit do dašího kola prezidenské volby, nedostal hlasy těch poslanců a senátorů své strany, kteří se nesmířili s tím, že jejich kolegové tzv. Zemanovci nepodpořili v žádném kole oficiální kandidáty strany. Výsledek je známý, houževnatým setrváváním ve všech kolech prezidentské volby se nakonec stal prezidentem Václav Klaus a zhrzený Miloš Zeman uprchl ze Španělského sálu jako zpráskaný pes.
Pomsta Miloše Zemana byla po následujících parlamentních volbách, které skončily patem, bezohledná a krutá, nejen vůči ČSSD, ale zejména pro české levicové voliče. Prostřednictvím poslanců socdem Melčáka a Pohanky a jejich přeběhlictví zajistil Miloš Zeman, že se vláda Mirka Topolánka mohla chopit moci. Důsledky tohoto jednání česká společnost nese dodnes a samotná socdem byla dlouhou dobu po prezidentské volbě značně ochromena.
Dnes je tedy Miloš Zeman opět ve světle politických ramp coby prezidenstký kandidát své nové strany, která soustavně odebírá preference sociální demokracii a umožňuje tak vlády pravice. Pokud se tedy Lukáš Jelínek domnívá, že se jedná o politickou derniéru tohoto bezpochyby nepřehlédnutelného politika, lze si jen přát, aby se nemýlil. Poučená Sociální demokracie vysílá do boje o Hrad nezprofanovaného Jiřího Dienstbiera se silným stranickým mandátem a domnívám se, že se jedná o dobrou volbu.